Historie.nolimit.cz

Archiv

Deník Anne Frankové 7. část

Pondělí 20. března 1944

Milá Kitty,

dnes ráno se mě Petr zeptal, jestli bych nemohla večer přicházet častěji, že bych ho opravdu nerušila a že u něho v pokoji je dost místa i pro dva. Řekla jsem, že každý večer by to nešlo, poněvadž by to dole nepokládali za správné, ale on byl toho názoru, že by mi to vadit nemělo. Řekla jsem, že v sobotu večer ráda přijdu, a poprosila ho, aby mě především upozornil, až bude svítit měsíc.

"To pak půjdeme dolů," řekl, "a budeme se dívat na měsíc odtamtud." Souhlasila jsem, vždyť tak velký strach před zloději opravdu nemám.

Mezitím padl na mé štěstí stín. Už dávno jsem tušila, že Petr připadá mé sestře víc než příjemný. Jestli ho miluje, nevím, ale zdá se mi to zlé. Pokaždé, když se teď setkám s Petrem, působím jí asi bolest, a je krásné, že na sobě nedává skoro nic znát. Byla bych zoufalá z její žárlivosti, ale Margot jen říká, že s ní nemusím mít soucit.

"Je to pro mne hrozné, že jsi vedle nás jako třetí," řekla jsem.

"Na to jsem zvyklá," řekla dost trpce.

Neodvažuji se to Petrovi povědět, snad až později. Musíme se nejdřív pořádně vypovídat.

Matka mi včera jednu vrazila, a opravdu jsem si to zasloužila. Nesmím se nechávat tolik unášet svou lhostejností a pohrdáním vůči ní. Musím se znovu pokusit být navzdory všemu přátelská a nechat si své poznámky pro sebe.

Ani Pim už není tak srdečný. Snaží se odvykat si dětinskosti a je teď mnohem chladnější. Uvidíme, co z toho bude. Hrozil mi, že jestli nebudu dělat algebru, ať nepočítám s žádnými doučovacími hodinami. Ačkoli se to dalo čekat, chci s tím přece jenom znovu začít, ovšem dostanu-li novou knihu.

Zatím nejsem schopna dělat nic jiného než hledět na Petra, úplně tím překypuji!

Tvoje Anne M. Franková

 

Doklad Margotiny dobroty. Toto jsem dostala dnes 20. března 1944:

"Anne, když jsem včera říkala, že na tebe nežárlím, byla to pravda jen z padesáti procent. Je to totiž tak, že nežárlím ani na tebe, ani na Petra. Jenom je myslím pro mne trochu škoda, že jsem dosud nenašla a prozatím určitě hned tak nenajdu nikoho, s kým bych mohla mluvit o svých myšlenkách a pocitech. Ale proto vám to oběma ze srdce přeju, jestliže si můžete věnovat navzájem trochu důvěry. Postrádáš tu už dost toho, co je pro mnohé jiné samozřejmostí. Na druhé straně vím dobře, že bych s Petrem přece jen nikdy nedošla tak daleko, protože mám pocit, že s tím, s kým bych si přála hovořit o mnoha věcech, bych musela mít už dost důvěrný vztah. Potřebovala bych mít pocit, že mi naprosto ve všem rozumí, aniž bych mu toho příliš pověděla. Proto by to musel být někdo, u koho bych cítila, že má nade mnou duševní převahu, a u Petra tomu tak není. U tebe a u Petra bych si to však umím docela dobře představit.

Nemusíš si tedy dělat vůbec žádné výčitky, že přicházím zkrátka a že děláš něco, co přísluší mně. Není to ani v nejmenším pravda. Ty a Petr můžete vzájemným stykem jenom získat."

 

Moje odpověď:

Milá Margot,

Tvůj dopis je nesmírně milý, přesto však nejsem úplně uklidněná a taky asi nebudu.

O takové důvěře, jakou máš na mysli, ještě nemůže být mezi Petrem a mnou řeč, ale u otevřeného a temného okna se toho řekne navzájem víc než za jasného dne. Také je lehčí své pocity povědět šeptem, než když bys je měla nahlas vytrubovat. Myslím, že cítíš k Petrovi jakousi sesterskou náklonnost a chtěla bys mu pomoci přinejmenším tak ráda jako já. Snad k tomu také ještě dojde, i když to nebude taková důvěra jako mezi námi. Myslím si, že důvěra musí být oboustranná. A to je myslím také důvod, proč mezi otcem a mnou nic takového nevzniklo. Přestaňme teď s tím a nemluvme už o tom. Jestli ještě něco chceš, tak mi to napiš, prosím tě, protože tak mohu mnohem lépe vyjádřit své myšlenky než ústně. Ani nevíš, jak moc tě obdivuji, a doufám jen, že se mi jednou dostane něco z otcovy a tvé dobroty, neboť v tom se navzájem sobě velmi podobáte.

Tvoje Anne

 

Středa 22. března 1944

Milá Kitty,

toto jsem dostala včera večer od Margot:

"Nejdražší Anne,

po tvém včerejším dopise mám nepříjemný pocit, že máš výčitky svědomí, když jdeš k Petrovi pracovat nebo si popovídat. K tomu není skutečně žádný důvod. Cítím ve svém nitru, že by měl existovat někdo s právem na vzájemnou důvěru, ale Petr by toto místo ještě zaujmout nemohl. Je to tak, jak jsi napsala; mám pocit, že Petr je něco jako bratr, ale ... mladší bratr. Naše city vystrkují nesměle tykadla, abychom se – možná později, nebo možná také nikdy – setkali v sourozenecké náklonnosti. Tak daleko to však ještě dlouho nebude. Opravdu tedy nemusíš mít se mnou soucit. Užívej tak často, jak to jen lze, společnosti, kterou sis teď nalezla."

 

Je to tady stále krásnější. Myslím, Kitty, že tady v zadním domě prožijeme snad ještě pravou velkou lásku. Všechno to vtipkování o svatbě s Petrem, jestli tu ještě dlouho zůstaneme, nebylo tedy tak bláznivé. Ve skutečnosti ovšem nepřemýšlím o tom, že bych si ho vzala. Nevím, jaký bude, až dospěje. Taky nevím, jestli se budeme mít jednou tak rádi, abychom se chtěli vzít.

Teď už jsem si jistá, že mě má Petr taky rád. Jakým způsobem mě má rád, nevím. Zda si jen přeje dobrou kamarádku, nebo zda ho přitahuji jako dívka, nebo jen jako sestra, tomu jsem ještě nepřišla na kloub. Když řekl, že mu při hádkách mezi jeho rodiči vždycky pomáhám, byla jsem moc ráda a o krok dál k tomu, abych věřila v jeho přátelství. Včera jsem se ho ptala, co by dělal, kdyby tu bylo tucet Ann a všecky by za ním pořád chodily. Odpověděl: "Kdyby byly všechny takové jako ty, nebylo by to tak špatné!"

Je ke mně ohromně pohostinný a myslím si, že mě opravdu rád vidí. Francouzsky se učí velmi horlivě, dokonce večer v posteli až do čtvrt na jedenáct.

Ach, když si vzpomenu na sobotní večer, na naše slova, naše hlasy, tak jsem poprvé sama se sebou spokojená. Myslím si, že bych znovu řekla totéž, a ne všecko úplně jinak, jak to většinou u mne bývá. Je tak hezký, ať už se směje, nebo se jen tiše dívá před sebe. Je milý a dobrý a hezký. Podle mého mínění byl nejvíc vyveden z míry, když poznal, že zdaleka nejsem to nejpovrchnější děvče na světě, ale zrovna takový snílek jako on, a že prožívám stejné těžkosti.

Včera večer po mytí nádobí jsem čekala, že mě poprosí, abych zůstala nahoře. Ale nestalo se. Odešla jsem a on sešel dolů, aby zavolal Dussela k rádiu. Bloumal kolem koupelny, ale když to Dusselovi trvalo moc dlouho, šel nahoru. Pobíhal po svém pokoji sem a tam a šel hodně brzy spát.

Byla jsem celý večer tak neklidná, že jsem ustavičně chodila do koupelny, myla si obličej studenou vodou, četla, pak zase snila, koukala na hodiny a čekala a čekala a čekala a poslouchala, jestli nepřijde. Lehla jsem si brzy do postele a byla k smrti unavená.

Dnes večer je koupání, a zítra?

To je ještě tak daleko!

Tvoje Anne M. Franková

 

Moje odpověď:

"Milá Margot,

bylo by myslím nejlepší, kdybychom prostě počkaly, co z toho vzejde. Nemůže to už dlouho trvat a mezi Petrem a mnou se rozhodne, buď to bude zase normální nebo jiné. Jaké to bude, nevím, ale nelámu si s tím hlavu.

Ale jedno udělám určitě. Jestli Petr a já uzavřeme přátelství, tak mu řeknu, že ty ho máš taky moc ráda a budeš stát při něm, bude-li to nutné. Tohle si určitě nebudeš přát, ale z toho si teď nic nedělám. Co si Petr myslí o tobě, nevím, ale já se ho potom zeptám. Určitě nic špatného, naopak! Přijď klidně na půdu nebo kamkoli, kde budeme, opravdu nás nebudeš rušit, protože jsme se tuším mlčky dohodli, že budeme-li chtít mluvit, bude to večer za tmy.

Buď statečná! Já budu taky, ačkoli to není vždycky jednoduché. Tvůj čas přijde možná rychleji, než si myslíš."

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 23. března 1944

Milá Kitty,

tady se zase všecko částečně urovnalo. Naši dodavatelé lístků byli naštěstí propuštěni z vězení.

Miep je od včerejška zase tady, dnes ulehl do postele její manžel. Zimnice a horečka, známé příznaky chřipky. Bep už je zdravá, třebaže kašle, jen Kleiman bude muset ještě dlouho zůstat doma.

Včera se tu zřítilo letadlo, posádka ještě včas vyskočila padákem. Stroj spadl na školu, kde nebyly děti. Vznikl malý požár, bylo pár mrtvých. Němci zuřivě stříleli na snášející se letce, přihlížející obyvatelé Amsterodamu pěnili zlostí nad takovou zbabělostí. My, to znamená dámy, jsme se také k smrti vyděsily.

Brrr, střílení pokládám za něco strašlivého!

Teď něco o mně.

Když jsem byla včera u Petra, dostali jsme se, skutečně už nevím jak, na otázky sexu. Dávno jsem se chystala, že se ho na některé věci zeptám. Ví všecko. Když jsem mu řekla, že Margot ani já jsme nebyly správně poučeny, strašně se tomu divil. Vyprávěla jsem mu hodně o Margot a o sobě a o otci i o matce, a že se v poslední době už netroufám ptát. Nabídl mi potom, že mě poučí, a já jsem to vděčně přijala. Vysvětloval mi, jak působí ochranné prostředky. A já se ho odvážně zeptala, podle čeho chlapci poznají, že jsou dospělí. To si prý musí nejdřív promyslet, řekne mi to večer. Mezi jiným jsem mu vyprávěla příběh Jacque a můj a že děvčata jsou vůči silným chlapcům bezbranná. "Ze mě strach mít nemusíš," řekl.

Večer, když jsem za ním znovu přišla, mi vyprávěl o chlapcích. Bylo to snad trochu choulostivé, ale stejně prima. Ani on ani já jsme si neuměli představit, že bychom kdy dokázali tak otevřeně mluvit o těchto nejintimnějších záležitostech s nějakým děvčetem, popřípadě s chlapcem. Hodně mi vyprávěl o ochranných prostředcích.

S Margot jsme si večer v koupelně dlouho povídaly o našich dvou dřívějších známých, Bramovi a Dreesovi.

Dnes ráno mě čekalo něco hodně nepříjemného. Po snídani na mě Petr kývl, abych s ním šla nahoru. "Tys mě pěkně podfoukla," řekl mi. "Slyšel jsem, o čem jste si včera povídaly s Margot v koupelně. Chtěla jsi asi zjistit, co o tom Petr ví, a potom si z toho dělat legraci!"

Vyrazilo mi to dech. Vymlouvala jsem mu to, jak to jen šlo. Dovedu si tak dobře představit, jak se musel cítit, a přitom to vůbec není pravda!

"Kdepak, Petře," řekla jsem, "tak sprostě bych se nikdy nezachovala. Slíbila jsem, že budu mlčet, a taky mlčím. Takhle tě podvést a potom tak sprostě jednat, ne, Petře, to už by nebyla legrace, to by nebylo fér. Nic jsem nevyprávěla, čestné slovo, věříš mi?"

Řekl, že mi věří, ale musím si s ním o tom ještě jednou promluvit. Už celý den o tom dumám. Štěstí, že hned řekl, co si myslí. Představ si, že by si to ohavné podezření nechával pro sebe. Ten milý Petr!

Teď mu musím všechno vyložit!

Tvoje Anne

 

Pátek ráno 24. března 1944

Milá Kitty,

chodím teď večer často nahoru, abych se u Petra v pokoji nadýchala čerstvého večerního vzduchu. V temném pokoji se dostaneš k pořádnému rozhovoru mnohem rychleji, než když tě slunce lechtá na tváři. Zdá se mi to tak útulné, sedět vedle něho na židli a dívat se ven. Van Daan a Dussel se tváří strašně hloupě, když mizím v Petrově pokoji. "Annin druhý domov," říkají pak (německy), nebo: "Sluší se pro pána, aby ještě večer potmě přijímal dívčí návštěvu?"

Petr je při takových údajně vtipných poznámkách překvapivě klidný. Moje matka je ostatně neméně zvědavá a určitě by se mě zeptala na obsah našich rozhovorů, kdyby neměla potají strach z odmítavé odpovědi. Petr říká, že dospělí jsou závistiví, protože jsme mladí a z jejich nevraživosti si nic moc neděláme.

Někdy pro mne Petr přijde dolů. Ale to je také trapné, protože vždycky zrudne a nevypraví ze sebe skoro ani slovo. Jsem jen ráda, že se nikdy nečervenám, to musí být opravdu velice nepříjemné.

Kromě toho mi není příjemné, že Margot sedí dole sama, kdežto já mám nahoře dobrou společnost. Ale co mám dělat? Vůbec by mi nevadilo, kdyby šla se mnou nahoru, ale to by byla zase páté kolo u vozu.

Musím si ode všech ledacos vyslechnout o náhlém přátelství a opravdu nevím, kolik rozhovorů u stolu se už točilo kolem svatby v zadním domě v případě, že válka potrvá ještě pět let. Co je nám vlastně do těch rodičovských keců? Vůbec nic, jsou všecky tak pitomé. Zapomněli moji rodiče, že byli také kdysi mladí? Nejspíš ano. V každém případě nás berou vždycky vážně, když si děláme legraci, a smějí se nám, když to myslíme vážně.

Jak to půjde dál, skutečně nevím, a stejně tak nevím, jestli si budeme mít stále co povídat. Ale jestli se to mezi námi bude dál vyvíjet, budeme pospolu i bez řečí. Kdyby jen se ti staří tady nahoře netvářili tak hloupě. Určitě mě nevidí moc rádi. Přitom Petr ani já nikomu neříkáme, o čem mluvíme. Představ si, kdyby věděli, že mluvíme o tak intimních věcech.

Ráda bych se Petra zeptala, jestli ví, jak vlastně děvče vypadá. Chlapec není myslím dole tak komplikovaně utvářen jako děvče. Na fotografiích a vyobrazeních nahých mužů můžeš docela dobře vidět, jak vypadají, ale u žen nikoli. Tam jsou pohlavní části, nebo jak se to jmenuje, mnohem víc mezi nohama. Jak se zdá, ještě asi nikdy neviděl děvče zblízka, a upřímně řečeno já taky ne. U chlapců je to opravdu mnohem jednodušší. Jak bych měla to ústrojí propána popsat? Že to neví přesně, jsem usoudila z jeho slov. Mluvil o "ústí dělohy", ale to je uvnitř, to není vidět. U nás je to přece moc dobře rozděleno. Než mi bylo takových jedenáct dvanáct let, nevěděla jsem ani, že jsou také ještě vnitřní stydké pysky, ty nebylo vůbec vidět. A nejkrásnější bylo, že jsem si myslela, že moč vychází z poštěváčku. A když jsem se jednou matky ptala, co znamená ten výstupek, řekla, že to neví. Ti dospělí se vždycky tváří tak nechápavě!

Ale zpátky k věci. Jak se dá bez příkladu vysvětlit, jak to všecko souvisí? Mám to tady hned zkusit? Tak do toho!

Když stojíš, vidíš zpředu jen chlupy. Mezi nohama jsou jakési polštářky, měkké části, taky s chlupy, které ve stoje přiléhají. To, co je uvnitř, pak není vidět. Když si sedneš, rozevřou se, a uvnitř to vypadá rudé a ošklivě masité. Na vrchní části mezi velkými stydkými pysky je kožní záhyb, což je při bližším pozorování vlastně jakýsi puchýřek. To je poštěváček. Pak přijdou malé stydké pysky, ty jsou také přitisknuté k sobě jako záhyb. Když se ten otevře, je tam masitý výčnělek, ne větší než horní okraj mého palce. Jeho horní část je porézní, jsou v něm různé otvůrky, z nichž vychází moč. Spodní část vypadá, jako by to byla jen kůže, ale tam je přece pochva. Celá je pokryta kožními záhyby a nedá se skoro objevit. Otvor do ní je tak děsivě malý, že si skoro neumím představit, jak muž může vniknout dovnitř, natož pak celé dítě ven. Do toho otvoru se nedostaneš snadno ani ukazováčkem! To je všecko, a přece je to tak důležité.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 25. března 1944

Milá Kitty,

když se člověk mění, zpozoruje to teprve tehdy, až když ke proměna proběhne. Já jsem se změnila, a to důkladně a naprosto. Moje mínění a názory, můj kritický pohled, můj zevnějšek i moje nitro, všechno se změnilo, a to k dobrému.

Už jsem ti vyprávěla, jak to bylo pro mne obtížné, když jsem sem přišla – ze světa zbožňování do chladné reality výtek a dospělých. Otec a matka jsou z velké části spoluvinni na mém trápení, protože mě často popichovali a při všech hádkách mi ukazovali jen "svoje" hledisko. Trvalo dost dlouho, než jsem přišla na to, že při svých hádkách mají jen poloviční pravdu. Ale teď vím, jakou spoustu chyb napáchali všichni. Největší chyba otce a matky vůči van Daanovým tkví v tom, že nikdy nemluví otevřeně a přátelsky (i kdyby měli to přátelství trošku předstírat).

Já bych tu především ráda zachovávala mír bez hádek a pomluv. S otcem a s Margot to není těžké, s matkou ano, a proto je moc dobré, že mě občas klepne přes prsty. Pana van Daana si získáš, když mu dáš za pravdu, tiše ho posloucháš, moc nemluvíš a především mu na jeho žerty a hloupé vtipy odpovíš také žertem. Paní van Daanovou získáš tím, že mluvíš otevřeně a všechno připustíš. Ona taky otevřeně přizná svoje chyby, kterých je spousta. Vím teď moc dobře, že o mně už nesmýšlí tak špatně jako na začátku. A to jen proto, že jsem poctivá a že lidem říkám přímo do očí i méně lichotivé věci. Chci být čestná a zjišťuji, že s tím se dostanu mnohem dál. A navíc se člověk taky cítí mnohem líp.

Včera se mnou paní van Daanová mluvila o rýži, kterou jsme dali Kleimanovi. "My jsme dávali, dávali a zase dávali," říkala. "Ale pak jsem si řekla: Tak už dost. Pan Kleiman si může sehnat rýži sám, když si dá trochu práce. Proč vlastně musíme dávat všechno z našich zásob? My to také potřebujeme."

"To ne, paní van Daanová," odpověděla jsem, "v tom s vámi nesouhlasím. Pan Kleiman si snad může sehnat rýži sám, ale nemá chuť se o to starat. Nemůžeme kritizovat lidi, kteří nám pomáhají. Musíme jim dávat všecko, co můžeme postrádat a co oni potřebují. Talíř rýže týdně nás nespasí, vždyť můžeme stejně dobře jíst luštěniny."

Paní van Daanové se to nezdálo, ale řekla, že ačkoli s tím nesouhlasí, ráda ustoupí, a to je zas jiná otázka.

No dobrá, končím, někdy vím, kde je mé místo, ale někdy o tom ještě pochybuji. Ale já to zvládnu! Určitě! Hlavně že mám teď pomoc, poněvadž Petr mi pomáhá rozlousknout nejeden tvrdý oříšek a kousnout do nejednoho kyselého jablka!

Opravdu nevím, jak moc mě má rád a jestli se někdy políbíme. Hlavně si to nesmím vynucovat! Otci jsem řekla, že hodně chodím za Petrem, a jestli se mu to zdá být v pořádku. Samozřejmě se mu to zdálo v pořádku.

Petrovi vyprávím taky množství věcí, které bych jinak nikomu neprozradila. Tak třeba jsem mu řekla, že chci později psát. I kdyby ze mne nebyla spisovatelka, přece jenom nechci při svém povolání ani při jiných úkolech psaní nikdy zanedbávat.

Nejsem bohatá na peníze ani na pozemské statky, nejsem hezká ani inteligentní, ani chytrá, ale jsem a budu šťastná! Mám šťastnou povahu, mám ráda lidi, nejsem podezíravá a chci, aby byli všichni šťastní spolu se mnou!

Tvoje oddaná Anne M. Franková

 

Zas mi toho den nepřinesl moc,

spíš než den to byla temná noc.

 

(To bylo před pár týdny a už to neplatí. Protože však jsou u mne verše spíš výjimkou, tak jsem si je prostě zapsala.)

 

Pondělí 27. března 1944

Milá Kitty,

značně velkou kapitolu v písemné historii našeho skrývání by vlastně měla zabírat politika, ale protože mě toto téma tak moc nezajímá, ponechávala jsem je dosti stranou. Proto budu dnes celý dopis pro jednou věnovat politice.

Na toto téma jsou samozřejmě velice rozdílné názory. Ve stísněných válečných časech se o něm logicky také hodně mluví, ale že se o politiku lidé tak strašně hádají, to je prostě hloupé! Ať se sázejí, smějí, hubují, reptají, ať se dusí ve vlastní šťávě, jen ať se nehádají. To většinou špatně skončí. Lidé přicházející zvenčí přinášejí spoustu nepravdivých zpráv, kdežto naše rádio až do nynějška ještě nikdy nelhalo. Jan, Miep, Kleiman, Bep a Kugler jsou ve svých politických náladách chvilku nahoře, chvilku zas dole, Jan tomu podléhá nejmíň z nich.

Co se týče politiky, je tady v zadním domě nálada pořád stejná. Při nesčíslných debatách o invazi, o náletech, o projevech atakdále je slyšet množství poznámek typu "To není možné!" "Pro pána krále, jestli chtějí začít teprve teď, co přijde pak?", "Jde to výborně, prima, báječně!"

Optimisté, pesimisté a také – abychom nezapomněli – realisté vyjadřují s nevyčerpatelnou energií své názory a přesvědčení, a jak je tomu vždycky, každý si myslí, že jen on má pravdu. Jistá dáma se rozčiluje nad bezpříkladnou důvěrou, jakou její pan choť chová k Angličanům. Jistý pán neustále útočí na svou dámu kvůli jejím posměšným a pohrdavým poznámkám týkajících se jeho milovaného národa! Od časného rána do pozdního večera, a nejkrásnější je, že je to nikdy neomrzí!

Přišla jsem na něco a účinek je ohromující. Jako když někoho píchneš špendlíkem a on vyskočí. Přesně tak působí můj prostředek. Začni s politikou, jedna otázka, jedno slovo, jedna věta stačí, a všichni jsou okamžitě v tom!

 

Jako by nestačily zprávy německé armády a anglické BBC, bylo před nedávnem zavedeno hlášení o letecké situaci – skvělé, ale na druhé straně to často vede k rozčarování. Angličané tvrdí, že jejich válečné letectvo je neustále v akci, což je srovnatelné se stejně nepravdivými německými informacemi tohoto druhu.

Rádio se tu poslouchá už ráno v osm, ne-li dříve, až do večera do devíti, do desíti, i do jedenácti každou hodinu. To je přece nejlepší důkaz, že dospělí mají výdrž a mozky, které jen těžko chápou (ovšem jenom někteří, nechci nikoho urazit). My bychom toho měli po jednom, nanejvýš po dvou vysíláních dost už na celý den. Ale ti staří mazáci, no ano, už jsem to říkala! Dělnický program, vysílání Oranje, Frank Philips nebo její Veličenstvo Wilhelmina, to všechno jedno po druhém a všemu se ochotně naslouchá. A nejsou-li u jídla nebo nespí, sedí u rádia a mluví o jídle, o spaní a o politice. Uf, je to pomalu nuda a pravý div, když se člověk přitom sám nepromění v nudnou starou babku! Těm staříkům to ovšem už nemůže moc škodit!

Zářným příkladem je řeč námi všemi uctívaného Winstona Churchilla.

Nedělní večer, devět hodin. Čaj stojí pod příklopem na stole, hosté se scházejí. Dussel si sedne vlevo vedle rádia, pan van Daan před něj, Petr vedle, matka vedle pana van Daana, paní van Daanová za ně, Margot a já úplně dozadu, Pim ke stolu. Pozoruji, že naše rozmístění není úplně jasné, ale koneckonců na našich místech tak moc nezáleží. Pánové bafají, Petrovy oči se napjatou pozorností přivírají. Mamka v dlouhém tmavém županu a paní van Daanová se chvějí kvůli letcům, kteří si z Churchillovy řeči nic nedělají a vesele si to přes nás míří na Essen. Otec srká čaj, Margot a já jsme sestersky spojeny spící kočkou Mouschi, která zabrala dva různé klíny. Margot má ve vlasech natáčky a já mám na sobě příliš malé, příliš úzké a příliš krátké noční roucho. Zdá se to všechno intimní, útulné, poklidné a pro tentokrát tomu tak skutečně je. Ale s hrůzou čekám na reakce na Churchillovu řeč. Nemohou se už skoro dočkat, netrpělivě se vrtí, jestli zase nevznikne hádka! Pss, psss, jako kočka, která láká myš z díry, popichují se vzájemně k hádce a k nesvornosti.

Tvoje Anne

 

Úterý 28. března 1944

 

Nejmilejší Kitty,

mohla bych toho o politice napsat ještě mnohem víc, ale dnes musím referovat zase o spoustě jiných věcí. Za prvé mi matka vlastně zakázala chodit tak často nahoru, protože podle jejího názoru paní van Daanová žárlí. Za druhé Petr pozval Margot, aby chodila také nahoru. Nevím, jestli ze zdvořilosti nebo protože to myslí vážně. Za třetí jsem se zeptala otce, jestli si myslí, že by mi měla ta žárlivost vadit. Nemyslí si to.

Co teď? Matka se zlobí, nechce mě pouštět nahoru, chce, abych zase pracovala u Dussela, snad taky trošku žárlí. Otec Petrovi i mně ty společné chvíle přeje a zdá se mu prima, že spolu tak dobře vycházíme. Margot má Petra taky ráda, cítí však, že ve třech se nedá mluvit o tom, co lze ve dvou.

Kromě toho si matka myslí, že Petr je do mne zamilovaný. Přeji si, upřímně řečeno, aby to byla pravda. Pak bychom na tom byli stejně a mohli bychom se více sblížit. Říká taky, že se na mě hodně často dívá. Je pravda, že na sebe často mrkáme. A že se dívá na mé dolíčky ve tváři, za to přece nemůžu? Nemám pravdu?

Jsem ve velmi obtížné situaci. Matka je proti mně a já jsem proti ní. Otec zavírá oči před naším mlčenlivým soubojem. Matka je smutná, protože mě má ještě ráda, já nejsem vůbec smutná, protože ona je pro mne vyřízená.

A Petr... Petra se nechci vzdát. Je tak milý a já ho obdivuji. Mohlo by to být mezi námi tak krásné, proč do toho ti staří strkají nos? Naštěstí jsem zvyklá skrývat svoje pocity a výborně se mi daří tajit, jak po něm toužím. Řekne někdy něco? Budu někdy cítit jeho tváře, jako jsem ve snu cítila tváře Péťovy? Petře a Péťo, jedno jste! Nechápou nás, nikdy by nepochopili, že nám stačí ke spokojenosti, už jen když spolu sedíme a nemusíme ani mluvit. Nechápou, co nás k sobě přitahuje. Kdy asi překonáme všechny obtíže? A přece je dobré, že je musíme překonávat, protože potom je konec o to krásnější. Když leží s hlavou na rukách a se zavřenýma očima, je to ještě dítě. Když si hraje s Mouschi nebo o ní mluví, je plný lásky. Když nosí brambory nebo jiné těžké věci, je silný. Když se jde při střelbě nebo za tmy podívat, jestli tu nejsou zloději, je statečný. A když si počíná tak nemotorně a neobratně, je opravdu milý. Připadá mi mnohem krásnější, když mi něco vysvětluje on, než když já ho musím o něčem poučovat. Byla bych ráda, kdyby mě převyšoval skoro ve všem.

Matky mi mohou být ukradené, jen kdyby se rozpovídal!

Otec vždycky říká, že jsem fiflena, ale není to pravda. Jenom jsem marnivá. Dosud mi moc lidí neřeklo, že jim připadám hezká, jenom jeden kluk ze školy mi pověděl, že vypadám tak mile, když se směju. Včera jsem uslyšela od Petra opravdovou poklonu a chci ti ten náš rozhovor pro pobavení zopakovat.

Petr mi často říkal: "Zasměj se!"

To mi bylo nápadné a včera jsem se zeptala: "Proč se mám pořád smát?"

"Protože to je hezké. Máš pak dolíčky v tvářích. Jak to vlastně děláš?"

"S tím jsem se narodila, na bradě mám taky jeden. To je taky jediné hezké, co mám."

"Ale ne, to není pravda!"

"Ale je. Já vím, že nejsem hezká. Nikdy jsem hezká nebyla a taky nikdy nebudu!"

"To se mi vůbec nezdá. Mně připadáš hezká."

"To není pravda."

"Když to říkám, můžeš mi to věřit."

Řekla jsem pak ovšem totéž o něm.

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 29. března 1944

Milá Kitty,

včera večer mluvil ministr Bolkestein na stanici Oranje o tom, že po válce má vyjít sbírka deníků a dopisů z té doby. Samozřejmě hned všichni zaútočili na můj deník. Představ si, jak by to bylo zajímavé, kdybych vydala román o zadním domě. Už jen podle titulu by si lidé mysleli, že to je detektivka.

Ale teď vážně, za takových deset let po válce bude vyprávění o tom, jak jsme tu my Židé žili, jedli a mluvili, vypadat neuvěřitelně. I když ti o nás hodně vyprávím, přesto toho o našem životě víš jen docela málo. Jaký strach mají dámy, když se bombarduje, jako například v neděli, kdy 350 anglických strojů shodilo na Ijmuiden půl milionu kila bomb, jak se pak domy chvějí jako stébla trávy ve větru, kolik epidemií tu propuká...

O ničem z toho nemáš ani ponětí a musela bych psát celý den, kdybych ti měla vylíčit všecko do detailů. Lidé stojí fronty na zeleninu a všemožné jiné věci. Lékaři se nedostanou k nemocným, protože jim někdo ukradne vozidlo před nosem. Je spousta vloupání a krádeží, takže se začínáš ptát, co to vjelo do Holanďanů, že najednou tolik kradou. Malé děti ve věku tak mezi osmi až jedenácti lety rozbíjejí okna bytů a vykradou všecko, co není pevně přibito. Nikdo se neodváží ani na pět minut opustit byt, protože sotva je pryč, jsou všechny věci taky pryč. Každý den jsou v novinách inzeráty, které slibují odměny za vrácení ukradených psacích strojů, perských koberců, elektrických hodin, látek atd. Zloději odmontovávají pouliční elektrické hodiny, rozebírají v budkách telefony až do nejmenšího drátku. Nálada mezi obyvatelstvem nemůže být dobrá, každý má hlad. S týdenním přídělem se dá vyjít sotva dva dny (kromě kávové náhražky). Invaze je v nedohlednu, muži musejí do Německa. Děti jsou podvyživené a nemocné, všechny jsou špatně oblečené a špatně obuté. Podrážka "na černo" stojí 7,50 guldenu. Přitom většina obuvníků už nebere zákazníky nebo musíš čekat na boty čtyři měsíce, a ty se pak mezitím často ztratí.

Ta věc má i svou dobrou stránku, že totiž sabotáže proti vrchnosti jsou tím častější, čím horší je zásobování a čím přísnější jsou opatření proti obyvatelstvu. Lidé z úřadu pro potravinové příděly, policie, úředníci, ti všichni se buď podílejí na pomoci svým spoluobčanům, nebo je zrazují a pomáhají jim naopak do kriminálu. Naštěstí jen malé procento Nizozemců stojí na špatné straně.

Tvoje Anne

 

Pátek 31. března 1944

Milá Kitty,

představ si, ještě je poměrně zima a většina lidí je už asi měsíc bez uhlí. Hrozné, co? Nálada je všeobecně zase optimistická, a to kvůli ruské frontě, kde to vypadá skvěle! Nepíšu sice moc o politice, ale přece ti musím krátce sdělit, že Rusové se dostali až ke Generálnímu gouvernementu a v Rumunsku až k řece Prut. Stojí už před Oděsou a obklíčili Tarnopol. Každý večer tam očekávají Stalinovo zvláštní komuniké.

V Moskvě se vypaluje tolik slavnostních salv, že město musí každý den přímo dunět. Jestli se jim zdá hezké dělat, že válka je pořád za humny, nebo jestli neumějí svou radost vyjádřit jinak, to nevím!

Maďarsko bylo obsazeno německými vojsky. Je tam ještě milion Židů, ti teď přijdou asi taky na řadu.

Tady se neděje nic zvláštního. Dneska má pan van Daan narozeniny. Dostal dva balíčky tabáku, kávu na jeden šálek (tu ještě ušetřila jeho paní), citronový punč od Kuglera, sardinky od Miep, kolínskou od nás, dvě snítky šeříku a tulipány. Nesmím zapomenout na dort, plněný malinami a trošíčku lepkavý, protože je ze špatné mouky a bez másla, ale přece jen lahodný.

Řeči o Petrovi a o mně trošku ustaly. Dnes večer si pro mě přijde. Je to od něj milé, nemyslíš, když je mu to tak nepříjemné. Jsme moc dobří přátelé, jsme hodně spolu a bavíme se o všem možném. Je to prima, že se nemusím nikdy držet zpátky, když se dostaneme na choulostivé téma, jak by to bylo u jiných kluků. Tak jsme například mluvili o krvi a přišli jsme na menstruaci atd. Pokládá nás ženy za velmi houževnaté, že snášíme takovým způsobem ztrátu krve. I mě pokládá za houževnatou. Pročpak, pročpak?

Život je tu teď pro mne lepší, mnohem lepší. Bůh mě nenechal samotnou a samotnou mě nenechá.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 1. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

a přece je pro mne všecko ještě tak těžké. Určitě víš, co tím myslím, že? Tolik toužím po polibku od něho, polibku, který tak dlouho nepřichází. Pohlíží na mne ještě pořád jako na kamarádku? Nejsem tedy ničím víc?

Obě víme, že jsem silná, že dokážu sama snášet většinu těžkostí. Nikdy jsem nebyla zvyklá s někým se o ně dělit a na matku jsem se nikdy nespoléhala. Ale teď bych si mu tak ráda položila hlavu na rameno a jen tak klidně seděla.

Nemohu, nikdy nemohu zapomenout na sen o Petrově tváři tenkrát, když bylo všecko jen dobré! Copak on po tom netouží? Nebo je jen tak plachý, že se nedokáže přiznat ke své lásce? Proč mě chce mít tak často u sebe? Ach, proč nemluví?

Chci přestat být jen klidná. Zase naberu sil a s trochou trpělivosti přijde i to ostatní. Ovšem... a to je nejhorší, strašně moc to vypadá, jako bych mu nadbíhala. Vždycky musím sama nahoru, nikdy nepřijde on za mnou. Ale je to dáno rozdělením pokojů, a on rozumí mým pochybám. Ó ano, snad porozumí i něčemu dalšímu.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 3. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

zcela proti svému zvyku ti přece jen napíšu obšírněji o jídle, protože se stalo nejen tady v zadním domě, nýbrž i v celém Holandsku, v celé Evropě a všude jinde velmi problematickým a důležitým činitelem.

Za jednadvacet měsíců, co jsme zde, jsme zažili už několik potravinových období. Hned uslyšíš, co to znamená. Potravinovým obdobím rozumím období, v němž není nic jiného k jídlu než určitý pokrm nebo určitá zelenina. Jeden čas jsme měli každý den štěrbák s pískem, bez písku, jako eintopf nebo zapečený v ohnivzdorné míse. Potom to byl špenát, pak následovaly kedlubny, černý kořen, okurky, rajčata, kyselé zelí atd.

Není opravdu příjemné jíst každé poledne a každý večer například kyselé zelí, ale člověk dělá leccos, když má hlad. Teď však máme nejkrásnější období, nedostáváme vůbec žádnou zeleninu.

Náš týdenní jídelní lístek se skládá z hnědých bobů, hrachové polévky, brambor s noky, bramborového nákypu, s boží pomocí také někdy z tuřínu nebo nahnilé mrkve, pak zase jen z hnědých bobů. Brambory jíme ke každému jídlu, počínaje (z nedostatku chleba) snídaní, ale to jsou aspoň trošku pečené. Polévku vaříme z bobů, fazolí a brambor a taky z polévek v sáčku (Zeleninové, Královniny a Fazolové). Ve všem jsou hnědé boby, snad kromě chleba. Večer jíme vždycky brambory s náhražkovou omáčkou a salátem z červené řepy, tu ještě naštěstí máme. Taky o knedlících musím ještě něco říct: ty děláme z "vládní mouky" s vodou a droždím. Jsou tak lepkavé a tuhé, že leží člověku v žaludku jako kámen, ale co se dá dělat.

Naší největší pochoutkou je každý týden plátek játrového salámu a marmeláda na suchém chlebu. Ale ještě žijeme, chutná nám a často dokonce výborně.

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 5. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

celou dlouhou dobu. jsem nevěděla, proč vlastně ještě pracuji. Konec války je tak strašně vzdálený, tak neskutečný, pohádkový a krásný. Jestli válka v září ještě neskončí, nepůjdu už do školy, protože nechci propadnout o dva roky.

Dny se skládají z Petra, jen a jen z Petra. Pouze sny a myšlenky, až jsem byla v sobotu večer už úplně schlíplá, byla to hrůza. Na návštěvě u Petra jsem bojovala se slzami, potom jsem se děsně smála s van Daanem u citronového punče, byla jsem veselá a rozjařená.

Ale sotva jsem se ocitla o samotě, věděla jsem, že se musím vyplakat. V noční košili jsem sklouzla na podlahu a modlila se velmi intenzívně a dlouho, pak jsem plakala s hlavou položenou na pažích, schoulená s přitaženými koleny na holé zemi. Při hlasitém zavzlykání jsem zase přišla k sobě a snažila jsem se zadržet pláč, protože vedle nesměli nic slyšet. Pak jsem si začala dodávat odvahu. Říkala jsem si pořád: "Musím, musím, musím..." Úplně ztuhlá nezvyklou polohou jsem klesla na okraj postele a bojovala dál, až jsem krátce před půl jedenáctou zase vlezla do postele. Bylo to pryč!

A teď je to úplně pryč. Musím pracovat, abych nezůstala hloupá, abych se dostala dál, abych byla novinářkou, to vím! Vím, že umím psát. Pár povídek je dobrých, moje popisy zadního domu jsou humorné, mnohé věci v mém deníku jsou živé, ale jestli mám skutečný talent, to se ještě uvidí.

"Evin sen" byla moje nejlepší pohádka, a zvláštní je, že opravdu nevím, jak jsem na ni přišla. Leccos z "Cadyina života" je také dobré, ale jako celek to za moc nestojí. Jsem tu sama svou nejpřísnější a nejlepší kritičkou, vím přesně, co je napsáno dobře a co ne. Kdo sám nepíše, neví, jak je psaní krásné. Dříve jsem vždycky litovala, že vůbec neumím kreslit, ale teď jsem přešťastná, že umím aspoň psát. A pokud nemám dost talentu k psaní novinových článků nebo knih, pak vždycky ještě můžu psát pro sebe. Ale chci pokročit dál. Nedovedu si představit, že bych měla žít jako matka, paní van Daanová a všecky ostatní ženy, které dělají svou práci a později na ně nikdo nevzpomene. Vedle muže a dětí musím mít něco, čemu se mohu plně věnovat! Nechci být jako většina lidí, kteří žili pro nic. Chci být k užitku a pro radost lidem, kteří žijí kolem mne, a přece mě neznají. Chci žít dál i po své smrti. A proto jsem tak vděčná Bohu, že mě už při mém zrození obdařil schopností rozvíjet se a psát, a vyjádřit tak všecko, co cítím.

Psaním se od všeho oprostím, zapomenu na své trápení, moje odvaha ožije. Ale, a to je velká otázka, budu schopna napsat někdy něco velkého, stane se ze mne někdy novinářka nebo spisovatelka? Doufám, tolik v to doufám! Psaním dokážu vyjádřit všecko, své myšlenky, své ideály i své fantazie.

Na "Cadyině životě" jsem už dlouho nepracovala. Mám přesně vymyšleno, jak má pokračovat, ale nějak mi to nešlo. Třeba to nikdy nedokončím, třeba to skončí v koši na papír nebo v kamnech. To není příjemná představa. Ale pak si zase pomyslím: ve čtrnácti letech a s tak malými zkušenostmi nemůžeš ještě psát nic filozofického.

Tak tedy dál s novou odvahou. Však se to podaří, protože psát chci!

Tvoje Anne M. Franková

 

Čtvrtek 6. dubna 1944

Milá Kitty,

ptala ses mě, jaké mám koníčky a zájmy, chci ti odpovědět. Ale varuji tě, nelekej se, protože jich je spousta.

Na prvním místě: psaní, ale to se vlastně mezi koníčky nepočítá.

Za druhé: rodokmeny. V novinách, knihách i jinde hledám rodokmeny německých, španělských, anglických, rakouských, ruských, skandinávských a nizozemských knížecích rodů. S mnohými jsem se dostala už hodně daleko, hlavně proto, že si vždycky dělám výpisky, když čtu životopisy nebo historické knihy. Opisuji dokonce celé úseky z historie.

Třetím koníčkem je pak také historie, otec mi už nakoupil množství knih. Nemohu se skoro dočkat dne, kdy si budu moci ve veřejných knihovnách všecko doplnit.

Číslo čtyři je řecká a římská mytologie. Také o tom mám různé knihy. Devět Múz nebo sedm Diových milenek ti dokážu odříkat na místě. Manželky Heraklovy atd. mám v malíčku.

Dále mě zajímají filmové hvězdy a rodinné fotografie. Kromě toho jsem posedlá čtením a knihami, zajímám se o historii umění a o spisovatele, básníky a malíře. Hudebníci přijdou snad později. Jistou antipatii mám k algebře, geometrii a počtům. Všecky ostatní předměty dělám s potěšením, ale především dějepis!

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 11. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

nevím, kde mi hlava stojí, opravdu nevím, čím mám začít. Čtvrtek (když jsem ti psala naposledy) proběhl normálně. V pátek (Velký pátek) jsme odpoledne hráli společenské hry, stejně tak v sobotu. Dny ubíhaly velmi rychle. V sobotu kolem druhé se začalo střílet. Rychlopalná děla, říkali pánové. Jinak byl všude klid.

V neděli odpoledne v půl páté přišel ke mně na moje pozvání Petr, o něco později jsme šli na půdu, kde jsme zůstali do šesti. Od šesti do čtvrt na osm vysílali v rádiu krásný Mozartův koncert, hlavně Malá noční hudba se mi moc líbila. Špatně se mi poslouchá, když jsou při tom jiní, protože krásná hudba mě silně dojímá.

Petr ani já jsme se v neděli večer nekoupali, protože džber stál plný prádla dole v kuchyni. V osm jsme šli spolu na půdu, a aby se nám pohodlně sedělo, vzala jsem s sebou jediný polštář z divanu, který byl v našem pokoji k nalezení. Usadili jsme se na jedné bedně. Bedna i polštář byly hodně úzké. Seděli jsme těsně vedle sebe a opírali se o jinou bednu. Mouschi nám dělala společnost a tak jsme nebyli bez dozoru. Najednou ve tři čtvrti na devět zapískal pan van Daan a zeptal se, jestli nemáme polštář pana Dussela. Oba jsme vyskočili a šli jsme s polštářem, kočkou a van Daanem dolů. Polštář způsobil úplnou tragédii. Dussel se zlobil, protože jsem sebrala jeho polštář na spaní, a bál se, že v něm budou blechy. Kvůli tomu polštáři ztropil strašný rozruch! Strčili jsme mu s Petrem ze msty za jeho štítivost do postele dva tvrdé kartáče, ale později jsme je zase vytáhli. Strašně jsme se tomu intermezzu nasmáli.

Ale naše radost netrvala dlouho. O půl desáté zaklepal Petr tiše na dveře a požádal otce, aby mu šel rychle pomoci s jednou těžkou anglickou větou.

"Tady něco neklape," řekla jsem Margot. "Ta výmluva je jako pěst na oko. Pánové mluví takovým tónem, jako by došlo k vloupání."

Moje domněnka byla správná, došlo k vloupání do skladu. Otec, van Daan a Petr byli okamžitě dole. Margot, matka, paní van Daanová a já jsme vyčkávaly. Čtyři ženy, které mají strach, nevydrží mlčet. Tak to bylo i s námi, až jsme dole uslyšely ránu. Potom bylo všude ticho, hodiny odbily tři čtvrti na deset. Z tváří nám vyprchala barva, ale ještě jsme byly klidné, i když vystrašené. Kde zůstali pánové? Co to bylo za ránu? Zápasí snad s lupiči? Dál jsme už nepřemýšlely, čekaly jsme.

Deset hodin: kroky na schodech. Vešel otec, bledý a nervózní, za ním pan van Daan. "Zhasnout světlo, potichu nahoru, čekáme v domě policii!"

Na strach nezbýval čas. Světla zhasla, sebrala jsem ještě rychle bundu a spěchali jsme nahoru.

"Co se stalo? Rychle, povídejte!"

Povídat neměl kdo, pánové byli zase dole. Teprve deset minut po desáté přišli všichni čtyři nahoru, dva drželi stráž u Petrova otevřeného okna. Dveře k odpočívadlu na schodech byly zavřeny, otáčivá skříň také. Přes noční lampičku jsme pověsili pulovr, potom začali vyprávět:

Petr uslyšel na odpočívadle dva prudké údery, běžel dolů a viděl, že na levé straně dveří do skladu chybí velké prkno. Utíkal nahoru, upozornil obranyschopnou část rodiny a ve čtyřech pak spěchali dolů. Když přiběhli do skladu, lupiči ještě pořád kradli. Van Daan bez přemýšlení vykřikl: "Policie!" Rychlé kroky, lupiči vzali do zaječích. Pánové chtěli zabránit tomu, aby policie zpozorovala díru, a tak prkno opět zasadili, ale prudký kopanec zvenčí ho znovu shodil na zem. Pánové byli z takové drzosti celí pryč. Van Daan a Petr cítili, že se v nich probouzejí vražedné choutky. Van Daan udeřil sekerou prudce na podlahu a všude bylo zase ticho. Znovu prknem zakryli otvor, nové vyrušení. Nějaký manželský pár osvítil zvenčí oslňující kapesní lampou celý sklad. "Zatracená práce!" zamumlal jeden z pánů a pak se role vyměnily, z policistů se stali zloději. Všichni čtyři pádili nahoru, Petr otevřel dveře a okna kuchyně a soukromé kanceláře, hodil telefon na podlahu a nakonec skončili všichni i se džberem na mytí v úkrytu. (Konec prvního dílu.)

 

Manželský pár s kapesní lampou pravděpodobně upozornil policii. Byla neděle večer prvního velikonočního svátku. Na druhý svátek do kanceláře nikdo nepřijde, nesmíme se tedy do úterního rána pohnout. Představ si, dvě noci a jeden den strávit v takovém strachu! My jsme si nic nepředstavovali, jen jsme seděli v úplné tmě, protože paní van Daanová ze strachu vyšroubovala žárovku, šeptali jsme a při každém vrznutí se ozvalo: "Pst! Pst!"

Bylo půl jedenácté, jedenáct, žádný zvuk zdola. Střídavě za námi zašli otec a van Daan. Potom ve čtvrt na dvanáct zvuky zdola. Byl slyšet dech celé rodiny, jinak jsme se ani nepohnuli. Kroky v domě, v soukromé kanceláři, v kuchyni, potom... na našich schodech. Už nebylo slyšet ani dech, jen osm srdcí bušilo. Kroky na našich schodech, lomcování otáčivou skříní. Ten moment se nedá popsat.

Teď jsme ztraceni, pomyslela jsem si a už jsem viděla, jak nás všechny ještě téže noci zatýká gestapo. Zase lomcování otáčivou skříní, podruhé, pak něco spadlo, kroky se vzdalovaly. Na chvíli jsme byli zachráněni. Všichni jsme se třásli, slyšela jsem jektání zubů, ale nikdo ani nemukl. Tak jsme seděli až do půl dvanácté.

V domě nebylo nic slyšet, ale na odpočívadle přímo před skříní svítilo světlo. Bylo to proto, že naše skříň je tak tajuplná? Zapomněla snad policie na světlo? Přijde je někdo ještě vypnout? Jazyky se rozvázaly, v domě už nikdo nebyl. Snad ještě nějaký hlídač přede dveřmi.

Dělali jsme teď tři věci: pronášeli dohady, třásli se strachy a chodili na záchod. Vědra byla na půdě, musel tedy posloužit Petrův plechový koš na papír. Van Daan šel první, po něm otec. Matka se strašně styděla. Otec proto donesl plechovou nádobu do pokoje, kde jsme ji rády s Margot a paní van Daanovou použily. Konečně se k tomu odhodlala i matka. Poptávka po papíru byla značná, naštěstí jsem měla nějaký v kapse.

Nádoba smrděla, všichni jsme šeptali a byli unaveni. Dvanáct hodin.

"Lehněte si na podlahu a spěte!"

Každá jsme s Margot dostaly polštář a pokrývku. Margot ležela blízko skříně na zásoby a já pod stolem. Na podlaze to tak nesmrdělo, ale paní van Daanová přece jen potichu přinesla trochu chlóru a přehodila přes hrnec staré prostěradlo.

Mluvení, šeptání, strach, zápach, větry – a trvale někdo na hrnci! Přitom má člověk spát! O půl třetí jsem byla přece jen unavená a až do půl čtvrté jsem neslyšela nic. Probudila jsem se, když si mi paní van Daanová položila hlavu na nohy.

"Dejte mi, prosím vás, něco na sebe!" prosila jsem. Ale neptejte se, co mi dali. Vlněné kalhoty přes pyžama, červený pulovr a černou sukni, bílé ponožky a přes to roztrhané podkolenky.

Paní van Daanová si pak zase sedla na židli a na nohy se mi položil pan van Daan. Hlavou se mi začaly honit myšlenky. Pořád jsem se ještě tak třásla, že van Daan nemohl spát. V duchu jsem se už připravovala na to, že se vrátí policie. Pak musíme říct, že se skrýváme. Buď to budou dobří Holanďané, pak bude všecko v pořádku, nebo to budou nacisti, a pak je musíme podplatit.

"Dej pryč to rádio!" vzlykla paní van Daanová.

"Ano, hodím ho do kamen," odpověděl pán. "Když nás najdou, ať si najdou i rádio."

"To pak najdou i Annin deník," vmísil se otec.

"Spalte ho!" navrhla nejbázlivější z nás.

Tohle a chvíle, kdy policie lomcovala dveřmi ve skříni, byly moje nejhrůznější okamžiky. Můj deník ne! Můj deník jen společně se mnou! Ale otec naštěstí neodpověděl.

Nemá žádný smysl, abych opakovala rozhovory, na které si vzpomínám. Namluvilo se toho strašně moc. Utěšovala jsem vyděšenou paní van Daanovou. Mluvily jsme o útěku, o výsleších na gestapu, o telefonování a o statečnosti.

"Teď se musíme chovat jako vojáci, paní van Daanová. Když zahyneme, dobrá, bude to za královnu a za vlast, za svobodu, pravdu a právo, přesně tak, jak to stále říkají na stanici Oranje. Zlé na tom je jenom to, že kvůli nám budou trpět i jiní."

Pan van Daan si zase po hodině vyměnil místo s paní. Otec přišel ke mně. Pánové nepřetržitě kouřili, občas bylo slyšet hluboký povzdech, pak zase čurání a potom všechno znovu dokola.

Čtyři hodiny, pět hodin, půl šesté. Teď jsem si sedla k Petrovi. Těsně k sobě přitisknuti, tak těsně, že jsme cítili mrazení na těle toho druhého, jsme seděli, čas od času pronesli slůvko a napjatě poslouchali. V pokoji vytáhli zatemnění a poznamenávali si body, které chtěli říct Kleimanovi do telefonu.

V sedm hodin mu chtěli totiž zavolat, aby někdo přišel. Riziko, že by případný hlídač přede dveřmi nebo ve skladu slyšel telefonování, bylo veliké! Ale ještě větším rizikem by bylo, kdyby se zase vrátila policie. Pro větší srozumitelnost jsem ty body opsala:

 

Vloupání: Policie byla v domě až u otáčivé skříně, dál ne.

Lupiči byli zřejmě vyrušeni, vypáčili sklad a uprchli zahradou.

Hlavní vchod je zavřený na závoru. Kugler musel odejít druhými dveřmi.

Psací stroj i kalkulačka jsou v bezpečí v černé bedně v soukromé kanceláři.

Miepino nebo Bepino prádlo leží ve vaničce v kuchyni.

Klíče od druhých dveří mají jen Bep nebo Kugler, zámek je možná rozbitý.

Pokusit se dát zprávu Janovi, přinést klíče a jít se podívat do kanceláře. Musí se nakrmit kočka.

 

Dál všechno proběhlo podle našeho přání. Zavolali jsme Kleimanovi, psací stroj dali do bedny. Pak jsme zase seděli u stolu a čekali na Jana nebo na policii.

Petr usnul. Pan van Daan a já jsme leželi na podlaze, když jsme dole uslyšeli hlasité kroky. Tiše jsem vstala. "To je Jan!"

"Ne, ne, to je policie!" tvrdili všichni ostatní.

Ozvalo se zaklepání, pak zapískala Miep. Na paní van Daanovou už toho bylo moc. Mrtvolně bledá a zničená spočívala na židli, a kdyby napětí trvalo o minutu déle, zaručeně by omdlela.

Když vešli Jan a Miep, skýtal náš pokoj skvostný pohled. Už jen stůl by stál za vyfotografování: časopis "Cinema & Theater" rozevřený na stránce s tanečnicemi, na něm kopec marmelády a prostředek proti průjmu, dvě sklenice s džemem, půlka a čtvrtka chleba, pektin, zrcátko, hřeben, zápalky, popel, cigarety, tabák, popelník, knihy, spodní kalhotky, kapesní svítilna, hřeben, toaletní papír atd. atd.

Jan a Miep byli samozřejmě přivítáni jásotem a slzami. Jan vyztužil díru dřevem a brzy zase s Miep odešel, aby vloupání ohlásil policii. Miep našla pod dveřmi do skladu lístek od nočního hlídače Sleegerse, který díru objevil a oznámil to policii. Jan se chtěl u něho zastavit.

Půl hodiny jsme měli tedy na to, abychom se dali do pořádku, a ještě nikdy jsem nezažila, že se toho může za půl hodiny tolik změnit. Rozložily jsme s Margot dole postele, šly jsme na toaletu, vyčistily si zuby, umyly si ruce a učesaly vlasy. Potom jsem ještě trošku uklidila pokoj a šla zase nahoru. Stůl už byl uklizený. Přinesly jsme vodu, uvařily kávu a čaj, ohřály mléko a prostřely ke kávovému dýchánku. Otec a Petr vyčistili nádoby na čurání horkou vodou a chlorovým vápnem. Ta největší byla až nahoru plná a tak těžká, že se dala sotva zvednout. Kromě toho ten krám tekl, a tak se to muselo vynášet ve vědru.

Kolem jedenácté jsme seděli s Janem, který se vrátil, u stolu a pomalu jsme se už zase začínali cítit příjemně. Jan nám vyprávěl:

U Sleegersů mu sdělila paní (on ještě spal), že manžel při své obchůzce u nás objevil otvor a s přivolaným policistou prošli budovou. Pan Sleegers je soukromý hlídač a každý večer projíždí na kole se dvěma psy podél grachtů. V úterý chce zajít ke Kuglerovi a věc s ním probrat. Na policejní stanici o vloupání ještě nic nevěděli, ale hned si je zaznamenali. Chtějí přijít taky v úterý a podívat se na to.

Na zpáteční cestě šel Jan náhodou kolem van Hoevena, našeho dodavatele brambor, a vyprávěl mu, že se k nám vloupali zloději.

"To vím," řekl van Hoeven s naprostým klidem. "Šel jsem včera večer s manželkou kolem domu a uviděl díru ve dveřích. Moje paní chtěla už jít dál, ale já jsem si posvítil kapesní svítilnou dovnitř a přitom zloději určitě utekli. Pro jistotu jsem ale nevolal policii, to jsem u vás nechtěl. Nevím sice nic, ale tuším ledacos." Jan mu poděkoval a odešel. Ten muž určitě ví, že jsme tady, protože přináší brambory vždycky o polední přestávce mezi půl jednou a půl druhou. Prima člověk!

Když Jan odešel a my umyli nádobí, byla jedna hodina. Všichni jsme šli spát. Ve tři čtvrti na tři jsem se vzbudila a viděla, že pan Dussel už zmizel. Docela náhodou jsem celá rozespalá potkala Petra v koupelně. Smluvili jsme se, že se sejdeme dole. Upravila jsem se a sešla dolů.

"Troufáš si ještě na půdu?" zeptal se. Byla jsem pro, přinesla jsem si podhlavník, zabalila ho do šátku a vydali jsme se nahoru. Počasí bylo skvělé a brzy zase zavyly sirény. Zůstali jsme, kde jsme byli. Petr položil ruku kolem ramene, já mu položila ruku kolem ramene, a tak jsme zůstali a klidně čekali, až nás Margot ve čtyři hodiny odvedla na kávu.

Jedli jsme chleba, popíjeli limonádu a už jsme zase vtipkovali, taky jinak běželo všecko jako obyčejně. Večer jsem poděkovala Petrovi, že byl ze všech nejstatečnější.

Nikdo z nás se ještě nikdy neocitl v takovém nebezpečí jako této noci. Bůh nás ochránil. Představ si, policie u skříně, za níž jsme schováni, před ní svítí světlo, a přesto nás nezpozorovali! "Teď jsme ztraceni!" říkala jsem si tiše v tom okamžiku, ale byli jsme zase zachráněni. Jestli přijde invaze s bombardováním, bude každý odpovědný sám za sebe, ale tady jsme měli také strach o naše nevinné a dobré křesťanské ochránce.

"Jsme zachráněni, ochraňuj nás i nadále!" To je jediné, zač se můžeme modlit.

 

Po této události došlo k různým změnám. Dussel sedí od té doby večer v koupelně. Petr prochází o půl deváté a o půl desáté domem a všechno kontroluje. Nesmí už nechávat v noci u sebe otevřené okno, protože jeden muž od sousední firmy Keg to viděl. Po půl desáté večer už nesmíme splachovat na záchodě. Pan Sleegers byl najat jako noční hlídač. Dnes večer přijde tesař a zhotoví z našich bílých frankfurtských postelí zátaras na dveře. V celém zadním domě se nepřetržitě debatuje, všecko se probírá ze všech stran. Kugler nám vyčetl neopatrnost. Taky Jan řekl, že už nikdy nesmíme dolů. Teď musíme zjistit, jestli je Sleegers důvěryhodný, jestli začnou štěkat psi, když někoho uslyší za dveřmi, jak se osvědčí zátaras a jiné věci.

Velmi intenzívně jsme si uvědomili, že jsme Židé připoutaní na jednom místě, bez jakýchkoli práv, ale s tisícerými povinnostmi. My Židé se nesmíme chovat podle svých citů, musíme být stateční a silní, musíme snášet všechny svízele a nereptat, dělat vše, co je v našich silách, a důvěřovat v Boha. Jednou přece tahle strašlivá válka pomine, jednou budeme přece zase lidé, a ne jen Židé!

Kdo to na nás uvalil? Kdo udělal z nás Židů výjimku mezi všemi národy? Kdo nás až dosud nechal tolik trpět? Je to Bůh, kdo nás takto stvořil, a bude to zase Bůh, kdo nás pozvedne. Jestliže uneseme všechno toto utrpení a přitom i nadále zůstaneme Židy, ze zatracenců se jednou staneme vzorem pro ostatní. Kdoví, snad to bude naše víra, která přivede k dobru celý svět a všechny národy, a proto, jenom proto musíme tak trpět. Nemůžeme být nikdy jen Nizozemci nebo jen Angličany nebo kýmkoli jiným, musíme vedle toho vždycky zůstat Židy. Ale my jimi také chceme zůstat.

Buďte stateční! Chceme zůstat věrni svému poslání a nereptat, však ono se najde východisko. Bůh náš národ ještě nikdy neopustil, Židé přežili celá staletí a po celá staletí museli trpět. Ale za celá ta staletí také nabyli síly. Slabí padnou, ale silní zůstanou a nikdy nezahynou!

 

Této noci jsem vlastně myslela, že musím zemřít. Čekala jsem na policii, byla jsem připravena, připravena jako voják na bitevním poli. Ochotně bych se obětovala pro vlast. Ale teď, když jsem zachráněna, je mým prvním přáním stát se po válce Holanďankou. Miluji Holanďany, miluji naši zem, miluji řeč a chci zde pracovat. I kdybych musela psát samotné královně, nevzdám se, dokud nedosáhnu svého cíle.

Jsem stále nezávislejší na svých rodičích. Ač jsem mladá, mám víc životní odvahy a neomylnější cit pro spravedlnost než matka. Vím, co chci, mám cíl, mám vlastní názory, mám víru a lásku. Nechte mě být, jaká jsem, a budu spokojená! Vím, že jsem žena, žena s vnitřní silou a velkou kuráží!

Nechá-li mě Bůh naživu, dosáhnu víc, než kdy dosáhla matka. Nechci zůstat bezvýznamnou, budu pracovat pro svět a pro lidi.

A teď vím, že odvaha a veselá mysl jsou to nejdůležitější!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 14. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

nálada je tu ještě velmi napjatá. Pim dosáhl bodu varu, paní van Daanová leží s nachlazením v posteli a hubuje, pan van Daan je bez cigára a bledý, Dussel, který obětoval hodně ze svého pohodlí, má spoustu výhrad atd. Navíc se na nás lepí smůla. Záchod teče, kohoutek je stržený. Díky několika zásahům bude obojí brzo v pořádku.

 

Někdy jsem sentimentální, to vím, ale... někdy je i sentimentalita případná. Když sedíme s Petrem někde mezi zaprášeným haraburdím na tvrdé dřevěné bedně, držíme se kolem krku a on má v ruce mou lokýnku, a když venku cvrlikají ptáci, když se zelenají stromy, když slunce vábí ven, když je nebe tak modré, ach, pak toho tolik chci!

Tady jsou vidět jen nespokojené a mrzuté tváře, slyšet jen vzdychání a potlačované nářky a zdá se, jako by bylo najednou všecko hrozné. Ve skutečnosti je to tu tak špatné, jak si to sami uděláme. Tady v zadním domě nikdo nejde dobrým příkladem, každý má co dělat, aby se vyrovnal se svými náladami.

"Kéž by už to bylo za námi!" to slyším každý den.

 

Má síla, naděje, má láska, mé činy

to všechno mě drží a dobrým mě činí!

 

Kitty, myslím, že tu dnes píšu skoro samé nesmysly, a nevím proč. Je to tu páté přes deváté, žádná souvislost a leckdy vážně pochybuji, jestli se bude někdo později zajímat o mé výplody. Celý ten nesmysl se pak bude jmenovat "Zpověď ošklivého káčátka". Pan Bolkestein nebo Gerbrandy§§§ z mých deníků opravdu nic moc mít nebudou.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 15. dubna 1944

Milá Kitty,

jedno leknutí za druhým. Kdy už to všechno skončí? Tak se ptáme sami sebe. Představ si, co se zase stalo: Petr zapomněl odstrčit závoru u dveří. Kugler s dělníky se proto nedostal do domu. Šel k sousední firmě a musel odtud vyrazit kuchyňské okno. Naše okna byla otevřená a sousedé to viděli. Co si asi u Kega pomyslí? A van Maaren? Kugler zuří. My mu vytýkáme, že s těmi dveřmi nic neudělal, a teď provedeme takovou hloupost! Petr je úplně zdrcený, to si umíš představit. Když matka řekla u stolu, že je jí Petra líto, málem se rozplakal. Je to právě tak naše chyba, protože jinak se my i pan van Daan skoro každý den ptáme, jestli je závora odsunutá. Snad se mi později podaří trošku ho utěšit. Tak ráda bych mu pomohla!

Teď následuje ještě několik důvěrných zpráv ze zadního domu z posledních týdnů:

Před týdnem v sobotu Moffi najednou onemocněl, byl nápadně tichý a slintal. Miep ho vzala, zabalila do šátku, strčila do nákupní tašky a odnesla k veterináři. Doktor mu dal medicínu, protože Moffi měl něco s vnitřnostmi. Petr mu lék párkrát dal, ale po Moffim se už brzy slehla zem, ve dne v noci byl na toulkách, určitě u svých lásek. Ale teď má opuchlou tlamičku a mňouká, když se jí dotkneme. Pravděpodobně chtěl někde něco čmajznout a dostal přes čumák. Mouschi měla pár dní jakýsi chrapot. Zrovna když jsme ji také chtěli poslat k doktorovi, už byla zase skoro ve své kůži.

Naše půdní okno zůstává teď i v noci trošku pootevřené. Často s Petrem večer vysedáváme ještě nahoře.

Záchod jsme spravili gumovým pojidlem a olejovou barvou. Také stržený kohoutek jsme nahradili jiným.

Panu Kleimanovi se naštěstí daří zas líp. Brzy půjde k odbornému lékaři. Jen doufáme, že mu nebudou muset operovat žaludek.

Tento měsíc jsme dostali osm bločků potravinových lístků. Bohužel na ně v prvních čtrnácti dnech dávali místo ovesných vloček nebo krup jenom luštěniny. Náš nejnovější pamlsek je Piccalilly****. Když máš smůlu, je ve sklenici jen pár okurek a trochu hořčičné omáčky. Zelenina není vůbec. Salát před jídlem a salát po jídle. Naše strava se skládá už jen z brambor a náhražkové omáčky.

Rusové už dobyli přes polovinu Krymu. Angličanům se nedaří prorazit u Cassina. Spoléháme právě na Západní val. Často dochází k nepředstavitelně těžkým náletům. V Haagu zasáhla bomba městský úřad a mnoho dokumentů vzalo za své. Všichni Holanďané dostanou nové kmenové listy.

Pro dnešek dost.

Tvoje Anne M. Franková

Žádné komentáře