Historie.nolimit.cz

Archiv

Deník Anne Frankové 5. část

Středa 22. prosince 1943

Milá Kitty,

tvrdošíjná chřipka mi zabránila napsat ti dřív než dnes. Je to bída, když je člověk nemocný. Když jsem musela kašlat, zalezla jsem okamžitě pod deku a snažila se co možná nehlučně uklidnit svoje hrdlo, což mělo většinou za následek, že dráždění ke kašli bylo stále horší a bylo třeba mléko s medem, cukr nebo pastilky. Když pomyslím na léčení, kterému mě podrobovali, jdou na mě mdloby. Obklady kvůli pocení, vlhké zábaly na prsa, suché zábaly na prsa, horké nápoje, kloktání, výtěry, v klidu ležet, elektrické podušky, zahřívací lahve, voda s citronem a k tomu každé dvě hodiny teploměr. Může se vlastně takovýmhle způsobem člověk uzdravit?

Ale nejhorší mi připadalo, když si pan Dussel začal hrát na doktora a přikládal mi napomádovanou hlavu na nahou hruď, aby poslouchal šelesty. Nejenže mě jeho vlasy strašně lechtaly, ale taky jsem se styděla, třebaže před třiceti lety studoval a má doktorský titul. Co se má tenhle chlap co pokládat na moje srdce? Není to přece můj milenec! A co mám uvnitř zdravé nebo nezdravé, beztak neslyší. Musel by si dát nejdřív propláchnout uši, zdá se totiž, že je děsně nedoslýchavý. Ale dost už nemoci. Cítím se zase zdravá jako rybička, o centimetr jsem vyrostla, kilo jsem přibrala, jsem bledá a dychtivá se učit.

Výjimečně (jiné slovo se sem nehodí) tu panuje vzácná shoda, alespoň nikdo se nehádá. Ale asi to dlouho nepotrvá, takový domácí mír jsme nejméně půl roku neměli.

Bep je pořád ještě od nás odloučená, ale brzy snad už bude její sestřička bez bacilů.

K Vánocům máme navíc olej, sladkosti a sirup. K chanuce daroval pan Dussel paní van Daanové a matce dort. Upekla ho Miep na Dusselovu žádost. Má takovou spoustu práce a musela ještě i tohle udělat! Margot a já jsme dostaly brož vyrobenou z krásně vyleštěné centové mince. Ani se nedá popsat, jak je nádherná!

Pro Miep a Bep mám také něco k Vánocům. Ušetřila jsem si totiž asi za měsíc cukr, co jsem měla na kaši, a Kleiman z toho dal udělat k Vánocům fondán.

Počasí je pošmourné, kamna čadí, jídlo všem leží v žaludku, následkem čehož se na všech stranách ozývají dunivé zvuky.

Příměří, nálada pod psa.

Tvoje Anne

 

Pátek 24. prosince 1943

Nejdražší Kitty,

už často jsem ti psala, jak tu všichni trpíme různými náladami, a myslím, že se to u mě především v poslední době stupňuje.

"Rozjásat nebe, mít smrtelný žal†††," to je naprosto výstižné. "Rozjásám nebe", když si pomyslím, jak dobře se tu ještě máme, a srovnávám se s ostatními židovskými dětmi. A "smrtelný žal" cítím například, když tu je paní Kleimanová a vypráví o hokejovém klubu Jopies, o jízdách na kanoi, o divadelních představeních a čajích s přáteli.

Nemyslím, že žárlím na Jopies. Ale strašně pak zatoužím mít taky nějakou zábavu a smát se, až by mě břicho bolelo. Hlavně teď v zimě, kdy je pár volných vánočních a novoročních dnů – a my tu sedíme jako vyděděnci. A přece bych vlastně tahle slova neměla napsat, protože vypadám jako nevděčnice. Ale nedokážu si všechno nechat pro sebe a uvádím ještě jednou svá úvodní slova: "Papír snese všecko."

Když někdo přijde rovnou zvenku a má šaty profoukané větrem a studenou tvář, nejraději bych strčila hlavu pod přikrývku, abych nemusela přemýšlet: "Kdy nám bude dopřáno cítit zase čerstvý vzduch?" A protože nemohu skrývat hlavu pod přikrývku, ale naopak se musím držet zpříma a pevně, napadají mě ty myšlenky, ne jednou, ale mnohokrát, nesčetněkrát. Věř mi, když sedíš půldruhého roku zavřená, můžeš toho mít některé dny dost, ať už je to oprávněné nebo nevděčné. Pocity se nedají odsunout stranou. Jezdit na kole, tancovat, pískat, vidět svět, cítit se mladá, vědět, že jsem svobodná – po tom já toužím. A přece to nesmím dát najevo. Jen si představ, kdybychom si všichni začali naříkat nebo se tvářit jako kakabus, kam by to asi vedlo?

Někdy mi tak napadá: "Může mi někdo rozumět, bez ohledu na nevděčnost, na to, jestli jsem Židovka nebo ne, a vidět ve mně jen malou holku, která má tak velikou potřebu radovánek, kde by se mohla vyřádit?" Nevím, a také bych o tom nikdy s nikým nemohla mluvit, protože bych se určitě hned rozplakala. Pláč může takovou úlevu přinést, pokud máme člověka, u kterého se můžeme vyplakat. Navzdory všemu, navzdory všem teoriím a veškerému úsilí postrádám každý den i každou hodinu matku, která by mě chápala. A proto myslím při všem, co dělám a co píšu, na to, že chci být později svým dětem takovou matkou, jakou si představuji. Mamkou, která nebere tak vážně všecko, co se poví, a přece bere vážně to, co říkám. Pozoruji, že to nedokážu popsat, ale slovo "mamka" říká už všecko. Víš, jaké jsem našla východisko, abych nazývala matku přece jen nějak podobně jako mamka? Říkám jí často mamča; je to vlastně neúplná mamka, kterou bych tak ráda poctila tím jedním písmenem, jak by to bylo správně. Mamča – mamka. Naštěstí to mamča nechápe, jinak by byla kvůli tomu moc nešťastná.

Už je toho dost, můj "smrtelný žal" při psaní trošíčku přešel.

Tvoje Anne

 

V těchto dnech, kdy z Vánoc dosud uběhl jen jeden den, musím stále myslet na Pima a na to, co mi vyprávěl minulý rok. Minulý rok, kdy jsem ještě význam jeho slov nechápala tolik, jak ho chápu teď. Kdyby přece ještě jednou promluvil, snad bych mu pak mohla dát najevo, že mu rozumím.

Myslím, že Pim, který zná tolik "srdečních tajemství" ostatních lidí, o tom mluvil proto, že se taky jednou potřeboval někomu svěřit. Neboť Pim jinak o sobě nikdy nemluví, a myslím, že ani Margot netuší, co musel prožít. Chudák Pim! Nemůže mi namluvit, že na ni zapomněl. Nikdy na to nezapomene. Dospěl k povolnosti, protože i on vidí matčiny chyby. Doufám, že mu budu trošku podobná bez toho, že bych to musela taky prožít.

Anne

 

Pondělí 27. prosince 1943

V pátek večer jsem poprvé v životě dostala něco k Vánocům. Děvčata, Kleiman a Kugler připravili zase skvělé překvapení. Miep upekla báječný vánoční koláč, na němž stálo "Mír 1944". Bep opatřila půl kila máslových sušenek předválečné jakosti.

Petr, Margot a já jsme dostali sklenici jogurtu a dospělí po jedné láhvi piva. Všechno bylo zase tak hezky zabaleno a na každém balíčku byl obrázek. Jinak nám Vánoce rychle uběhly.

Anne

 

Středa 29. prosince 1943

Včera večer jsem se cítila opět velice smutná. Zase se mi vybavily před očima babička a Hanneli. Babička – milá babička, vůbec jsme si neuvědomovali, jak trpěla. Jak milá k nám vždycky byla, kolik zájmu projevovala o všecko, co se nás týkalo, a přitom stále pečlivě střežila strašné tajemství, které v sobě nosila‡‡‡.

Jak byla babička oddaná a hodná, nikdy by nikoho z nás nenechala na holičkách. Ať se dělo cokoli, ať jsem byla jakkoli nezvedená, babička mě vždy omlouvala. Babičko, mělas mě ráda, nebo jsi mi také nerozuměla? Já nevím. Jak osamělá musela být babička, jak strašně osamělá, třebaže jsme tu byli my. Člověk může být osamělý navzdory lásce mnohých, neboť pro nikoho není ten "nejmilovanější".

A Hanneli? Žije ještě? Co dělá? Ó Bože, ochraňuj ji a přiveď nám ji zpátky. Hanneli, na tobě vždycky vidím, jaký by také mohl být můj osud, vždycky se vidím na tvém místě.

Proč tedy jsem tak často smutná kvůli tomu, co se tady děje? Neměla bych být pořád veselá, spokojená a šťastná kromě chvil, kdy myslím na ni a na její druhy v neštěstí? Jsem sobecká a zbabělá. Proč stále sním a přemýšlím o nejhorším a nejradši bych křičela strachy? Protože ještě navzdory všemu nemám dost důvěry v Boha. Dal mi toho tolik, co jsem si určitě ještě nezasloužila, a přece každý den dělám tolik špatností!

Člověk by mohl plakat, když pomyslí na své nejbližší, mohl by vlastně celý den proplakat. Ale může se jen modlit, aby Bůh učinil zázrak a některé z nich ušetřil. Doufám, že to činím dostatečně.

Anne

 

Čtvrtek 30. prosince 1943

Milá Kitty,

tady bylo po posledních hádkách zase všecko dobré, jak mezi námi, Dusselem a hořejškem, tak i mezi panem a paní van Daanovými. Ale teď se zase stahují husté bouřkové mraky kvůli jídlu. Paní van Daanová přišla na neblahý nápad, že ráno se bude dělat méně pečených brambor a že se budou raději schovávat. Matka a Dussel a ani my ostatní jsme s tím nesouhlasili. A tak jsme tedy i brambory rozdělili. Ale teď nás šidí s omastkem a matka tedy musí zase zamykat. Pokud se to vyvine nějakým zajímavým směrem, určitě ti o tom ještě napíšu. Za poslední dobu jsme rozdělili maso (oni tučné, my bez tuku); oni polévku, my bez polévky; brambory (oni bez slupky, my na loupačku). Nakupuje se zvlášť, a teď taky ještě pečené brambory.

Kéž bychom už byli zase úplně rozdělení!

Tvoje Anne

 

P.S. Bep dala pro mne okopírovat pohlednici celé královské rodiny. Juliana na ní vypadá velice mladě, stejně tak královna. Ta tři děvčátka jsou roztomilá. Mně se to zdá od Bep obrovsky milé, tobě ne?

 

Neděle 2. ledna 1944

Milá Kitty,

dnes ráno jsem neměla co dělat, tak jsem listovala ve svém deníku a narazila jsem vícekrát na dopisy, které probíraly téma "matka" tak prchlivými slovy, že jsem se nad tím zděsila a položila si otázku: "Anne, to ty jsi mluvila o nenávisti? Anne, jak jsi jen mohla?"

Zůstala jsem sedět s otevřenou knihou v ruce a přemýšlela o tom, jak je to možné, že jsem tak překypovala hněvem, a proč jsem byla tak plná nenávisti, že jsem ti to všechno musela svěřit. Snažila jsem se pochopit a omluvit Anne takovou, jaká byla před rokem, neboť moje svědomí nebude čisté, dokud tě ponechám s těmito obviněními, aniž ti dostatečně vysvětlím, jak to, že jsem byla taková. Trpěla jsem a trpím náladami, které mi (obrazně) držely hlavu pod vodou a způsobovaly, že jsem nahlížela věci jen subjektivně. Nesnažila jsem se klidně rozvažovat nad slovy druhé strany a myslet při svém jednání na toho, koho jsem svým vznětlivým chováním urazila nebo zarmoutila.

Ponořila jsem se do sebe, pozorovala jsem jenom sebe a všechny svoje radosti, svůj posměch a své smutky zapisovala nerušeně do deníku. Tento deník má už pro mne hodnotu, protože mi často slouží jako kniha pamětí. Ale nad mnoha stránkami bych už mohla nadepsat "je to pryč".

Často jsem byla na matku rozzuřená (a často ještě jsem). Nerozuměla mi, to je pravda, ale já jí nerozuměla taky. Protože mě milovala, byla něžná. Ale kvůli mně se také dostávala do mnoha nepříjemných situací a byla proto, a také pro mnoho jiných smutných okolností, nervózní a podrážděná. Snadno se dá pochopit, že na mě občas vyjela.

Brala jsem to příliš vážně, byla jsem uražená, drzá a vůči ní nepříjemná, což ji zase rmoutilo. Bylo to vlastně takové vzájemné přehazování nelibostí a mrzutostí. Příjemné to pro nás obě určitě nebylo, ale je to za námi. Právě tak se dá pochopit, že jsem si to nechtěla přiznat a že jsem se příliš litovala.

Všecky ty unáhlené věty jsou jen projevem vzteku, který bych v normálním životě sprovodila ze světa tím, že bych si párkrát zadupala ve svém pokoji za zavřenými dveřmi nebo si zanadávala za matčinými zády.

Doba, kdy jsem matku v slzách odsuzovala, je pryč. Jsem už chytřejší a matčiny nervy se trochu uklidnily. Většinou mlčím, když se zlobím, a ona to dělá taky tak. Proto to u nás navenek klape mnohem líp. Neboť milovat matku opravdovou a oddanou dětskou láskou, to nemohu.

Teď si uklidňuji svědomí myšlenkou, že jsou lepší nadávky na papíře, než kdybych jimi matku zraňovala.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 6. ledna 1944

Milá Kitty,

dnes se ti musím přiznat ke dvěma věcem, které zaberou poměrně hodně času, které však nutně musím někomu povědět. Řeknu to ovšem nejraději tobě, protože jsem si jistá, že ty budeš vždycky za všech okolností mlčet.

To první se týká matky. Víš, že jsem si na ni často stěžovala a že jsem se pak vždycky zase snažila být k ní milá. Teď je mi najednou jasné, co jí chybí. Matka nám sama říkala, že v nás vidí spíš přítelkyně než dcery. To je ovšem krásné, ale přesto přítelkyně nemůže matku nahradit. Já potřebuji mít matku jako vzor a vážit si jí. Většinou je taky pro mne příkladem, ale právě opačným: jak to nemám dělat! Mám pocit, že Margot o tom všem smýšlí úplně jinak a nikdy by to nepochopila. A otec se vyhýbá všem rozhovorům o matce.

Matku si představuji jako ženu, která na prvním místě projevuje hodně taktu, zvláště pro děti v našem věku. Ne jako mamča, která se mi hlasitě vysměje, když pláču, ne bolestí, ale kvůli jiným věcem.

Jednu věc, která může vypadat jako bezvýznamná, jsem jí nikdy neodpustila. Jednou, když jsem musela k zubaři, doprovázely mě matka s Margot a souhlasily s tím, že si vezmu kolo. Když jsme byly u zubaře hotovy a stály opět přede dveřmi, Margot a matka řekly docela vesele, že teď půjdou do města na něco se podívat nebo něco koupit, už přesně nevím co. Chtěla jsem samozřejmě s nimi, ale nesměla jsem, protože jsem měla s sebou kolo. Zlostí mi vytryskly slzy a Margot i matka se začaly hlasitě smát. Rozvzteklila jsem se tak, že jsem na ně na ulici vyplázla jazyk, právě když šla náhodou kolem nějaká panička a celá vyděšená se na mne podívala. Jela jsem na kole domů a ještě dlouho jsem plakala. Je to zvláštní, že z těch nesčetných ran, které mi matka zasadila, zrovna tahle vždycky znovu začne pálit, když si vzpomenu, jaký jsem měla tenkrát vztek.

Vyprávět ti to druhé mi přijde velice zatěžko, protože jde o mne samu. Nejsem upejpavá, Kitty, ale když ostatní tady tak často detailně probírají, co si odbývají na toaletě, mám přece jen pocit, že se tomu bráním celou svou bytostí.

Včera jsem četla článek od Sis Heysterové o červenání. Mluví o tom tak, jako by myslela mne osobně. I když já se tak rychle nečervenám, ostatní věci odpovídají přesně. Píše asi tolik, že dívka v době puberty bývá tichá a začíná přemýšlet o zázracích, které se odehrávají v jejím těle. I u mne je tomu tak, a proto se začínám poslední dobou stydět. Před Margot, matkou a otcem. Zato Margot, která je jinak mnohem ostýchavější než já, se nestydí vůbec.

Zdá se mi tak zvláštní, co se se mnou děje, a nejen to, co je vidět zvnějšku na mém těle, ale i to, co se odehrává uvnitř. Právě proto, že o sobě a především o něčem takovém nikdy s nikým jiným nemluvím, mluvím o tom sama se sebou. Vždycky když mám periodu (bylo to teprve třikrát), mám pocit, že přes všechny bolesti, nepříjemnosti a ošklivosti nosím v sobě sladké tajemství. Proto, i když mi to přináší jen bolesti, se v jistém smyslu vždycky znovu těším na dobu, kdy to tajemství znovu ucítím.

Sis Heysterová ještě taky píše, že mladé dívky v těchto letech nejsou moc sebejisté a teprve objevují, že mají své vlastní představy, myšlenky a zvyky. Protože jsem sem přišla sotva třináctiletá, začala jsem o sobě dříve přemýšlet a dřív jsem si uvědomila, že jsem člověk "na vlastních nohou". Někdy se mě zmocní večer na lůžku prudká potřeba dotýkat se svých ňader a poslouchat, jak klidně a jistě mi tluče srdce.

Neuvědoměle jsem měla takové pocity už předtím, než jsem sem přišla. Vím, že jednou večer, když jsem spala u Jacque, nemohla jsem to vydržet, jak jsem byla zvědavá na její tělo, které vždycky přede mnou ukrývala a které jsem nikdy neviděla. Ptala jsem se jí, jestli si můžeme na důkaz přátelství navzájem ohmatat prsa. Jacque to odmítla. Měla jsem také strašlivou touhu ji líbat, a taky jsem to udělala. Upadám vždycky do extáze, když vidím nahou ženskou postavu, například Venuši v nějaké umělecko-historické knize. Někdy mi to připadá tak kouzelně krásné, že se musím držet, aby mi nevytryskly slzy.

Kdybych jen měla přítelkyni!

 

Čtvrtek 6. ledna 1944

Milá Kitty,

moje touha mluvit s někým byla tak velká, že ani nevím, jak mi přišlo do hlavy zvolit si k tomu Petra. Když jsem někdy přišla za světla do Petrova pokojíku, zdálo se mi to tam vždycky velice útulné, ale protože je tak skromný a nikdy nikoho, i když je na obtíž, nevystrčí ze dveří, netroufala jsem si nikdy zůstat déle. Měla jsem strach, že bych mu mohla připadat strašlivě nudná. Čekala jsem na příležitost zůstat nenápadně v jeho pokoji a přimět ho k řeči, a tahle příležitost se naskytla včera. Z Petra se totiž náhle stal křížovkářský maniak a nedělá nic jiného, než že je celý den luští. Já jsem mu při tom pomáhala a brzy už jsme seděli u stolu proti sobě, on na židli a já na gauči.

Bylo mi docela zvláštně, když jsem se podívala do jeho temně modrých očí a viděla, jak je při té nezvyklé návštěvě rozpačitý. Z jeho chování jsem mohla vyčíst stav jeho nitra, v jeho tváři jsem spatřila bezradnost a nejistotu, jak se má chovat, a současně závan mužského sebevědomí. Viděla jsem jeho rozpaky a cítila vnitřní něhu. Ráda bych ho poprosila: Vyprávěj mi něco o sobě. Přenes se přes tu mou osudovou žvanivost! Zjistila jsem však, že takové otázky se lépe připravují, než pronášejí.

Večer minul a nic se nestalo krom toho, že jsem mu vyprávěla o tom červenání. Ovšem ne to, co jsem psala tady, ale že určitě získá víc sebejistoty, až bude starší.

Večer jsem pak v posteli plakala a plakala, ale nesměl to nikdo slyšet. Představa, že bych měla žadonit o Petrovu přízeň, se mi zdála prostě odpudivá. Člověk dělá spoustu věcí, aby uspokojil svoje přání, to vidíš na mně. Neboť jsem si předsevzala, že budu častěji sedávat s Petrem a že ho nějakým způsobem přiměji k hovoru.

Nesmíš si myslet, že jsem do Petra zamilovaná, to nepřipadá v úvahu. Kdyby měli van Daanovi místo syna dceru, taky bych se pokoušela navázat s ní přátelství.

Dnes ráno jsem se probudila pět minut před sedmou a ihned jsem si dokázala docela přesně vybavit, o čem se mi zdálo. Seděla jsem na židli a proti mně seděl Petr... Schiff. Listovali jsme v nějaké knize s ilustracemi od Mary Bosové. Můj sen byl tak živý, že si ještě zčásti vzpomínám na kresby. Ale to nebylo všecko, sen pokračoval. Najednou se Petrovy oči setkaly s mými a já dlouho hleděla do těch krásných, sametově hnědých zřítelnic. Potom řekl Petr úplně potichu: "Kdybych to byl věděl, už dávno bych k tobě přišel." Prudce jsem se otočila, protože dojetí bylo příliš silné. A pak jsem ucítila hebkou, ach, tak chladnou a blaživou tvář na své líci a všechno bylo tak dobré, tak dobré...

V tomto okamžiku jsem se probudila, ale přitom jsem ještě cítila jeho tvář na své a jeho hnědé oči mi hleděly hluboko do srdce, tak hluboko, že mohly vyčíst, jak velice jsem ho milovala a ještě miluji. Znovu mi vstoupily slzy do očí a byla jsem tolik smutná, protože jsem ho zase ztratila, ale současně i veselá, protože jsem věděla, že Petr je ještě pořád mým vyvoleným.

Je zvláštní, jak často tu mám tak živé sny. Nejdřív jsem jedné noci viděla babičku tak jasně před sebou, že mi její kůže připadala jako hustý, měkký a zřasený samet. Pak se mi zjevila druhá babička z otcovy strany jako strážný anděl, potom Hanneli, která je pro mne symbolem utrpení mých přátel a všech Židů. Když se tedy za ni modlím, modlím se za všechny Židy a za všechny nešťastné lidi.

A teď Petr, můj milý Petr. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak zřetelně. Nepotřebuji žádnou jeho fotografii, vidím ho tak dobře, tak dobře.

Tvoje Anne

 

Pátek 7. ledna 1944

Milá Kitty,

to jsem ale hloupá! Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem ti nikdy nevyprávěla příběh své velké lásky.

Když jsem byla malá, ještě v mateřské školce, patřily moje sympatie Sallymu Kimmelovi. Neměl už otce a bydlel s matkou u jedné tety. Sally měl bratrance Appyho, což byl hezký, štíhlý, snědý chlapec, který později vypadal jako filmová hvězda a který vždycky budil víc obdivu než malý a vtipný pucek Sally. Jednu dobu jsme byli hodně pohromadě, ale jinak má láska zůstala neopětována. Až jsem se pak potkala s Petrem a zmocnila se mě prudká dětská zamilovanost. Měl mě právě tak rád a jedno léto jsme byli nerozluční. Ještě dnes v duchu vidím, jak jdeme spolu ruku v ruce po ulici, on v bílém bavlněném obleku, já v krátkých letních šatech. Po hlavních prázdninách šel do první třídy střední školy, já do šesté třídy základní školy. Doprovázel mě ze školy a já na oplátku jeho.

Petr byl přímo vzorem mladého chlapce, velký, hezký, štíhlý, s vážnou, klidnou a inteligentní tváří. Měl tmavé vlasy a překrásné hnědé oči, červenohnědé tváře a špičatý nos. Zvlášť zblázněná jsem byla do jeho smíchu, vypadal při něm uličnicky a drze.

O velkých prázdninách jsem byla mimo město, a když jsem se vrátila, nenašla jsem už Petra na jeho staré adrese. Mezitím se přestěhoval a bydlel s jedním o mnoho starším mladíkem. Ten ho zřejmě upozornil, že jsem ještě dětinské vyžle, a Petr mě opustil. Milovala jsem ho tolik, že jsem zavírala oči před pravdou, až mi konečně bylo jasné, že budu mít pověst holky posedlé po mužských, jestli mu budu ještě dál nadbíhat.

Léta míjela, Petr se stýkal s děvčaty svého věku a už ho ani nenapadlo mě zdravit. Přišla jsem do židovského lycea a hodně chlapců z naší třídy se do mě zamilovalo. Zdálo se mi to krásné, cítila jsem se polichocena, ale dál se mě to nijak nedotýkalo. Ještě později se pak do mne zbláznil Hello, ale jak řečeno, já už se nikdy nezamilovala.

Je jedno přísloví: Čas hojí všechny rány. Tak tomu bylo i u mne. Namlouvala jsem si, že už jsem na Petra zapomněla a že už se mi vůbec nezdá milý. Vzpomínka na něj však byla dál velmi živá a já jsem si nejednou přiznávala, že jsem žárlivá na ostatní děvčata, a proto se mi už nezdá milý. Dnes ráno jsem pochopila, že se nic nezměnilo. Naopak, čím jsem byla starší a zralejší, tím víc ve mně má láska rostla. Teď už chápu, že jsem tehdy Petrovi připadala dětinská, ale přece jen mě bolelo, že na mě tak rychle zapomněl. Viděla jsem jeho tvář před sebou tak zřetelně a teď vím, že žádný jiný ve mně nezůstane tak natrvalo.

Dneska jsem taky úplně popletená. Když mi dával ráno otec pusu, nejraději bych vykřikla: "Ó, kdybys tak jen byl Petr!" Při všem myslím jen na něj a celý den si potají pro sebe opakuji: "Ó Péťo, milý, milovaný Péťo..."

Může mi něco pomoci? Musím prostě žít dál a prosit Boha, aby mi, jestli odtud vyjdu, umožnil setkání s Petrem, při kterém by mi vyčetl z očí mé city a řekl: "Ó Anne, kdybych to byl věděl, už dávno bych k tobě přišel."

Když jsme jednou s otcem spolu mluvili o sexu, řekl mi, že téhle touze ještě nemohu rozumět. Věděla jsem ale vždycky, že jí rozumím, a teď jí rozumím docela. Nic mi není tak drahé jako on, můj Péťa.

 

Viděla jsem svou tvář v zrcadle a vypadá úplně jinak než obvykle. Oči mám jasné a hluboké, tváře zbarvené do růžova, jak už celé týdny nebyly, ústa jsou mnohem měkčí. Vypadám, jako bych byla šťastná, a přece je v mém výrazu něco smutného, smích mi hned zase mizí ze rtů. Nejsem šťastná, protože nevěřím, že Péťa je v myšlenkách u mne. A přesto stále znovu cítím, jak se na mne upírají jeho krásné oči a jak se jeho chladné, měkké tváře dotýkají mých...

Ó Péťo, Péťo, jak se opět zbavím tvého obrazu? Není každý jiný vedle tebe ubohou náhražkou? Miluji tě tolik, že láska v mém srdci už nemohla dal růst, musela se vyjevit, a náhle se přede mnou rozevřela v plné míře.

Kdyby se mě před týdnem, ba ještě včera někdo zeptal, koho ze svých známých bych si chtěla později vzít, odpověděla bych: "Sallyho, protože u něho se cítím dobře, klidně a bezpečně." Teď bych křičela: "Péťu, neboť ho miluji z celého srdce, z celé duše a v naprostém odevzdání!" Kromě jedné věci – smí se mě dotýkat jen na tváři, dál ne.

V myšlenkách jsem dnes ráno seděla s Péťou na půdě, na trámu před oknem, a po krátké rozmluvě jsme začali oba plakat. A později jsem cítila jeho ústa a jeho nádhernou tvář! Ó Péťo, přijď ke mně, mysli na mne, můj milovaný Péťo!

 

Středa 12. ledna 1944

Milá Kitty,

Bep je už zase čtrnáct dní u nás, i když její sestra bude smět do školy až příští týden. Ona sama proležela dva dny v posteli se silným nachlazením. Také Miep a Jan nemohli dva dny přijít, měli zkažený žaludek.

Mám teď právě záchvat tance a baletu a každý večer pilně cvičím. Z mamčiny světle fialové krajkové spodničky jsem si vyrobila hypermoderní taneční oděv. Nahoře je protažená stuha, která se zavazuje nad hrudí, a celek ukončuje stužka z růžového hedvábného rypsu. Ovšem marně jsem se pokoušela udělat ze svých cviček baletní střevíčky.

Moje ztuhlé končetiny jsou na nejlepší cestě získat dřívější ohebnost. Přišla jsem na jeden fantastický cvik: sedět na zemi, každou rukou si držet jednu patu a pak zvedat nohy do výšky. Musím si ale dávat polštář jako podložku, jinak by na tom byl můj ubohý zadek hodně zle.

Teď tu čtou knihu s názvem "Bezmračné jitro". Matce se to zdálo mimořádně dobré, protože je v ní popisováno množství problémů mladistvých. Trochu ironicky jsem si pomyslela: "Starej se radši nejdřív o vlastní mladistvé!"

Matka si podle mne myslí, že Margot a já máme ten nejlepší poměr k rodičům, jaký existuje, a že se nikdo nezabývá životem svých dětí víc než ona. Přitom má určitě na mysli jen Margot, poněvadž ona nikdy neměla takové problémy a myšlenky jako já. Nechci matku přivádět na myšlenku, že to v jednom z jejích potomků vypadá úplně jinak, než si představuje. Byla by úplně zmatená a nevěděla by, jak se s tím vypořádat. Chci ji ušetřit trápení, které by jí z toho vyplynulo, především proto, že vím, že by se tím pro mne nic nezměnilo. Matka asi cítí, že Margot ji má mnohem víc ráda než já, ale myslí si, že je to jen přechodné.

Margot je teď moc milá, zdá se mi úplně jiná než dřív. Už dávno není tak uštěpačná a stala se z ní teď opravdová přítelkyně. Už ve mně nevidí malého prcka, se kterým se nemusí počítat.

Je to zvláštní jev, někdy se vidím jakoby očima někoho jiného. Pozoruji záležitosti jisté Anne Frankové a s klidnou myslí listuji ve vlastní knize života, jako by patřila někomu jinému.

Dříve, ještě doma, kdy jsem o tom tolik neuvažovala, jsem měla občas pocit, že nepatřím k mamče, Pimovi a Margot a že vždycky budu stát stranou. Někdy jsem si pak hrála třeba půl roku na sirotka, až jsem si vyčítala, že je to moje vina, že si hraju na trpitelku, když se přitom mám pořád tak dobře. Pak přišlo období, kdy jsem se nutila být vlídná. Každé ráno, když někdo scházel po schodech, jsem doufala, že je to matka a že mi jde popřát dobré jitro. Pozdravila jsem ji velice mile, poněvadž jsem se skutečně radovala z toho, že se na mne tak přívětivě dívá. Pak mě kvůli nějaké poznámce vyhubovala a já šla zase celá skleslá do školy. Cestou domů jsem ji pak omlouvala, říkala jsem si, že má starosti, přišla jsem vesele domů, žvanila páté přes deváté, až se zase opakovalo totéž co ráno a já znovu odcházela do školy se zachmuřenou tváří. Někdy jsem si předsevzala, že se nepřestanu zlobit. Ale když jsem přišla ze školy, měla jsem tolik novinek, že jsem na své předsevzetí dávno zapomněla a matka musela za všech okolností vyslechnout moje zážitky. Až pak zas přišla doba, kdy jsem ráno nenaslouchala krokům na schodech, cítila jsem se osamělá a večer jsem skrápěla polštář slzami.

Tady to začalo být všecko mnohem horší, to přece víš. Ale teď mi Bůh seslal pomoc: Petra. Rychle sáhnu po svém přívěsku, vtisknu mu polibek a myslím si: "Co je mi do všech těch patálií! Péťa patří mně a nikdo o tom neví!" Jsem takhle schopná přestát všechny nadávky.

Kdo tady vůbec má tušení, co všecko se odehrává v duši puberťačky?

 

Sobota 15. ledna 1944

Nejmilejší Kitty,

nemá cenu, abych ti pořád až do nejmenších podrobností vypisovala naše hádky a rozbroje. Stačí, když ti povím, že jsme si teď rozdělili spoustu věcí jako třeba tuk a maso a že si připravujeme vlastní pečené brambory. Od jisté doby jíme navíc trochu žitného chleba, protože už ve čtyři hodiny toužebně čekáme na jídlo a naše kručící žaludky to skoro nemůžou vydržet.

Blíží se matčiny narozeniny. Dostala od Kuglera přídavek cukru, což byl popud k žárlivosti, protože při narozeninách paní van Daanové toto pohoštění odpadlo. Ale k čemu by to bylo dobré, abych tě dál otravovala tvrdými slovy, ječením a jedovatými řečmi. Kdybys jen věděla, že nás otravují ještě víc!

Matka projevila momentálně nesplnitelné přání, aby aspoň čtrnáct dní nemusela vidět obličej pana van Daana.

Kladu si otázku, jestli musí docházet trvale k rozepřím s lidmi, s nimiž se bydlí tak dlouho pohromadě. Nebo jsme snad jenom měli tak velkou smůlu? Když si Dussel vezme u stolu z poloviční mísy omáčky čtvrtinu a ostatní nechá s bohorovným klidem jíst jídlo bez omáčky, přechází mě chuť k jídlu. Nejradši bych vyskočila a vyhodila ho ze židle a ze dveří.

Je většina lidí tak sobecká a lakomá? Nezdá se mi špatné, že jsem tu získala něco znalostí o lidech, ale už by to stačilo. Petr to říká taky.

Válka se nenechá rušit našimi hádkami, naší touhou po svobodě a po vzduchu, a proto se musíme snažit z našeho zdejšího pobytu vytěžit to nejlepší.

Moc kážu, ale myslím si, že pokud tu zůstaneme ještě dlouho, bude ze mne vyschlá tyčka k fazolím, a já bych tak ráda ještě byla správná puberťačka!

Tvoje Anne

 

Středa večer 19. ledna 1944

Milá Kitty,

já (už zas tahle chyba!) nevím, čím to je, ale znovu si uvědomuji, že jsem se po svém snu změnila. Mimochodem dnes v noci se mi znovu zdálo o Petrovi a viděla jsem jeho pronikavé oči, ale tenhle sen nebyl tak krásný a ani tak živý jako minule.

Víš, že dřív jsem vždycky žárlila na Margot, když šlo o otce. Teď už nic takového necítím. Sice mě to ještě bolí, když je otec nervózní a jedná se mnou nespravedlivě, ale myslím si: "Já vám vlastně ani nemůžu mít za zlé, že jste takoví. Pořád mluvíte o myšlení dětí a mladistvých, ale nemáte o něm ani tušení." Toužím po něčem, co je víc než otcovy polibky, co je víc než je jeho laskání. Nejsem hrozná, že se zabývám pořád jen sama sebou? Chci být dobrá a milá, neměla bych jim tedy nejdřív odpustit? Odpouštím matce, ano, ale těžko se ovládám, když je tak sarkastická a když se mi znovu a znovu vysmívá.

Vím, že ještě zdaleka nejsem taková, jaká mám být. Budu někdy taková?

Anne Franková

 

P.S. Otec se ptal, jestli jsem ti vyprávěla o dortu. Matka totiž dostala od firmy k narozeninám pravý předválečný moka dort. Byl opravdu báječný. Ale mám teď v hlavě pro takové věci tak málo místa!

 

Sobota 22. ledna 1944

Milá Kitty,

můžeš mi vysvětlit, proč všichni lidé tak úzkostlivě skrývají svoje pocity? Jak to, že se ve společnosti chovám úplně jinak, než jak bych se měla chovat? Proč jeden druhému tak málo důvěřujeme? Vím, že nějaký důvod existuje, ale někdy mi připadá velice špatné, že ani nejbližší lidé nemají vůči sobě dost důvěry.

Zdá se mi, jako bych byla od svého snu starší, samostatnější. Budeš se také divit, když ti řeknu, že jsem dokonce změnila svůj postoj k van Daanovým. Najednou všechny ty zdejší půtky a diskuse pozoruji nikoli už jen z našeho zaujatého stanoviska. Proč jsem se tak změnila? Uvědomila jsem si, že naše vztahy by byly docela jiné, kdyby byla matka jiná, kdyby byla opravdová mamka. Je ovšem pravda, že paní van Daanová je všecko jiné než jemnocitná. Přesto si myslím, že polovině všech hádek by se dalo předejít, kdyby matka nebyla při jednání a při každém ostřejším rozhovoru tak nemožná. Paní van Daanová má totiž jednu kladnou vlastnost, a to, že se s ní dá mluvit. Přes všechno sobectví, všechnu chamtivost a zaostalost ji lze snadno přimět k ústupnosti, pokud ji člověk nedráždí, takže pak začne být paličatá. Až k dalšímu podnětu to sice nevydrží, ale když je člověk trpělivý, může vždycky znovu zkoušet, čeho se tím dá dosáhnout.

Všechny ty debaty o naší výchově, rozmazlenosti, o jídle, všecko, všecko, všecičko by mělo jiný průběh, kdybychom zůstali vstřícní a přátelští a neviděli vždycky jen ty špatné stránky.

Vím přesně, co bys teď řekla, Kitty: "Ale Anne, pocházejí tahle slova skutečně od tebe? Od tebe, která jsi musela od těch shora vyslechnout tolik tvrdých slov? Od tebe, která znáš všechno to bezpráví, ke kterému docházelo?"

Ano, pocházejí ode mne. Ráda bych všechno znovu prozkoumala a neřídila se přitom příslovím: "O čem mladí nevědí, to jim staří povědí." Chci van Daanovy pozorovat a zjistit, co odpovídá pravdě a co je přehnané. Jestli se zklamu, můžu pak zase táhnout s otcem a matkou za jeden provaz. A jestli ne, pak se budu snažit oprostit je od jejich falešných představ. I když se mi to nepodaří, budu se držet svého vlastního mínění a vlastního úsudku. Využiji teď každé příležitosti, abych si promluvila s paní van Daanovou otevřeně o všech sporných bodech, a nebudu mít strach vyjádřit nestranně své mínění, i když mě bude pokládat za všetečku.

O tom, co se dotýká mé rodiny, bych asi měla spíš pomlčet, ale s pomlouváním je, pokud jde o mne, ode dneška konec, ačkoliv to neznamená, že naše nebudu hájit proti komukoli.

Až dosud jsem byla skálopevně přesvědčena, že veškerou vinu na všech hádkách mají van Daanovi, ale velký podíl jsme na nich určitě měli také my. Věcně jsme v podstatě měli pravdu, ale od rozumných lidí (k nimž se počítáme!)by se přece při styku s ostatními dalo očekávat trochu víc pochopení.

Doufám, že jsem trošičku onoho pochopení získala a že budu mít příležitost dobře ji využít.

Tvoje Anne

 

Pondělí 24. ledna 1944

Milá Kitty,

přihodilo se mi něco (přihodilo je vlastně příliš silné slovo), co sama pokládám za úplně šílené.

Dřív se mluvilo doma a ve škole o pohlavních otázkách buď tajuplně, nebo tak, že to budilo odpor. Slova, která se k tomu vztahovala, se pronášela šeptem, a když někdo něco nevěděl, ostatní se mu vysmívali. Zdálo se mi to zvláštní a často jsem uvažovala: "Proč se o těchto věcech mluví vždycky tak tajuplně nebo ošklivě?" Ale protože se na tom nedalo nic měnit, pokud možno jsem mlčela nebo jsem poprosila o poučení svoje přítelkyně.

Když už jsem se v mnohých věcech vyznala, řekla mi jednou matka: "Anne, dám ti dobrou radu, nikdy nemluv o těchhle věcech s chlapci a neodpovídej jim, když o tom začnou."

Pamatuji se na svou odpověď ještě docela přesně, řekla jsem: "To se ví, že ne, co si myslíš!" A na tom zůstalo.

V prvních dobách našeho ukrývání mluvil otec často o věcech, které bych slyšela raději od matky, a zbytek jsem se dověděla z knih nebo z rozhovorů.

Petr van Daan nebyl v tomhle směru nikdy tak nepříjemný jako kluci ve škole, snad ještě na začátku, ale nikdy se nechoval vyzývavě. Paní van Daanová jednou prohlásila, že s Petrem o těchto věcech nikdy nemluvila, její muž taky ne. Zřejmě ani nevěděla, jak a o čem všem byl Petr informován.

Včera, když jsme Margot, Petr a já loupali brambory, se stočil hovor na kočku Moffi. "My ještě pořád nevíme, jakého pohlaví je Moffi, že?" ptala jsem se.

"Ale ano," odpověděl Petr. "Je to kocour."

Dala jsem se do smíchu. "Pěkný kocour, když je v jiném stavu."

Petr a Margot se rozesmáli taky. Přede dvěma měsíci totiž Petr říkal, že to nebude dlouho trvat a Moffi bude mít mladé, její břicho bylo najednou nápadně tlusté. Jak se ukázalo, tlusté břicho pocházelo od množství nakradených pamlsků, protože mláďata nerostla, natož aby se narodila.

Petr se ale musel proti obvinění bránit. "Můžeš jít se mnou a podívat se na něj. Když jsem se s ním nedávno kočkoval, docela jasně jsem poznal, že je to kocour."

Nedokázala jsem potlačit svou zvědavost a šla s Petrem do skladu. Moffi ale neměla přijímací hodiny a nebyla nikde k nalezení. Chvíli jsme čekali, začali jsme mrznout a vyšli jsme zase po schodech nahoru.

Později odpoledne jsem slyšela, že Petr jde zase dolů. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a šla jsem sama celým tichým domem dolů do skladu. Petr si hrál s Moffi na balicím stole a právě ji chtěl posadit na váhu, aby zkontroloval, kolik váží.

"Ahoj, chceš se podívat?" Bez velkých okolků zvedl zvíře, otočil je na záda, velmi šikovně mu přidržoval hlavu a pracky a vyučování začalo. "Tohle je mužský pohlavní úd, tady je pár volných chloupků a tohle je zadek."

Kočka udělala půlobrat a stála zase na svých bílých nožkách.

Na každého jiného chlapce, který by mi takhle ukázal "mužský pohlavní úd", bych se už ani nepodívala. Ale Petr mluvil o jinak tak trapném předmětu úplně klidně a neměl vůbec žádné postranní myšlenky, takže jsem se nakonec uklidnila a byla taky normální. Hráli jsme si s Moffi, dobře jsme se bavili, klábosili spolu a nakonec jsme se loudali skladem ke dveřím.

"Byl jsi přitom, když kastrovali Mouschi?" zeptala jsem se.

"Ano, byl, jde to hrozně rychle. Zvíře se samozřejmě uspí."

"Odstraní mu přitom něco?"

"Ne, doktor jenom přeruší chámovod. Zvenku ani nic vidět není."

Dodala jsem si odvahy, protože tak jednoduše mi to přece jen nešlo. "Petře, pohlavní ústrojí mají přece u samečků a samiček různá jména."

"To vím."

"U samiček se to jmenuje vagína, pokud vím, u samečků to nevím."

"Aha."

"No jo," řekla jsem zase. "Jak má taky člověk tohle slovo znát, většinou na ně přijde náhodou."

"Proč? Zeptám se našich. Moji rodiče to znají líp než já a mají taky víc zkušeností."

Stáli jsme na schodech a tak jsem už mlčela.

Opravdu, takhle jednoduše bych o tom nikdy s žádným děvčetem nemluvila. Jsem si taky jistá, že tohle matka neměla na mysli, když mě varovala před kluky.

Přesto jsem byla celý den trošičku zmatená, když jsem se v duchu vracela k našemu rozhovoru, připadal mi přece jen trochu zvláštní. Ale v jednom jsem teď chytřejší: Jsou také mladí lidé, dokonce opačného pohlaví, kteří o tom dokážou mluvit nenuceně a bez vtipkování.

Jestlipak se Petr opravdu zeptá rodičů? Je opravdu takový, jak se projevil včera?

Ach, co o tom vím?!!!

Tvoje Anne

 

Pátek 28. ledna 1944

Milá Kitty,

v poslední době mám velkou zálibu v rodokmenech a genealogických tabulkách královských rodů. Zjistila jsem, že když s tím člověk jednou začne, musí se nořit stále hlouběji do minulosti a dochází ke stále zajímavějším odhalením.

Ačkoli jsem mimořádně horlivá, pokud jde o učební předměty, a jsem s to už docela dobře sledovat home-service v anglickém vysílání, přesto věnuji hodně nedělí přebírání a třídění své velké sbírky filmových hvězd, která už má úctyhodný rozsah. Pan Kugler mě každé pondělí náramně potěší, když mi přinese "Cinema & Theater". Ačkoli to mí nemondénní spolubydlící často označují za vyhazování peněz, jsou pokaždé znovu překvapeni, jak dopodrobna ještě po roce dokážu vyjmenovat účinkující v určitém filmu. Bep, která často tráví volné dny se svým přítelem v kině, mi sdělí v sobotu titul filmu, na který se chystá, a já jí vychrlím jak hlavní představitele, tak i kritiku o něm. Není to dlouho, co mi mamča řekla, že později nebudu muset chodit do kina, protože obsah, obsazení a kritiky mám už v hlavě.

Když se někdy objevím s novým účesem, všichni na mne koukají s nelibostí a určitě se někdo zeptá, která filmová herečka se tímto účesem honosí. Když odpovím, že je to vlastní model, věří mi vždycky jen napůl. Ne víc než po půl hodině mi jejich odmítavé úsudky přijdou tak líto, že pádím do koupelny a rychle si zase udělám svůj normální účes s loknami.

Tvoje Anne

 

Pátek 28. ledna 1944

Milá Kitty,

dnes ráno jsem uvažovala, jestli si nepřipadáš jako kráva, která musí pořád přežvykovat staré novinky a nakonec znuděná jednostrannou stravou hlasitě zívá a potichu si přeje, aby Anne zas jednou přišla s něčím novým.

Bohužel vím, že to staré je pro tebe nudné, ale představ si, jak mne nudí ty staré, pořád dokola ohřívané historky. Když se u stolu nemluví o politice nebo o báječných jídlech, tak matka nebo paní van Daanová vyrukují znovu s dávno odvyprávěnými historkami ze svého mládí. Nebo Dussel žvaní o bohatém šatníku své paní, o krásných závodních koních, o rozeschlých veslařských člunech, o klucích, kteří ve čtyřech letech umějí plavat, o ztuhnutí svalů a o ustrašených pacientech. Když někdo z nás osmi s něčím začne, ostatních sedm může jeho historku dokončit. Pointu každého vtipu známe už předem a vypravěč se mu směje sám. Různí mlékaři, řezníci a hokynáři našich někdejších hospodyní patří v našich představách někam do pravěku, tak často jsou u stolu vychvalováni až do nebes nebo zatracováni. Je nemožné, aby v zadním domě přišlo na přetřes něco, co je ještě mladé a svěží.

To všechno by se ale dalo ještě snést, kdyby dospělí neměli ve zvyku desetkrát převyprávět historky, které dávají k lepšímu Kleiman, Jan nebo Miep, a pokaždé je přizdobit vlastními výmysly, takže se musím často pod stolem štípat do ruky, abych neodkázala nadšeného vypravěče do příslušných mezí. Malé děti jako Anne nesmějí dospělé za žádných okolností opravovat, a je to fuk, jaké seky dělají anebo jaké nepravdy nebo výmysly si cucají z prstů.

Téma, o kterém Kleiman nebo Jan často mluví, je život v ilegalitě. Vědí moc dobře, že nás obrovsky zajímá všecko, co se týká jiných lidí, kteří se ukrývají nebo zmizeli v podzemí, a že spolu s nimi upřímně prožíváme jejich utrpení, když jsou dopadeni, stejně tak jako radost, když jsou osvobozeni.

Život v ilegalitě nebo ukrývání jsou teď tak obvyklé pojmy jako dříve tátovy bačkory, které musely stát u kamen. Existuje mnoho podobných organizací, jako je "Svobodné Nizozemí". Falšují osobní průkazy, dávají ukrývaným peníze, shánějí úkryty, opatřují skrývajícím se křesťanským mladým mužům práci, a je obdivuhodné, jak často, jak ušlechtile a jak nezištně tuto činnost vykonávají a jaká spousta lidí s nasazením vlastního života pomáhá jiným a zachraňuje je.

Nejlepším příkladem toho jsou samozřejmě naši ochránci, kteří nás až dosud drželi nad vodou a kteří nás, doufejme, také převezou na bezpečný břeh. Jinak by museli sdílet osud všech těch, po nichž je vypsáno pátrání. Nikdy si žádný z nich nestěžoval, co má s námi práce. Každý den přicházejí nahoru, mluví s pány o obchodu a o politice, s dámami o jídle a potížích válečné doby, s dětmi o knihách a časopisech. Pokud to jen jde, tváří se vždycky vesele, nosí květiny a dárky k narozeninám a svátkům a vždy a všude jsou připraveni pomoci. Tohle jim nikdy nesmíme zapomenout. Jiní prokazují hrdinskou odvahu ve válce nebo v odboji proti Němcům, ale naši ochránci projevují hrdinství svou dobrou náladou a láskou.

 

Povídají se nejbláznivější historky, přičemž většina z nich se opravdu stala. Například Kleiman tento týden vyprávěl, že v Gelderlandu hrála proti sobě dvě fotbalová družstva, jedno se skládalo výlučně z lidí žijících v podzemí, druhé z příslušníků jízdní policie. V Hilversumu byly vydávány nové kmenové listy (potravinové lístky se dostanou výlučně na kmenové listy nebo po 60 guldenech za kus). Aby nějaké lístky dostali i ti, kdo se schovávají, úředníci výdejny si je všecky z celého okolí objednali na určitou hodinu a vydali jim také průkazy.

Lidé ale musejí být moc opatrní, aby se takovéhle kousky nedonesly k uším Němčourů.

Tvoje Anne

 

Neděle 30. ledna 1944

Nejmilejší Kitty,

tak je tu zase další neděle. Ty se mi sice už nezdají tak hrozné jako dřív, ale pořád je to ještě dost velká otrava.

Do skladu jsem se zatím nedostala, snad se to podaří později. Včera jsem scházela dolů ve tmě úplně sama, pár večerů předtím jsem tam byla s otcem. Stála jsem nahoře na schodech, německá letadla létala tam a sem a já věděla, že jsem "člověk sám o sobě", který nesmí počítat s pomocí ostatních. Můj strach zmizel. Vzhlížela jsem k nebi s důvěrou v Boha.

Mám strašlivou potřebu být sama. Otec pozoruje, že jsem jiná než obyčejně, ale ani jemu nemůžu nic vysvětlovat. Nejraději bych stále jen opakovala: "Dej mi pokoj, nech mě o samotě!"

Kdo ví, možná ještě někdy budu víc sama, než mi bude milé!

Tvoje Anne Franková

 

Čtvrtek 3. února 1944

Milá Kitty,

invazní nálada v zemi den ze dne stoupá. Kdybys byla tady, byla bys určitě stejně jako já pod dojmem všech těch příprav, ale na druhé straně by ses nám asi vysmála, protože se tolik vzrušujeme a možná nadarmo!

Všechny noviny jsou plné invaze. Dohánějí lidi k šílenství, protože píší: "V případě, že Angličané přistanou v Nizozemí, nasadí němečtí držitelé moci všechny prostředky k obraně země, a bude-li třeba, zatopí ji vodou." K tomu přinášejí mapy, na nichž jsou vyšrafovány části Nizozemí, které mohou být zatopeny. Protože k nim patří velké části Amsterodamu, první otázka zněla, co dělat, jestliže voda v ulicích vystoupí metr vysoko. Na tuto obtížnou otázku přicházely ze všech stran nejrůznější odpovědi.

"Protože jezdit na kole nebo chodit pěšky je vyloučeno, budeme se muset brodit vodou, až přestane stoupat."

"Ale ne, musíme se pokusit plavat. Všichni si navlékneme plavky a koupací čepice a poplaveme co nejdál, pokud možno pod vodou, aspoň nikdo nepozná, že jsme Židi."

"To jsou řeči! Už vidím, jak naše dámy poplavou, až je budou kousat do nohou potkani!" (To byl ovšem muž. Uvidíme, kdo bude křičet nejvíc!)

"Nedostaneme se z domu. Sklad je na spadnutí, ten se určitě hned zřítí, jak se do něho opře voda."

"Poslyšte, lidi, žerty stranou. Musíme se pokusit sehnat nějaký malý člun."

"Na co člun? Já mám něco lepšího. Vezmeme si každý z podstřeší jednu bednu od mléčného cukru a budeme veslovat vařečkou."

"Já půjdu na chůdách, to jsem uměl jako kluk bezvadně."

"Jan Gies to nepotřebuje. Vezme svou paní na záda a Miep bude mít chůdy."

Tak už víš přibližně co a jak, Kitty, že ano? Řeči jsou to vtipné, ale skutečnost bude vypadat úplně jinak.

Druhá invazní otázka nedala na sebe dlouho čekat. Co dělat, až Němci budou evakuovat Amsterodam?

"Jít taky a co možná nejvíc se zamaskovat."

"Rozhodně nesmíme vylézt na ulici. Jedině zůstat tady. Němci jsou schopni hnát všecko obyvatelstvo pořád dál, až v Německu pomře."

"No ovšem, zůstaneme tady. Tady je to nejbezpečnější. Zkusíme přemluvit Kleimana, aby sem přišel s rodinou bydlet. Opatříme si pytel dřevité vlny a budeme moci spát na zemi. Ať sem Miep a Kleiman už teď nanesou deky. Obstaráme k našim třiceti kilům žita ještě další. Jan ať zkusí sehnat luštěniny. Máme teď v domě asi třicet kilo fazolí a pět kilo hrachu. A nezapomeňte na padesát sklenic zeleniny."

"Matko, spočítej ostatní konzervy."

"Deset rybích konzerv, čtyřicet konzerv mléka, deset kilo sušeného mléka, tři láhve oleje, čtyři zavařovací sklenice másla, čtyři zavařovačky masa, dva demižony jahod, dvě láhve malin s rybízem, dvacet lahví rajčat, pět kilo ovesných vloček, čtyři kila rýže. To je všechno."

Naše zásoba je věru utěšená. Ale když uvážíme, že k tomu musíme živit návštěvy a každý týden z ní něco spotřebujeme, tak se zdá větší, než je. Uhlí a dříví je v domě dost, svíček taky.

"Ušijeme si váčky na prsa, kdyby to bylo nutné, a vezmeme si s sebou všechny naše peníze."

"Napíšeme si seznamy, co si musíme vzít při útěku s sebou, a už teď si sbalíme batohy."

"Až to bude na spadnutí, postavíme dvě hlídky, jednu na přední, druhou na zadní podstřeší."

"Řekněte, co si počneme s takovým množstvím jídla, když nebudeme mít vodu, plyn, ani proud?"

"Tak budeme vařit na kamnech. Vodu filtrovat a převařovat. Vymyjeme velké demižony a vodu dáme do nich. Dál máme jako nádrž na vodu ještě tři zavařovací hrnce a jedno umyvadlo."

"Kromě toho máme ještě ve skladu na koření půldruhého metráku zimních brambor."

Tyhle řeči slyším každý den. Invaze sem, invaze tam. Spory o hladovění, umírání, bombách, hasičských stříkačkách, spacích pytlech, židovských průkazech, jedovatých plynech atakdále. Nic povzbudivého.

Příklad takového nedvojsmyslného varování našich pánů je tento rozhovor s Janem:

Zadní dům: "Máme strach, že Němci při ústupu s sebou vezmou všechno obyvatelstvo."

Jan: "To přece není možné. Nemají na to vlaky."

Zadní dům: "Vlaky? Myslíte, že posadí civilisty do vlaků? Ani nápad! Půjdou po svých!" (Per pedes apostolorum, říká vždycky Dussel.)

Jan: "Tomu nevěřím. Vidíte všecko moc černě. Jaký by na tom mohli mít zájem, aby vyháněli všechny civilisty?"

Zadní dům: "Copak nevíte, že Goebbels řekl: Jestli budeme muset odejít, zabouchneme za sebou ve všech obsazených územích dveře?"

Jan: "Ti už toho napovídali."

Zadní dům: "Myslíte, že Němci jsou na něco takového moc šlechetní nebo moc velcí lidumilové? Ti uvažují takhle: Když máme zajít my, tak musejí pojít všichni lidé v okruhu naší moci."

Jan: "Povídejte si co chcete, já nevěřím ani slovo."

Zadní dům: "To je pořád stejná písnička, nikdo nechce vidět nebezpečí, dokud je nepocítí na vlastním těle."

Jan: "Vy to taky nevíte jistě. Taky to jen předpokládáte."

Zadní dům: "My jsme to přece všecko prodělali, nejdřív v Německu a potom tady. A co vyvádějí Němci v Rusku?"

Jan: "Židy vynechte. Co se děje v Rusku, to myslím neví nikdo. Angličani a Rusové z propagandistických důvodů přehánějí, přesně jako Němci."

Zadní dům: "To si nemyslete. Anglický rozhlas vždycky mluvil pravdu. A dejme tomu, že ty zprávy jsou z deseti procent přehnané, i tak je to dost hrozné. Nemůžete popřít, že v Polsku bylo pro nic za nic povražděno a zplynováno několik milionů lidí."

Dalších rozhovorů tě ušetřím. Jsem úplně klidná a z celého toho vzrušení si nic nedělám. Došla jsem teď tak daleko, že už mi ani nezáleží na tom, jestli umřu nebo zůstanu naživu. Svět se bude točit i beze mne a proti událostem se přece nemůžu nijak bránit. Nechávám je jejich běhu a nedělám nic jiného, než že se učím a doufám v dobrý konec.

Tvoje Anne

 

Úterý 8. února 1944

Nejmilejší Kitty,

nemůžu ti říct, jak se cítím. Hned toužím po klidu, hned zas po trošce veselosti. Už jsme si tady odvykli se smát, smát se tolik, až už člověk nemůže dál.

Dnes ráno jsem měla záchvat smíchu. Takový, jaký míváme někdy ve škole. Margot a já jsme se řehonily jako úplné puberťačky.

Včera večer jsem měla zase konflikt s matkou. Margot se zabalila do své vlněné deky, ale hned zase vyskočila z postele a začala deku důkladně prohlížet. Byl v ní špendlík. Matka přišívala na deku záplatu. Otec vrtěl hlavou a mluvil o matčině nepořádnosti. Za chvilku přišla matka z koupelny a já jí řekla z legrace německy: "Ty jsi pravá krkavčí matka."

Samozřejmě se zeptala proč a my jí vyprávěli o špendlíku.

Hned se zatvářila povýšeně a řekla mi: "Že zrovna ty mluvíš o lajdáctví! Když ty něco šiješ, celá podlaha je samý špendlík. A podívej se, tady už zase leží pouzdro na manikúru. To taky nikdy neuklidíš."

Řekla jsem, že jsem ho nepoužívala, a Margot přispěla na pomoc, protože to byla její vina.

Matka mi ještě chvíli vykládala o lajdáctví, až jsem toho měla plné zuby a naštvaně jsem řekla: "Já přece o lajdáctví neřekla ani slovo! Když někdo něco udělá, vždycky se to sveze na mě."

Matka mlčela. A já jsem jí musela dát za necelou minutu pusu na dobrou noc. Ta příhoda asi není důležitá, ale mne štve všecko.

 

Protože mám právě teď čas na přemýšlení a procházím všechny oblasti, kde se mi naskytne pastva pro myšlenky, přišlo mi na mysl otcovo a matčino manželství. Bylo mi vždy představováno jako vzor ideálního manželství. Žádné hádky, rozezlené tváře, dokonalá harmonie atd. atd.

O otcově minulosti leccos vím, a co nevím, to jsem si přibájila. Domnívám se, že si otec vzal matku, protože ji považoval za vhodnou partnerku na místo své ženy. Musím přiznat, že matku obdivuji pro to, jak toto msto zaujala, a pro to, že – pokud vím – nikdy nereptala a taky nikdy nežárlila. Pro milující ženu není jednoduché vědět, že v srdci svého muže nikdy nezaujme první místo, a matka to věděla. Otec matku kvůli tomu nepochybně obdivoval a obdivoval její vynikající charakter. Proč by si měl vzít nějakou jinou? Jeho ideály odvály a jeho mládí bylo pryč. Co se stalo z jejich manželství? Žádné hádky a názorové neshody – to ne, ale ideální manželství to rovněž není. Otec si matky cení a má ji rád, ale není to manželská láska podle mých představ. Otec bere matku takovou, jaká je. Často se zlobí, ale řekne toho co nejméně, protože ví, jaké oběti matka musela přinést. To se týká obchodu, jiných věcí, lidí, všeho. Otec se už dávno neptá pokaždé matky na její úsudek, nevypráví jí všechno, protože ví, že často přehání, je příliš kritická a zaujatá. Otec není zamilovaný, políbí ji tak, jak líbá nás, nikdy ji nedává za vzor, protože to nemůže udělat. Dívá se na ni škádlivě a posměvačně, ale nikdy láskyplně. Může být, že se matka kvůli té velké oběti stala pro své okolí hrdou a nepříjemnou, ale tímto způsobem se bude stále víc vzdalovat z cesty lásky a budit stále méně obdivu. Otec bezpochyby jednoho dne zjistí, že sice nikdy navenek nevznesla nárok na plnou míru jeho lásky, ale že takto pomalu, ale jistě okoralo její nitro. Ona ho miluje jako nikoho druhého a je krušné sledovat, jak tento způsob lásky pokaždé zůstane neopětován.

 

Neměla bych tedy cítit opravdu hodně soucitu s matkou, neměla bych jí pomáhat? A otec? – Nedokážu to, stále před sebou vidím jinou matku, nejsem toho schopna. – A jak bych taky měla? Nic mi o sobě nevyprávěla a já jsem se jí nikdy neptala. Co víme o našich myšlenkách? Nemůžu s ní mluvit, nemůžu se s láskou dívat do těch chladných očí, ne, nikdy! – Kdyby tak jen měla v sobě aspoň něco z chápavé matky, ať už měkkost nebo přívětivost, trpělivost či něco jiného; stále znovu bych se jí snažila přiblížit. Ale milovat tuto bezcitnou povahu, tuto uštěpačnou bytost je mi den ze dne nemožnější.

Tvoje Anne

 

Sobota 12. února 1944

Milá Kitty,

slunce svítí, nebe je tmavomodré, fouká úžasný vítr a já tolik toužím, toužím po všem... Po povídání, po svobodě, po přátelích, po samotě. Tolik toužím... se vyplakat. Mám pocit, jako bych se měla rozskočit, a vím, že s pláčem by mi bylo líp. Ale nejde to. Jsem neklidná, běhám z jednoho pokoje do druhého, dýchám skulinou zavřeného okna, cítím, jak mi tluče srdce, jako by říkalo: "Splň konečně moji touhu."

Myslím, že v sobě cítím jaro. Cítím probuzení jara, cítím je ve svém těle a ve své duši. Musím se vší silou držet, abych se chovala normálně. Jsem úplně zmatená, nevím co číst, co psát, co dělat, vím jenom, že toužím...

Tvoje Anne

 

Pondělí 14. února 1944

Milá Kitty,

hodně se toho pro mne změnilo. Přišlo to takhle: Toužila jsem (a stále toužím), ale ... o malý kousíček se mi přece jen ulevilo.

Už v neděli ráno jsem si všimla (upřímně řečeno ke své velké radosti), že se Petr na mne ustavičně dívá. A docela jinak než obyčejně. Nevím jak, nemůžu ti to vysvětlit, ale měla jsem najednou pocit, že přece jenom není tak zamilovaný do Margot, jak jsem si myslela. Celý den jsem se schválně na něj moc nedívala, a když jsem to udělala, vždycky mě pozoroval. A potom – ano, potom se mě zmocnil tak krásný pocit, že bych ho snad ani neměla zažívat příliš často.

V neděli večer seděli všichni u rádia až na Pima a na mne a poslouchali "nesmrtelnou hudbu německých mistrů". Dussel ustavičně točil knoflíkem. Petr a ostatní se kvůli tomu zlobili. Po půlhodině potlačované nervozity ho Petr dost popuzeně požádal, aby s tím točením přestal. Dussel odpověděl svým povýšeným tónem: "Já to přece vylaďuji." Petr se naštval, byl drzý, pan van Daan mu přizvukoval a Dussel musel ustoupit. To bylo všechno.

O nic vážného vlastně nešlo, ale Petr si tu věc vzal zřejmě náramně k srdci. V každém případě dnes ráno přišel, když jsem se na půdě hrabala v bedně s knížkami, a celou tu historii mi vyprávěl. Ještě jsem o tom nevěděla. Petr poznal, že ve mně našel pozornou posluchačku, a rozohnil se.

"No vidíš," začal, "neříkám nikdy nic zbrkle, poněvadž už předem vím, že z toho pak nic pořádného nevyjde. Začnu koktat, červenám se a motám slova, která chci říct, tak dlouho, až musím přestat, protože už mě žádná slova nenapadají. Včera se mi to stalo taky. Chtěl jsem říct něco úplně jiného, ale když jsem začal, ztratil jsem hlavu, a to je strašné. Měl jsem dřív špatný zvyk, který bych nejradši použil i teď: Když jsem se na někoho zlobil, radši jsem ho zpracoval pěstmi, než abych se s ním pustil do hádky. Ale já vím, že se s touhle metodou daleko nedojde, a proto tě tolik obdivuji. Ty se umíš aspoň správně vyjadřovat, řekneš lidem, co jim chceš, a nejsi ani trochu nesmělá."

"To se tedy naprosto mýlíš," odpověděla jsem. "Většinou říkám něco úplně jiného, než jsem chtěla. A hlavně mluvím hrozně moc a dlouho, to je taky velká chyba."

"Možná. Ale máš výhodu: není na tobě vidět, že jsi na rozpacích. Zachováváš vždycky formu a správný tón."

V duchu jsem se musela té poslední větě smát. Ale chtěla jsem, aby mluvil o sobě dál, nedala jsem to na sobě znát, sedla jsem si na zem na polštář, sepjala ruce kolem přitažených nohou a pozorně jsem na něj hleděla.

Jsem strašně ráda, že je v domě ještě někdo, kdo dostává úplně stejné záchvaty zlosti jako já. Petrovi to dělalo viditelně dobře, že mohl Dussela tak ostře kritizovat a nebát se, že na něj budu žalovat. A já – mně se to zdálo taky krásné, protože jsem získala silný pocit pospolitosti, jaký jsem dříve mívala jen se svými přítelkyněmi.

Tvoje Anne

Žádné komentáře