Historie.nolimit.cz

Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové 2. část

Pátek 25. září 1942

Milá Kitty,

otec má starého známého, nějakého pana Drehera, je mu asi sedmdesát, strašně špatně slyší, je nemocný a chudý. Na krku má ženu o sedmadvacet let mladší, taky chudou, ale ověšenou pravými i nepravými náramky a prsteny, které ještě zbyly ze starých zlatých časů. S tímhle panem Dreherem si otce toho už dost užil, a vždycky jsem obdivovala jeho andělskou trpělivost, když s tím starým politováníhodným staříkem telefonoval a odpovídal mu na otázky. Když jsme ještě byli doma, matka často navrhovala, aby otec postavil před telefon gramofon, který by každé tři minuty řekl "Ano, pane Drehere" a "Ne, pane Drehere", protože starý pán stejně ničemu z otcových obšírných odpovědí nerozumí.

Dneska volal pan Dreher do kanceláře a ptal se pana Kuglera, jestli by nemohl pan Kugler k němu na chvilku přijít. Panu Kuglerovi se nechtělo a řekl, že pošle Miep. Miep to telefonicky odřekla. Paní Dreherová pak třikrát volala a protože Miep tam celé odpoledne údajně neměla být, musela v telefonu napodobovat Bepin hlas. Dole v kanceláři i tady nahoře se všichni strašně smáli a vždycky, když teď zazvoní telefon, řekne Bep: "To je paní Dreherová!" Načež se Miep hned rozesměje a odpovídá do telefonu s nezdvořilým chichotáním.

Takováhle bláznivá firma snad opravdu nikde jinde neexistuje! Ředitelé si spolu s písařkami užívají pěknou legraci!

Večer chodím občas k van Daanovým na kus řeči. To pak jíme molí sušenky (krabice se sušenkami stála ve skříni, kde bylo plno molů) se sirupem a bavíme se. Nedávno přišla řeč na Petra. Vyprávěla jsem, že Petr mě často pohladí po tváři a že se mi to nelíbí. Takovým pravým rodičovským způsobem se zeptali, jestli bych Petra nemohla mít trošku ráda, on že mě má určitě moc rád. Pomyslela jsem si "A jé!" a řekla jsem "Ach ne!" Představ si to! Pak jsem řekla, že Petr se chová trošku nemotorně a je myslím ostýchavý. Tak je tomu u všech chlapců, kteří dosud nepřišli moc často do styku s děvčaty.

Musím říct, že pánská ukrývací komise zadního domu je velice vynalézavá. Poslouchej, co si teď zase vymysleli! Chtějí, aby pan Broks, zástupce společnosti Opekta a ilegální ukrývač věcí, od nás dostal zprávu! Pošlou jednomu obchodníkovi, zákazníkovi Opekty v Přímořských Flandrech, na stroji psaný dopis s dotazníkem; ten muž musí dotazník vyplnit a poslat ho zpátky v přiložené obálce. Adresu na obálce napíše otec rukou. Až ta obálka přijde ze Zeelandu zpátky, vytáhnou páni zákazníkův dopis a vloží do ní rukou psané oznámení, že je otec naživu. Broks si dopis přečte, aniž bude mít nějakou nedůvěru. Vybrali záměrně Zeeland, protože leží těsně na belgických hranicích, takže to může vypadat, že dopis byl propašován přes hranice. Krom toho tam nikdo nesmí bez zvláštního povolení, které obyčejný zástupce, jako je Broks, těžko dostane.

Otec se včera večer zase jednou předvedl. Bylo mu špatně z únavy a dovrávoral do postele. Měl studené nohy, a tak jsem mu navlékla svoje postelové papučky. Za pět minut ale zas ležely vedle lůžka. Pak nechtěl světlo a schoval se i s hlavou pod pokrývku. Když jsem zhasla, náramně opatrně hlavu vystrčil. Bylo to legrační. Pak jsme mluvili o tom, že Petr říká naší Margot "tetka", a najednou se ozval z hloubky otcův hlas: "Kávová tetka."

Kočka Mouschi je ke mně čím dál milejší a přátelštější, ale já z ní mám pořád ještě trochu strach.

Tvoje Anne

 

Neděle 27. září 1942

Milá Kitty,

dneska jsem měla zase takzvanou "diskusi" s matkou. Nejhloupější je, že se pokaždé hned rozbrečím, ale nemůžu si pomoct. Taťka je vždycky ke mně milý a taky mi líp rozumí. V takových chvílích nemůžu matku vystát a pro ni jsem taky cizí. To se hned pozná, vždyť ani neví, co si myslím o těch nejobyčejnějších věcech.

Mluvili jsme o služkách, že se jim má říkat pomocnice v domácnosti a že po válce se to určitě bude požadovat. Já jsem hned nebyla stejného mínění, a tak mi vyčetla, že moc často mluvím o "pozdější době" a hraju si na velkou dámu. Ale to není vůbec pravda. Já si přece smím občas stavět maličké vzdušné zámky, vždyť to není nic špatného, to se přece nemusí brát tak vážně. Tatínek mě aspoň brání, bez něho bych to tady určitě nevydržela.

Ani s Margot si moc dobře nerozumím. I když v naší rodině nikdy nedochází k takovým scénám jako nahoře, pohoda tu už také dávno není. Mám úplně jinou povahu než Margot a matka, jsou mi cizí. S přítelkyněmi si rozumím líp než s vlastní matkou. A to je přece škoda!

Paní van Daanové zas něco už pokolikáté přeletělo přes nos. Je strašně náladová a zamyká si pořád víc svých osobních věcí. Škoda, že matka na každý vandaanovský úbytek neodpovídá frankovským úbytkem.

Někteří rodiče jako by nacházeli zvláštní potěšení v tom, že vychovávají nejen svoje děti, ale i děti svých známých. Takoví jsou i van Daanovi. Na Margot se toho moc vychovávat nedá, ta je zosobněná dobrota, láska a moudrost. Ale já její podíl na všech nectnostech bohatě vyrovnávám. Při jídle nejednou létají sem tam nabádavá slova a drzé odpovědi. Otec a matka mě vždycky s rozhodností obhajují, nebýt jich, tak snadno bych se neubránila. Sice mě vždycky nabádají, že nemám tolik mluvit, že se nemám do ničeho plést a že mám být skromnější, ale já to málokdy dokážu. Nebýt otcovy trpělivosti, dávno bych se už vzdala naděje, že vyhovím rodičovským požadavkům, a přitom opravdu nejsou tak velké.

Když si vezmu málo zeleniny, kterou nemám vůbec ráda, a místo toho jím brambory, tak hlavně paní van Daanová nemůže takovou rozmazlenost vystát. "Vem si přece trochu zeleniny, no tak, Anne!" řekne okamžitě.

"Ne, děkuji," odpovím. "Mně stačí brambory."

"Zelenina je moc zdravá, tvoje matka to říká taky, tak si trochu vem," naléhá pak, dokud nezasáhne otec a nepodpoří mě.

Paní van Daanová pokračuje: "To byste měli vidět u nás doma, tam byly děti aspoň vychované! Tohle přece není žádná výchova! Anne je strašně rozmazlená, něco takového bych nikdy nepřipustila. Kdyby byla mojí dcerou..."

Tím vždycky celý ten slovní vodopád začíná a končí. "Kdyby byla Anne mojí dcerou..." Naštěstí nejsem.

Ale abych se vrátila k tomu výchovnému tématu. Včera nastalo po posledních mnohoznačných slovech paní van Daanové ticho a pak řekl otec: "Mně se zdá, že Anne je moc dobře vychovaná. Už se naučila aspoň tolik, že na vaše dlouhá kázání neodpovídá. A co se týče zeleniny, nemohu říct nic jiného než nápodobně."

Do madam jako když hrom uhodí. To se ovšem vztahovalo na ni, protože večer nesnáší žádné fazole a hlavně žádné zelí, prý po nich má "větry". To bych mohla říkat taky. Je ale pěkně blbá, co říkáš? Kdyby aspoň mně dala pokoj.

Je to ale legrační, jak rychle paní van Daanová zčervená. Já teda nikdy, heč, a to ji hrozně štve.

Tvoje Anne

 

Pondělí 28. září 1942

Milá Kitty,

můj včerejší dopis ještě zdaleka nebyl u konce, a já jsem musela přestat psát. Nedá mi, abych ti nevyprávěla o další roztržce. Ale než s tím začnu, ještě tohle: Zdá se mi strašně nepochopitelné, že se dospělí tak snadno a tak rychle pohádají kvůli maličkostem. Doteď jsem si vždycky myslela, že jenom děti se takhle hašteří a že to později přejde. Občas se ovšem naskytne důvod pro "opravdovou" hádku, ale tyhle zdejší slovní souboje nejsou nic jiného než hašteření. Patří už k dennímu pořádku a měla bych na ně být zvyklá. Ale není to tak a taky nikdy nebude, pokud skoro v každé diskusi (tohle slovo se tu používá místo hádky, samozřejmě úplně špatně, ale to právě Němci nevědí!) bude řeč o mně.

Nic, ale vůbec nic dobrého na mně nevidí. Moje vystupování, můj charakter, moje chování, o tom všem se žvaní a rozbírá se to podrobně odzdola nahoru a odshora dolů, a krom toho mám teď, jak soudí kompetentní strana, klidně spolknout něco, na co vůbec nejsem zvyklá, totiž tvrdá slova a křik. To nedokážu! Ani mě nenapadne, abych si nechala líbit takové urážky. Já jim ukážu, že Anne Franková není včerejší! Budou se ještě divit a zavřou ty svoje klapačky, až jim objasním, že musí začít ne s mou výchovou, ale nejdřív se svou vlastní. Ti mají ale vystupování! Jedním slovem barbaři! Jsem pokaždé znovu překvapená takovou nezdvořilostí a hlavně hloupostí (paní van Daanová). Ale jakmile si na to zvyknu, a to bude už brzy, všecko jim to vrátím, nevezmu si žádné servítky, a pak budou jinak mluvit! Copak jsem opravdu tak nevychovaná, svéhlavá, vzpurná, domýšlivá, hloupá, líná atd., jak to ti nahoře tvrdí? Však já vím, že mám hodně chyb a nedostatků, ale oni na mou duši příšerně přehánějí. Kdybys jen věděla, Kitty, jak to ve mně někdy při tom nadávání a pomlouvání vře! Už to opravdu nebude dlouho trvat a ta nadržená zlost ve mně vybuchne.

Ale teď už o tom přestanu, dost dlouho jsem tě nudila s těmi hádkami. Ale nemůžu si pomoct, o jedné velmi zajímavé diskusi u stolu ti musím ještě vyprávět.

Nějak jsme se dostali k tomu, že Pim je nesmírně skromný. To je tak nesporné, že ani ti největší pitomci o tom nemůžou pochybovat. Najednou povídá paní van Daanová, protože ta musí každý hovor vztáhnout na sebe: "Já jsem taky hodně skromná, mnohem skromnější než můj muž!"

Slyšelas to někdy v životě? Už jen ta věta jasně prokazuje její skromnost!

Pan van Daan pokládal za nutné to "než můj muž" blíže vysvětlit a docela klidně řekl: "Já ale ani nechci být skromný. Zjistil jsem, že neskromní lidé to v životě přivedou mnohem dál než skromní." A pak se obrátil na mne: "Jen nebuď skromná, Anne, s tím opravdu daleko nedojdeš."

Matka s jeho názorem plně souhlasila. Ale paní van Daanová musela jako obyčejně k tomuto výchovnému tématu přihodit polínko. Tentokrát se neobrátila přímo na mne, ale na moje rodiče, a řekla: "Vy máte podivný názor na život, když takovéhle věci říkáte před Anne. Když já byla mladá, bylo to úplně jiné. A jsem si jista, že i teď je to ještě jiné, jenom ne v té vaší moderní rodině."

Tím mířila na matčinu často obhajovanou moderní metodu výchovy. Paní van Daanová byla vzrušením rudá jak rak. Každý, kdo se červená, dostává se čím dál víc do varu a hru brzy prohraje.

Matka nebyla rudá, chtěla tu věc co nejrychleji shodit ze stolu, krátce se rozmyslela a odpověděla: "Paní van Daanová, já si opravdu myslím, že v životě je lepší nebýt příliš skromný. Můj muž, Margot a Petr jsou mimořádně skromní. Váš muž, Anne, vy a já nejsme neskromní, ale nenecháme se při každé příležitosti odstrčit."

Paní van Daanová: "Ale paní Franková, já vám nerozumím! Já jsem opravdu výjimečně skromná. Jak jste na to přišla, že jsem neskromná?"

Matka: "Určitě nejste neskromná, ale nikdo by o vás neřekl, že jste nějak zvlášť skromná."

Paní van Daanová: "Ráda bych věděla, v čem jsem neskromná! Kdybych se tu nepostarala sama o sebe, umřela bych hlady, nikdo jiný by to za mě neudělal. Ale přitom jsem určitě stejně skromná jako váš muž."

Matka se musela téhle směšné obhajobě jenom smát. To paní van Daanovou popudilo, takže pokračovala ve svých vývodech dlouhou řadou skvostných německo-holandských a holandsko-německých výrazů, až se ta rozená řečnice tak zamotala do vlastních slov, že se konečně zvedla ze židle a chystala se odejít z pokoje. Vtom její pohled padl na mne. Teď bys ji měla vidět! Naneštěstí jsem v okamžiku, kdy nám ukazovala záda, soucitně a ironicky vrtěla hlavou, ne úmyslně, ale úplně bezděky, tak intenzívně jsem sledovala ten příval slov. Paní van Daanová se otočila a začala nadávat, hlasitě, německy a sprostě jako nějaká tlustá, rudolící hokynářka. Byla radost dívat se na ni. Kdybych uměla kreslit, nejradši bych ji nakreslila v tomhle postoji, tak směšně vypadala tahle potrhlá hloupá panička! Ale jednu věc teď vím: lidi dobře poznáš teprve tehdy, až se s nimi pořádně pohádáš. Až potom můžeš posoudit jejich charakter!

Tvoje Anne

 

Úterý 29. září 1942

Milá Kitty,

lidi, co se schovávají, zažívají zvláštní věci! Protože nemáme vanu, myjeme se ve džberu, a protože teplá voda teče jen v kanceláři (tím míním vždycky celé dolejší poschodí), využíváme této výhody po řadě. Ale protože je každý z nás úplně jiný a jeden se stydí víc než druhý, vybral si každý člen rodiny na koupání jiné místo. Petr se koupe v kuchyni, přestože tam jsou skleněné dveře. Když má v úmyslu se vykoupat, každého osobně navštíví a sdělí mu, aby v příští půlhodině nechodil kolem kuchyně. Tohle opatření se mu zdá dostatečné. Pan van Daan se koupe nahoře. Bezpečí vlastního pokoje mu stojí za nepohodlné vynášení horké vody po schodech až nahoru. Paní van Daanová se prozatím vůbec nekoupe, vyčkává, které místo se nejlíp osvědčí. Otec se koupe v soukromé kanceláři, matka v kuchyni za zástěnou u kamen, Margot a já jsme si zvolily pro naše šplouchání přední kancelář. V sobotu odpoledne jsou tam zatažené záclony. Myjeme se pak ve tmě a ta, která není právě na řadě, se kouká škvírou mezi závěsy z okna a pozoruje komické chování lidí venku.

Od minulého týdne se mi tohle koupání přestalo líbit a vydala jsem se hledat pohodlnější místo. Petr mě přivedl na myšlenku postavit si džber na mytí do prostorné toalety u kanceláře. Tam si můžu sednout, rozsvítit, zavřít dveře, vylít vodu bez cizí pomoci a být si jistá před indiskrétními pohledy. V neděli jsem použila svou krásnou koupelnu poprvé, a ať to zní třeba bláznivě, zdá se mi to tam lepší než kdekoli jinde.

Ve středu byl v domě instalatér, překládal dole vodovodní přívod a odpad z kancelářské toalety na chodbu. Výměna se prováděla kvůli případným mrazům, aby v zimě nezamrzly trubky. Návštěva instalatéra nebyla pro nás nic příjemného. Nejenže jsme přes den nesměli pouštět vodu, ale nesměli jsme samozřejmě ani na záchod.

Není to moc slušné, když ti budu vyprávět, co jsme dělali, abychom si v té situaci vypomohli. Nejsem ale tak upejpavá, abych o takových věcech nemluvila. Otec a já jsme si na začátku našeho "odchodu do podzemí" pořídili improvizovaný nočník – pro nedostatek nočních váz jsme k tomu účelu obětovali zavařovací láhve. Láhve jsme po dobu instalatérovy návštěvy postavili do pokoje a svou potřebu jsme tam přes den uschovávali, což se mi nezdálo zdaleka tak strašné jako to, že jsem musela celý den tiše sedět a nesměla promluvit. Neumíš si představit, jak těžké to slečně Kvákavé připadalo. V normálních dnech smíme taky jen šeptat, ale zůstat potichu a bez hnutí, to je ještě desetkrát těžší.

Můj zadek byl po třech dnech sezení rozpláclý, ztuhlý a bolavý. Večerní tělocvik pomohl.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 1. října 1942

Nejdražší Kitty,

včera jsem se strašlivě vylekala. V osm hodin najednou někdo prudce zazvonil. Myslela jsem si samozřejmě, že to je... jistě tušíš kdo. Ale všichni tvrdili, že to byli určitě nějací uličníci nebo pošta, tak jsem se uklidnila.

Dny jsou tu teď tiché až hrůza. Levinsohn, židovský lékárník a chemik, pracuje pro pana Kuglera v kuchyni. Zná celý dům jako svoje boty, a proto máme neustále strach, že by ho mohlo napadnout kouknout se do bývalé laborky. Jsme zticha jako myšky. Kdo by si před třemi měsíci pomyslel, že ta neposedná Anne bude muset celé hodiny sedět na zadku a že to taky dokáže?

29. září měla paní van Daanová narozeniny. I když se nijak moc neslavily, přece jen dostala kytky a malé dárečky a měli jsme dobré jídlo. Rudé karafiáty od pana manžela jsou asi rodinná tradice.

Abych ještě chvilku zůstala u paní van Daanové: zdrojem ustavičného rozčilování jsou pro mne její pokusy o flirt s otcem. Hladí ho po tváři a po vlasech, vytahuje si hodně vysoko sukýnku, říká věci, které pokládá za vtipné, a snaží se tak k sobě přilákat Pimovu pozornost. Naštěstí Pimovi nepřipadá ani krásná, ani milá, a tak na její flirtování nereaguje. Já jsem, jak víš, dost žárlivá, a tak to nesnesu. Matka to přece s panem van Daanem taky nedělá! To jsem jí taky řekla do očí.

Petr umí být občas i vtipný. Máme jednu společnou zálibu, která každého rozesměje, a tou je převlékání. On v přiléhavých šatech své matky, já v jeho obleku, přizdobeni kloboukem a čepicí jsme se jednou objevili před dospělými; ti se prohýbali smíchem a my jsme se také skvěle bavili.

V obchodním domě Úl koupila Bep pro Margot a pro mne nové sukně. Látka je hrubá jako juta, co se z ní dělají pytle na brambory. Takovou věc by se dřív obchody neodvážily prodávat, a teď to stojí víc než sedm, případně i dvacet čtyři guldenů.

Ještě něco hezkého máme před sebou: Bep objednala pro Margot, pro Petra a pro mne písemný kurs těsnopisu. Uvidíš, jací z nás za rok budou perfektní stenografové. V každém případě si myslím, že učit se takovému tajnému písmu je skutečně moc důležité.

Strašně mě bolí ukazováček (levé ruky), a nemůžu proto žehlit, to je ale klika!

Pan van Daan si přál, abych vedle něho u stolu seděla raději já, protože Margot prý teď moc málo jí. Taková změna se mi taky docela líbí. Po zahradě pořád běhá malá černá kočička, připomíná mi mého miláčka Moortje. Mamka mi pořád něco vytýká, hlavně u stolu, tak proto je ta změna docela prima. Teď s tím má potíže Margot, vlastně potíže ani ne, protože ji mamka nečastuje takovými pichlavými poznámkami, je to vzorné dítě! S tím vzorným dítětem ji teď pořád otravuji, ona to nemůže vystát. Možná že se to odnaučí, však je taky na čase!

Tyto zprávy bez hlavy a paty zakončí jeden zvlášť povedený vtip od pana van Daana:

Co dělá devětadevadesátkrát ťap a jednou klap?

Stonožka s jednou dřevěnou nohou.

Ahoj, tvoje Anne

 

Sobota 3. října 1942

Milá Kitty,

včera si mě strašně dobírali, protože jsem ležela s panem van Daanem na posteli. "Takhle brzo, to je škandál!" a samé takové řeči. Samozřejmě blbost. Nikdy bych neměla chuť spát s panem van Daanem, myslím v tom všeobecném významu.

Včera vypukl zase konflikt a matka se obrovsky předvedla. Vypočetla taťkovi všecky moje hříchy a strašlivě se rozbrečela. To já ovšem taky, a měla jsem už tak jako tak děsné bolení hlavy. Řekla jsem konečně tatínkovi, že jeho mám mnohem radši než matku. Odpověděl, že mě to zase přejde, ale já tomu nevěřím. Matku teď nemůžu vystát a musím se násilím držet, abych na ni každou chvilku nevyjela a zachovala klid. Dokázala bych ji klidně uhodit do tváře. Nevím jak to, že k ní cítím tak strašnou antipatii. Taťka říkal, že když se matka nebude cítit dobře nebo ji bude bolet hlava, mám jí sama od sebe nabídnout, že jí pomůžu. Ale to já neudělám, protože ji nemám ráda, a potom, já to nevycítím. Taky si dokážu klidně představit, že matka jednou umře, ale kdyby měl taťka jednou odejít, to bych myslím nevydržela. Je to ode mě příšerně sprosté, ale já to tak cítím. Doufám, že si matka tohle a všecko ostatní nikdy nepřečte.

V poslední době smím číst trochu víc knížek pro dospělé. Mám teď rozečtenou knihu "Evino mládí", napsal to Nico van Suchtelen. nevidím velký rozdíl mezi dívčími románky a touhle četbou. Eva si myslí, že děti rostou jako jablka na stromě a že je tam utrhne čáp, když jsou zralé, a donese je matkám. Ale kočička její přítelkyně měla mladé a ti se narodili z ní. Teď si Eva myslela, že kočka snáší vajíčka jako slepice a vysedí je. Maminky, které mají děti, si jdou taky pár dní předtím lehnout do ložnice, kde snesou vajíčko, a pak je vysedí. Když je pak dítě na světě, jsou matky ještě trochu slabé od dlouhého sezení na bobku. Eva chtěla mít taky děťátko. Vzala vlněnou šálu a položila ji na zem a do ní mělo vejce vypadnout. Potom se skrčila a tlačila. Začala kdákat, ale vajíčko nikde. Konečně po dlouhém dřepění něco vyšlo, ale žádné vajíčko, byl to vuřtík. Eva se moc styděla. Myslela, že je nemocná. Vtipné, co? V "Evině mládí" se taky píše o tom, že ženy prodávají svá těla na ulici a žádají za to spoustu peněz. Já bych se před takovým mužem hrozně styděla. Dále tam taky stojí, že Eva dostala menstruaci. Po tom já strašně toužím, pak budu aspoň dospělá.

Taťka už zase hubuje a vyhrožuje, že mi můj deník sebere. To by byla hrůza. Budu ho muset příště schovávat.

Anne Franková

 

Středa 7. října 1942

Teď si představuji, že...

jedu do Švýcarska. Taťka a já spíme v jednom pokoji, přičemž ze studovny chlapců** se stane můj pokojíček, kde sedím a přijímám hosty. Koupili mi tam jako překvapení nový nábytek, čajový stolek, psací stůl, židle a pohovku, prostě jak to bývá. Po několika dnech mi taťka dá 150 guldenů, ovšem v přepočtu, ale já zůstanu jednoduše u guldenů, a řekne, že si za to můžu koupit sama pro sebe všecko, co pokládám ze nutné. (Později mám dostat každý týden jeden gulden, za ten si můžu koupit, co budu chtít.) Vydám se s Bernardem ven a nakoupím:

3 letní košilky po 0,50 = 1,50

3 letní kalhotky po 0,50 = 1,50

3 zimní košilky po 0,75 = 2,25

3 zimní kalhotky po 0,75 = 2,25

2 kombiné po 0,50 = 1,00

2 podprsenky (nejmenší velikost) po 0,50 = 1,00

5 pyžam po 1,00 = 5,00

1 letní župan za 2,50 = 2,50

1 zimní župan za 3,00 = 3,00

2 noční kabátky po 0,75 = 1,50

1 polštářek za 1,00 = 1,00

1 pár letních domácích střevíců po 1,00 = 1,00

1 pár zimních domácích střevíců po 1,50 = 1,50

1 pár letních bot (do školy) po 1,50 = 1,50

1 pár letních bot (svátečních) po 2,00 = 2,00

1 pár zimních bot (do školy) po 2,50 = 2,50

1 pár zimních bot (svátečních) po 3,00 = 3,00

2 zástěry po 0,50 = 1,00

25 kapesníků po 0,05 = 1,25

4 páry hedvábných punčoch po 0,75 = 3,00

4 páry podkolenek po 0,50 = 2,00

4 páry ponožek po 0,25 = 1,00

2 páry tlustých ponožek po 1,00 = 2,00

3 klubka bílé vlny (na čepici na bruslení) = 1,50

3 klubka modré vlny (na pulovre, sukni) = 1,50

3 klubka barevné vlny (čepice, šála) = 1,50

Šály, pásky, límečky, knoflíky = 1,25

 

Pak ještě 2 školní šaty (letní), 2 školní šaty (zimní), 2 lepší šaty (letní), 2 lepší šaty (zimní), 1 letní sukně, 1 sváteční zimní sukně, 1 školní zimní sukně, 1 plášť do deště, 1 letní plášť, 1 zimník, 2 klobouky, 2 čepice.

Všecko dohromady 108 guldenů.

2 tašky, 1 úbor na bruslení, 1 pár bruslí s botami, 1 dóza (s pudrem, mastným krémem, pleťovým krémem, čistícím krémem, olejem na opalování, vatou, krabičkou s obvazy, líčidlem, rtěnkou, řasenkou, koupelovou solí, tělovým pudrem, kolínskou, mýdlem, labutěnkou).

Pak ještě 4 pulovry po 1,50, 4 blůzy po 1,00, různé věci po 10 a knihy, dárky po 4,50.

 

Pátek 9. října 1942

Milá Kitty,

dnes mám jenom smutné a deprimující zprávy. Němci sebrali po celých skupinách mnoho našich židovských známých. Gestapo s nimi nezachází v rukavičkách. Odvezlo je v dobytčích vagonech do Westerborku, velkého židovského tábora v Drente. Miep vyprávěla o nějakém člověku, kterému se podařilo z Westerborku uprchnout. Musí to tam být strašné. Lidé nedostávají skoro nic k jídlu, natož pak k pití. Voda teče jen hodinu denně, jeden záchod a jedno umyvadlo pro několik tisíc lidí. Spát musejí všichni pohromadě, muži i ženy, a ženám a dětem často ostříhají vlasy. Utéct je skoro nemožné. Lidé jsou poznamenáni svými dohola ostříhanými hlavami a mnozí i svým židovským vzhledem.

Když už je to tak špatné tady v Holandsku, jak to pak musí vypadat v těch dalekých a pustých krajinách, kam je posílají? Myslíme si, že většinu lidí zavraždí. Anglický rozhlas mluví o zplynování, snad je to ten nejrychlejší způsob smrti.

Jsem z toho úplně vedle. Miep vypráví o všech těch hrůzách tak působivě a je přitom strašně rozrušená. Nedávno například seděla jedna stará, chromá židovská paní před domovními dveřmi a musela tam čekat na gestapo, které odešlo pro auto, aby ji odvezlo do transportu. Chudák stará paní měla hrozný strach z protiletadlové střelby, z oslňujících záblesků světlometů a ze hřmotu anglických letadel. Přesto se Miep neodvážila vzít ji dovnitř, to by neudělal nikdo. Páni Němci tresty nijak neskrblí.

Také Bep není do řeči. Její přítel musí do Německa. Když nad našimi domy létají anglické letouny, Bep má pokaždé strach, že svrhnou svůj náklad bomb, často milion kilo těžký, na Bertusovu hlavu. Vtipy jako: "Milion jich snad nebude" a "Jediná bomba stačí" mi nepřipadají zrovna vhodné. Bertus není sám, kdo musí jít; každý den odjíždí vlaky plné mladých lidí. Když po cestě zastaví v nějaké malé staničce, někteří potají vystoupí a pokoušejí se zmizet. Malému procentu se to snad podaří.

Moje litanie ještě nekončí. Slyšela jsi už o rukojmích? To teď zavádějí jako nejnovější trest za sabotáže. Nic strašnějšího si neumíš představit. Zatknou nevinné, vážené občany a ti pak čekají na smrt. Když někde dojde k sabotáži a pachatel není vypátrán, gestapo postaví s naprostým klidem takových pět rukojmích ke zdi. V novinách se objevují často úmrtní oznámení. Ten zločin se pak nazývá "osudové neštěstí".

Pěkný národ, ti Němci, a já k nim ještě ke všemu vlastně taky patřím! Ale ne, Hitler z nás už dávno udělal bezdomovce. A věř mi, na tomto světě neexistuje větší nenávist než mezi Němci a Židy.

Tvoje Anne

 

Středa 14. října 1942

Nejdražší Kitty,

mám strašně moc práce. Včera jsem přeložila jednu kapitolu z "La belle Nivernaise" a vypsala si slovíčka. Pak jsem udělala jeden hovadský početní úkol a přeložila ještě tři stránky francouzské mluvnice. Dneska francouzskou mluvnici a dějepis. Nechci si zvykat na to, že bych každý den dělala takové ohavné úkoly. Taťkovi se zdají taky strašné, já jsem na tom skoro ještě líp než on, ale ve skutečnosti to neumíme ani jeden, takže vždycky musíme zavolat Margot. Jsem docela pilná při stenografování, zdá se mi to báječné. Jsem z nás tří nejlepší.

Četla jsem "Bouřliváky". Bylo to docela hezké, ale přece ne tak dobré jako "Joop ter Heul". Ostatně v obou knížkách se vyskytují táž slova, ale to je u stejné autorky pochopitelné. Cissy van Marxveldtová píše opravdu úžasně. Určitě ty knížky dám číst i svým dětem.

Kromě toho jsem přečetla množství divadelních her od Körnera. Připadá mi, že ten člověk píše báječně. Například "Hedvika", "Bratranec z Brém", "Guvernantka", "Zelené domino" a jiné.

Matka, Margot a já jsme zase nejlepší přítelkyně, je to tak mnohem příjemnější. Včera večer jsme ležely s Margot v mé posteli, je strašně úzká, ale právě proto to bylo legrační. Zeptala se, jestli by si někdy mohla přečíst můj deník.

"Některé části ano," řekla jsem a ptala jsem se po jejím. Ten bych si pak směla taky přečíst.

Tak jsme se dostaly na budoucnost a já se jí zeptala, čím by chtěla být. Nechtěla to říct, dělala z toho velké tajemství. Tuším, že to bude něco kolem vyučování. Nevím, jestli je to tak, ale mám dojem, že něco v tomhle směru. Vlastně nemusím být tak zvědavá.

Dnes ráno jsem si lehla na Petrovu postel, předtím jsem ho ovšem vyhnala. Měl na mne vztek, ale to je mi srdečně jedno. Mohl by být ke mně trochu milejší, protože včera večer jsem mu darovala ještě jedno jablko.

Zeptala jsem se jednou Margot, jestli jí připadám hodně ošklivá. Řekla, že působím zábavně a že mám hezké oči. Dost mlhavé, nezdá se ti?

Brzy na shledanou!

Anne

 

P.S. Dnes ráno jsme se zase všichni vážili. Margot teď váží 60 kilo, matka 62, otec 70 a půl, Anne 43 a půl, Petr 67, paní van Daanová 53, pan van Daan 75. Za ty tři měsíce, co jsme tady, jsem přibrala 8 a půl kila, strašně moc, co?

 

Úterý 20. října 1942

Milý Kitty,

ještě se mi třese ruka, i když od hrůzy, kterou jsme zažili, uplynuly už dvě hodiny. Měla bys vědět, že máme v domě pět minimaxů proti požáru. Protože jsou dole tak chytří, nevarovali nás, že ty přístroje přijde někdo naplnit. Proto jsme nebyli vůbec zticha, až jsme pak najednou venku na odpočívadle (naproti našim skříňovým dveřím) uslyšeli rány kladivem. Myslela jsem si, že je to tesař, a upozornila jsem Bep, která zrovna u nás jedla, že nesmí dolů. Otec a já jsme zaujali stanoviště u dveří, abychom uslyšeli, až ten člověk půjde pryč. Pracoval asi čtvrt hodiny, pak položil kladivo a ostatní nářadí na naši skříň (tak jsme si to mysleli!) a zaklepal nám na dveře. Zbledli jsme. Slyšel snad něco a teď chce to tajuplné nebezpečí prozkoumat? Vypadalo to tak, protože klepání, tahání, posunování a škubání nepřestávalo.

Byla jsem skoro bez sebe strachem, že se tomu úplně cizímu muži nakonec podaří odhalit naše úžasné útočiště. Právě jsem si říkala, že to trvá nekonečně dlouho, když jsme uslyšeli hlas pana Kleimana: "Otevřte, to jsem já."

Okamžitě jsme otevřeli. Co se stalo? Hák, kterým je skříň přichycena ke dveřím, se vzpříčil, proto nás nemohl nikdo varovat. Ten muž odešel mezitím dolů a Kleiman chtěl odvést Bep, ale zase nemohl otáčivou skříň otevřít. Neumíš si představit, jak se mi ulevilo. Muž, o kterém jsem si myslela, že se chce dostat k nám dovnitř, nabýval v mých představách stále hrozivějších rozměrů. Nakonec vypadal jako obr a byl to takový fašista, že horšího bys nenašla. Tak vidíš, naštěstí to tentokrát s námi dobře dopadlo!

V pondělí jsme si tu užili hodně legrace. Miep a Jan u nás přenocovali. Margot a já jsme tu jednu noc přespaly u rodičů, takže manželé Giesovi mohli zaujmout naše místa. Hostina na jejich počest byla skvělá. Došlo k malému přerušení: otcova lampa způsobila zkrat a my jsme rázem seděli ve tmě. Co dělat? Nové pojistky jsme sice měli, ale našroubovat se musely úplně dole v temném skladišti, a to večer nebyla zvlášť příjemná práce. Přesto si na to pánové troufli a po deseti minutách jsme mohli naše svíčkové osvětlení zase uklidit.

Ráno jsem byla brzy vzhůru. Jan byl už oblečený. Musel o půl deváté odejít, a tak seděl už v osm nahoře a snídal. Miep se právě oblékala a byla ještě v košili, když jsem vešla. Má stejné vlněné spodní kalhoty na kolo jako já. Margot a já jsme se pak oblékly a byly jsme nahoře mnohem dřív než obyčejně. Po příjemné snídani sešla Miep dolů. Venku lilo a ona byla ráda, že dnes nemusí do kanceláře na kole. Ustlala jsem s taťkou postele, pak jsem se naučila pět francouzských nepravidelných sloves. Pilná holka, co?

Margot a Petr si četli v našem pokoji a Mouschi si hověla u Margot na gauči. Přisedla jsem si po svých francouzských nepravidelnostech taky k nim a četla "Věčně zpívají lesy". Je to krásná, ale zvláštní kniha, už jsem skoro u konce.

Příští týden přijde Bep taky na noční návštěvu!

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 29. října 1942

Nejmilejší Kitty,

jsem strašně znepokojená, otec je nemocný. Má vysokou horečku a zarudlou vyrážku, zdá se, že to jsou spalničky. Představ si, nemůžeme ani zavolat doktora! Matka dbá na to, aby se důkladně vypotil, snad horečka klesne.

Dnes ráno Miep vykládala, že z bytu van Daanových na Zuider-Amstellaan Němci odnesli všechen nábytek. Paní van Daanové jsme to ještě neřekli, v poslední době je beztak "na nervy" a nám se nechce poslouchat jeremiády nad jejím krásným servisem a elegantními židličkami, které zůstaly doma. My jsme taky museli skoro všecko, co bylo pěkné, ponechat svému osudu, co jsou teď platné nářky?

Otec chce, abych četla knihy od Hebbela a jiných známých německých spisovatelů. Čtu v němčině už poměrně plynně. Jenomže většinou šeptám, místo abych si to četla v duchu. Ale to snad přejde. Otec přinesl z velké knihovny Goethova a Schillerova dramata, chce mi teď každý večer něco přečíst. S "Donem Carlosem" jsme už začali.

Matka následovala otcův dobrý příklad a vtiskla mi do ruky svou modlitební knihu. Ze slušnosti jsem přečetla pár modliteb v němčině. Zdá se mi to hezké, ale moc mi to neříká. Proč mě nutí, abych se tvářila zbožně jako svatoušek?

Zítra poprvé zatopíme v kamnech. Budeme nejspíš sedět v kouři, protože komín už dlouho nikdo nevymetal. Doufejme, že potáhne!

Tvoje Anne

 

Pondělí 2. listopadu 1942

Nejmilejší Kitty,

v pátek večer u nás byla Bep. Bylo to docela milé, ale spalo se jí špatně, protože pila víno. Jinak nic zvláštního. Včera mě ošklivě bolela hlava a šla jsem si brzy lehnout. Margot je zase jednou nabručená.

Dnes ráno jsem začala třídit firemní kartotéku, protože se s ní převrátila skříň a všechno se promíchalo. Brzy jsem z toho šílela a zeptala jsem se Margot a Petra, jestli by mi nepomohli, ale oba byli strašně líní. Tak jsem to taky vzdala. Nebudu přece takový blázen, abych to dělala sama!

Anne Franková

 

P.S. Ještě jsem ti zapomněla sdělit důležitou novinu: nejspíš už brzy dostanu ty věci. Poznávám to podle toho, že mám v kalhotkách takový lepkavý výtok a matka mi to předpověděla. Už se nemůžu dočkat. Zdá se mi to tak důležité! Škoda jenom, že teď nemůžu používat dámské vložky, ty se už nedostanou. A maminčiny tampony mohou používat jen ženy, které už měly děti.

 

22. ledna 1944 (Dodatek)

Dneska už bych něco takového napsat nemohla.

Když se teď po jednom a půl roce dívám do svého deníku, moc se divím, že jsem tenkrát byla tak nezkažená a naivní. Bezděky cítím, že i kdybych hodně chtěla, nikdy už taková nebudu. Nálady a výlevy o Margot, matce a otci jsou mi pořád stejně dobře pochopitelné, jako bych je psala včera. Ale že jsem psala tak nenuceně o jiných věcech, to už si neumím představit. Opravdu se stydím, když čtu stránky pojednávající o tématech, která bych si ráda představovala krásnější. Popsala jsem to tak nehezky. Ale teď už dost o tom.

Velmi dobře rozumím svému stesku a touze po Moortje. Často vědomě, ale ještě častěji nevědomě jsem po celý ten čas toužila po důvěře, lásce a něžnosti. Tato touha je někdy silnější, někdy slabší, ale je tu stále.

 

Čtvrtek 5. listopadu 1942

Nejdražší Kitty,

Angličané konečně dosáhli několika úspěchů v Africe a Stalingrad se také pořád ještě drží, pánové jsou tedy náramně veselí a dnes ráno jsme měli kávu a čaj. Jinak nic zvláštního.

Tenhle týden jsem hodně četla a málo pracovala. Tak se to má dělat a tak se taky určitě dojde dál! Zítra má Petr narozeniny, ale o tom ještě napíšu.

Matka a já spolu v poslední době vycházíme zase líp, ale důvěrné nejsme nikdy. A otec má něco, co nechce prozradit. Ale pořád je to drahoušek, jako vždycky.

Několik dní už topíme v kamnech a v pokoji je plno kouře. Přece jen dávám přednost ústřednímu topení a v tom asi nebudu sama. O Margot nemůžu mluvit jinak než jako o pěkné potvoře, která mě ve dne v noci strašlivě popouzí.

Anne Franková

 

Pondělí 9. listopadu 1942

Milá Kitty,

v pátek měl Petr narozeniny, bylo mu šestnáct. Už v osm jsem šla nahoru a prohlížela si spolu s ním dárky. Mezi jiným dostal burzovní hru, holicí strojek a zapalovač. Ne že by kouřil, vůbec ne, jen pro parádu.

Největší překvapení přinesl pan van Daan; v jednu hodinu přišel se zprávou, že Angličané se vylodili v Tunisu, Alžírsku, Casablance a Oranu.

"To je začátek konce," říkali všichni.

Ale Churchill, anglický předseda vlády, který v Anglii pravděpodobně taky slyšel tenhle výrok, řekl: "Toto vylodění je obrovský čin, přesto si ale nesmíme myslet, že to je začátek konce. Řeknu spíš, že to znamená konec začátku."

Cítíš ten rozdíl? Důvod k optimismu ale je. Stalingrad, ruské město, se už dobré tři měsíce brání a stále ještě nepadl Němcům do rukou.

Mám-li mluvit v duchu zadního domu, musím ti taky povědět ještě něco o našem zásobování. (Abys věděla, ti nahoře jsou opravdu mlsné huby!)

Chleba nám dodává jeden velmi milý pekař, Kleimanův známý. Nedostáváme ho ovšem tolik jako doma, ale stačí nám to. Potravinové lístky kupujeme rovněž na černo. Cena za ně ustavičně stoupá, ze sedmadvaceti guldenů už na třiatřicet. A to jen za jeden list potištěného papíru!

Abychom měli doma vedle stovky konzerv ještě něco trvanlivého, nakoupili jsme 145 kilo luštěnin. Nejen pro nás, započetli jsme i firmu. Luštěniny visely v pytlích na hácích v malé chodbičce za dveřmi do našeho úkrytu. Pytle byly moc těžké a rozpáralo se na nich pár švů. Rozhodli jsme se tedy, že zimní zásobu raději přeneseme na půdu, a pověřili jsme tím Petra. Pět ze šesti pytlů bylo už v pořádku nahoře a Petr právě vynášel poslední, když se spodní šev pytle roztrhl a déšť – ne, krupobití hnědých fazolí se sneslo vzduchem a po schodech! V pytli bylo asi pětadvacet kilo. A byl to tak pekelný rámus! Dole si už mysleli, že jim ten starý dům sakumpak spadne na hlavu. Petr se lekl, pak se ale musel hrozně smát, když mě uviděl stát dole u schodů jako ostrůvek v moři fazolí, tak jsem byla obsypána tím hnědým přívalem, který mi sahal až ke kotníkům. Rychle jsme se pustili do sbírání. Ale fazole jsou tak hladké a malé, že se zakutálejí do všech možných i nemožných koutů a skulin. Pokaždé, když teď někdo šplhá po schůdkách nahoru, se shýbne a odevzdá pak hrst fazolí paní van Daanové.

Skoro bych zapomněla ohlásit, že otcova nemoc už úplně přešla.

Tvoje Anne

 

P.S. V rádiu právě oznámili, že padl Alžír, Maroko, Casablanca a Oran jsou už v rukou Angličanů. Teď se čeká ještě na Tunis.

 

Úterý 10. listopadu 1942

Milá Kitty,

velkolepá novinka, chystáme se přijmout osmého obyvatele podzemí!

Ano, vždycky jsme si mysleli, že je tu ještě dost místa i jídla pro osmou osobu. Měli jsme jen strach, abychom ještě více nezatěžovali Kuglera a Kleimana. Teď když se objevují stále hrůznější zprávy o Židech, otec to jednou u obou oťukal a oni shledali, že je to znamenitá myšlenka. "Nebezpečí je u sedmi lidí stejně velké jako u osmi," řekli naprosto správně. Jakmile bylo tohle vyřízeno, dlouze jsme v myšlenkách probírali okruh našich známých a hledali mezi nimi osamělého člověka, který by zapadl do naší podzemní rodiny. Najít někoho takového nebylo obtížné. Když otec odmítl všechny příbuzné van Daanových, padla naše volba na zubního lékaře jménem Alfred Dussel. Žije s jednou o mnoho mladší příjemnou křesťankou a pravděpodobně s ní není oddán, ale to je vedlejší. Platí za člověka klidného a zdvořilého a soudíc podle povrchní známosti, zdá se nám i van Daanovým sympatický. Miep ho zná také, takže může celý ten plán úkrytu zařídit. Jestli Dussel přijde, musí spát v mém pokoji místo Margot a ta dostane skládací postel.††

Zeptáme se ho, jestli s sebou může přinést něco, čím by spravil vykotlané stoličky.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 12. listopadu 1942

Milá Kitty,

Miep nám přišla povědět, že byla u dr. Dussela. Hned jak vešla do dveří, se jí zeptal, jestli by pro něj nevěděla o nějakém úkrytu. Byl nesmírně rád, když mu řekla, že by pro něj něco měla a že by se tam musel odebrat co možná nejdřív, nejlépe už v sobotu. Prý si to rozváží, musí ještě uspořádat kartotéku, ošetřit dva pacienty a dát do pořádku pokladnu. S touto zprávou k nám přišla Miep dnes ráno. Nezdálo se nám dobré ještě tak dlouho čekat. Všechny ty přípravy znamenají vysvětlování spoustě lidem a ty bychom raději drželi stranou. Miep se měla zeptat, jestli si to Dussel přece jen nemůže zařídit tak, aby přišel v sobotu. Řekl, že ne, a přijde v pondělí.

Zdá se mi hloupé, že okamžitě nepřistoupil na náš návrh. Kdyby ho sebrali na ulici, neprospělo by to ani kartotéce, ani pacientům. Proč tedy ten odklad? Já osobně pokládám za blbost, že otec ustoupil.

Jinak nic nového.

Tvoje Anne

 

Úterý 17. listopadu 1942

Milá Kitty,

Dussel už je tady. Všechno šlo dobře. Miep mu řekla, že musí čekat v jedenáct hodin dopoledne na určitém místě před poštovním úřadem, odtamtud si ho odvede jeden pán. Dussel stál včas na smluveném místě. Pan Kleiman k němu přišel, oznámil mu, že dotyčný pán ještě nemůže přijít a jestli by nešel k Miep do kanceláře. Kleiman nastoupil do tramvaje, vrátil se zpátky do kanceláře a Dussel šel stejnou cestu pěšky.

Deset minut před půl dvanáctou zaklepal Dussel na firemní dveře. Miep ho požádala, ať si svlékne plášť, aby nebylo vidět hvězdu, a odvedla ho do soukromé kanceláře, kde se mu věnoval Kleiman, dokud neodešla uklízečka. Pod záminkou, že v kanceláři už nebude volno, odešla Miep s Dusselem nahoru, otevřela otáčecí skříň a před očima ohromeného muže vstoupila dovnitř.

Nás sedm sedělo nahoře u stolu a čekalo s kávou a koňakem na nového společníka. Miep ho nejdříve dovedla do obýváku. Náš nábytek poznal hned, ale ani v nejmenším ho nenapadlo, že se nacházíme nad jeho hlavou. Když mu to Miep pověděla, padl málem údivem do mdlob. Ale Miep mu naštěstí nedopřála dost času a odvedla ho nahoru. Dussel dopadl do židle a chvíli na nás mlčky civěl, jako by chtěl z našich tváří vyčíst pravdu. Potom koktal: "Ale... No ne... Copak nejste v Belgii? Ten důstojník nepřišel? Co to auto? Útěk se... nepodařil?"

Vysvětlili jsme mu, že jsme tu pohádku o vojákovi a autu rozšířili schválně, abychom lidi a Němce, kteří by případně po nás pátrali, svedli na špatnou stopu. Dussel nenacházel slov nad takovou vynalézavostí a jen se stále znovu udiveně rozhlížel, když si důkladně a zvědavě prohlížel náš hyperpraktický a krásný zadní domeček. Jedli jsme společně, potom si chvilku pospal, vypil s námi čaj, srovnal si tu trošku věcí, které sem Miep už předem nanosila, a brzy se cítil jako doma. Především když dostal do rukou tento na stroji psaný domovní řád zadního traktu (vyrobil van Daan).

 

PROSPEKT A PRŮVODCE PO ZADNÍM DOMĚ

Speciální zařízení pro přechodný pobyt Židů a jím podobných

Otevřeno po celý rok.

Krásné, klidné, bezlesé okolí v srdci Amsterodamu. Žádní privátní sousedi. Dostupné tramvajemi 13 a 17, dále i autem a na kole. V určitých případech, kdy německé úřady používání těchto dopravních prostředků nedovolují, také pěšky. Zařízené i nezařízené byty i pokoje stále k použití, s plnou penzí i bez stravování.

Činže: zdarma.

Dietní jídelníček: bez tuků.

Tekoucí voda: v koupelně (bohužel bez vany), i na rozličných vnitřních i vnějších zdech

Prostorné sklady: pro zboží všeho druhu. Dvě velké, moderní pancéřové skříně.

Vlastní radiocentrála: s přímým spojením do Londýna, New Yorku, Tel Avivu a mnoha jiných stanic. Tento přístroj je od šesti hodin večer k dispozici všem obyvatelům, přičemž neexistují žádné zakázané vysílače – s jedinou podmínkou, že se německé vysílání bude poslouchat jen výjimečně, např. klasická hudba apod. Je nejpřísněji zakázáno poslouchat a rozšiřovat německé zprávy (lhostejno odkud jsou vysílány).

Noční klid: od 22 hod. večer do 7.30 ráno, v neděli do 10.15. Za zvláštních okolností se dodržuje klid i přes den, vždy podle pokynů ředitelství. Hodiny klidu musí být v zájmu všeobecné bezpečnosti bezpodmínečně dodržovány!!!

Volný čas: mimo dům až na další odpadá.

Používané jazyky: požaduje se, aby se v každé době mluvilo potichu. Povoleny jsou všecky kulturní jazyky, tudíž nikoli němčina.

Četba a uvolnění: není dovoleno číst německé knihy s výjimkou vědeckých a klasických, všechny ostatní jsou povoleny.

Tělocvik: denně.

Zpěv: výlučně potichu a po 18. hodině večerní.

Film: podle dohody.

Vyučování: písemná lekce v těsnopisu každý týden. Angličtina, francouzština, matematika a dějepis kdykoli. Platí se vzájemnou výukou, např. holandštiny.

Speciální oddělení pro drobná domácí zvířata: s dobrým zaopatřením. (S výjimkou hmyzu, pro nějž se vyžaduje zvláštní povolení.)

Podávání jídel

Snídaně: denně ráno v 9 hod., o nedělích a svátečních dnech v 11.30 hod.

Obědy: v delším časovém intervalu. Od 13.15 do 13.45.

Večeře: studené a(nebo) teplé, pevná doba neurčena, záleží na zpravodajské službě.

Povinnosti vůči zásobovacímu oddílu: ochota pomáhat v každé době při kancelářských pracích.

Koupele: v neděli od 9 hod. je k použití džber pro všechny obyvatele domu. Koupat se lze na toaletě, v kuchyni, v soukromé kanceláři nebo v přední kanceláři.

Alkoholické nápoje: pouze na lékařský předpis.

Konec.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 19. listopadu 1942

Milá Kitty,

jak jsme všichni předpokládali, je Dussel velmi příjemný muž. Samozřejmě souhlasil, že bude sdílet pokoj se mnou. Upřímně řečeno, já sama nejsem až tak nadšená tím, že mé věci bude používat cizí člověk, ale pro dobrou věc se musí udělat něco navíc, takže přináším tuto malou oběť taky ráda. "Můžeme-li někoho ze svých známých zachránit, všechno ostatní je vedlejší," řekl otec, a v tom má naprostou pravdu.

Dussel se mě hned první den na všecko vyptal; například kdy přichází uklízečka, kdy je čas na koupání, kdy se smí chodit na toaletu. Budeš se smát, ale ve skrýši to všechno není zdaleka tak jednoduché. Nesmíme přes den dělat velký hluk, aby nás dole neslyšeli, a když je dole nějaká nezasvěcená osoba, např. uklízečka, musíme být zvlášť opatrní. Vysvětlila jsem Dusselovi všecko velice důkladně, ale přitom mě dost udivilo, že tak těžce chápe. Na všechno se ptá dvakrát, a ani potom si to nepamatuje. Snad to přejde, možná je tak popletený jen z toho překvapení. Jinak to jde prima.

Dussel nám vyprávěl spoustu věcí o světě venku, který my už tak dlouho postrádáme. Všechno z toho, o čem věděl, bylo smutné. Množství přátel a známých odešlo za strašlivým cílem. Večer co večer projíždějí po ulicích zelené nebo šedé vojenské vozy, zvoní u každých dveří a ptají se, jestli tam nebydlí Židé. Pokud ano, musí celá rodina okamžitě s nimi, pokud ne, jedou dál. Nikdo neunikne svému osudu, pokud se neskrývá. Obcházejí také často se seznamy a zvoní jen tam, kde čekají bohatou kořist. Často se platí výkupné, tolik a tolik za hlavu. Ano, podobá se to dávným honům na otroky. Přitom to není žádný vtip, navíc je to mnohem dramatičtější. Večer ve tmě vidím často před sebou řadu dobrých, nevinných lidí s plačícími dětmi! Musí stále běžet, žene je pár chlapů, bijí je a mučí, až se skoro hroutí. Nikdo není ušetřen. Staří, děti, nemluvňata, těhotné ženy, nemocní... Všechno, všechno jde v řadě na smrt.

Jak dobře je nám tady, jak dobře a klidně. Nemuseli bychom si z celé té bídy nic dělat, kdybychom neměli takový strach o všechny, kteří jsou nám drazí a kterým nemůžeme pomoci. Cítím se špatně, protože ležím v teplé posteli, zatímco moje nejmilejší přítelkyně jsou někde venku sráženy k zemi.

Dostávám strach, když myslím na všechny, kteří mi venku byli tak blízcí a kteří jsou nyní vydáni do rukou nejsurovějších katů, jací kdy žili.

A to všechno proto, že jsou Židé.

Tvoje Anne

 

Pátek 20. listopadu 1942

Milá Kitty,

nevíme, jak se máme chovat. Až dosud k nám neproniklo mnoho zpráv o Židech a zdálo se nám nejlepší, zůstaneme-li pokud možno v dobré náladě. Když nám Miep občas něco vyprávěla o strašném osudu nějakého známého, matka nebo paní van Daanová se vždycky daly do pláče, takže Miep už raději nic neříkala. Ale Dussela hned všichni zasypali otázkami a příběhy, které vyprávěl, byly tak hrůzné a barbarské, že nám neprocházely jedním uchem tam a druhým zase ven. Ovšem, až si na ty zprávy trošičku zvykneme, budeme zase vtipkovat a škádlit se. Ani nám, ani těm venku by nepomohlo, kdybychom zůstávali stále tak sklíčení, jako jsme teď. A jaký smysl má dělat z našeho úkrytu melancholický zadní dům?

Ať se zabývám čímkoli, musím přitom myslet na ostatní, kteří jsou pryč. A kdykoli se něčemu musím smát, zase vystrašeně přestanu a myslím si, že je to hanba být tak veselá. Ale mám celý den proplakat? Ne, to přece nejde, a ta sklíčenost snad také zase přejde.

Ke všem těmto smutkům se připojuje ještě můj osobní problém, ale vedle zmiňované bídy je to pouhá nicotnost. Přesto ti musím povědět, že se v poslední době cítím stále opuštěnější. Kolem mne je obrovská prázdnota. Dříve jsem o tom nikdy nepřemýšlela, moje myšlenky byly zaměstnány zábavami a přítelkyněmi. Teď často přemýšlím o nešťastných záležitostech nebo sama o sobě. A nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že otec, ať je sebemilejší, mi přece jen nemůže nahradit můj dřívější svět. Matka a Margot v mých citech už dávno nehrají roli.

Ale proč tě obtěžuji takovými hloupostmi? Jsem strašně nevděčná, Kitty, já to vím. Ale je mi často zle, když se toho na mne tolik nahrne a k tomu ještě musím myslet na všecky ty ostatní hrůzy!

Tvoje Anne

 

Sobota 28. listopadu 1942

Milá Kitty,

prosvítili jsme spoustu elektřiny a překročili její příděl. Následek: nadměrná spořivost a hrozící odpojení. Čtrnáct dní bez světla, příjemné, co? Ale vždyť to vydržíme! Od čtyř nebo půl páté je na čtení už tma. Krátíme si čas všelijakými bláznivinami. Dávat si hádanky, cvičit potmě, mluvit anglicky nebo francouzsky, kritizovat knihy – to všechno po delší době omrzí. Včera večer jsem objevila něco nového: nahlížet silným dalekohledem do osvětlených pokojů sousedů v domech za námi. Přes den nesmíme mít záclony ani o centimetr posunuté stranou, ale ve tmě to nemůže vadit.

Dřív jsem nevěděla, že sousedé mohou být tak zajímaví lidé, aspoň ti naši. Jeden pár jsem přistihla při jídle, jedna rodina si pouštěla film a jeden zubní lékař naproti ošetřoval starou bojácnou dámu.

Z pana Dussela, muže, o němž se vždycky říkalo, jak výborně to umí s dětmi a taky jak je má rád, se vyklubal ten nejstaromódnější vychovatel a kazatel sáhodlouhých proslovů o slušném chování. Ježto mám to vzácné štěstí (!), že smím s tím vysoce urozeným vychovaným pánem sdílet svůj, žel velice stísněný pokoj, a ještě všeobecně platím ze tří zdejších mladistvých za nejhůře vychovanou, mám věru co dělat, abych těm hojně opakovaným kázáním a výhradám unikla a dělala hluchou s klidem indického mudrce. To všechno by ještě šlo, kdyby ten pán aspoň nebyl takový žalobník a nevybral si právě matku jako oddělení stížností. Když si mě vezme na paškál, matka si přisadí a schytám to ještě od ní. Když pak mám zvlášť velké štěstí, volá mě za pět minut k odpovědnosti madam van Daanová a nasadí tomu korunu!

Ach ano, nemysli si, že je to příjemné být nevycválaným středem skrývající se rodiny, kde se každý do všeho neustále vměšuje a mentoruje. Večer v posteli, když přemýšlím o svých početných hříších a nedostatcích, které mi přisoudili, probírám se zmateně tím množstvím věcí, které musím brát na vědomí. Pak se buď směju nebo pláču podle toho, jak se zrovna cítím. A usínám se zmateným pocitem, že chci být jiná, než jsem, nebo že jsem jiná, než chci být, nebo snad že si počínám jinak, než chci, nebo než jaká jsem.

Nebesa, teď ještě tebe úplně popletu. Odpusť mi, ale přeškrtnout to nechci a zahazovat papír je v době jeho velkého nedostatku zakázáno. Tak ti můžu jen poradit, abys předchozí větu už znovu nečetla a hlavně aby ses tím zas tolik nezabývala, jinak se z toho vůbec nedostaneš!

Tvoje Anne

 

Pondělí 7. prosince 1942

Milá Kitty,

oslavy chanuky a Mikuláše připadly letos skoro na stejnou dobu, s rozdílem jednoho dne. S chanukou jsme nedělali žádné velké ciráty, sem tam pár hezkých věciček a pak svíčky. Protože je svíček nedostatek, zapálili jsme je jen na deset minut, ale když jsme si při tom zazpívali, bylo to docela hezké. Pan van Daan vyrobil svícen ze dřeva, takže i to bylo podle pravidel.

Mikulášský večer v sobotu byl mnohem krásnější. Bep a Miep v nás vzbudily zvědavost – kdykoli přišly k jídlu, šuškaly si s otcem, takže jsme tušili, že se něco chystá. A skutečně, v osm hodin jsme sešli všichni po schodech dolů, pak jsme prošli temnou chodbou k průchozí místnosti (běhal mi mráz po zádech a toužila jsem být už živa a zdráva zpátky nahoře!). Tam jsme mohli rozsvítit, protože místnost nemá okna. A pak otec otevřel velkou skříň.

"Jé, to je krása!" volali jsme všichni.

V rohu stál velký koš vyzdobený mikulášským papírem a nahoře byla připevněná maska Černého Petra.

Rychle jsme vynesli koš nahoru. Pro každého tam byl krásný dárek včetně příslušných veršů. Mikulášské veršíky asi znáš, proto ti je nebudu psát.

Dostala jsem panenku z perníku, otec stojánek na knihy atd. V každém případě to bylo všechno krásně vymyšlené, a protože jsme ještě nikdy v životě neslavili Mikuláše, dopadla tato premiéra velmi dobře.

Tvoje Anne

 

P.S. Pro naše přátele dole jsme samozřejmě také něco měli, všechno ještě z dřívějších dobrých časů, krom toho Miep a Bep se peníze vždycky hodí.

Dneska jsme se dověděli, že popelník pro pana van Daana, rámeček na obrázek pro Dussela a stojánek na knihy pro otce dělal pan Voskuijl. Jak někdo dokáže vlastní rukou zhotovit něco tak uměleckého, to je mi záhadou!

 

Čtvrtek 10. prosince 1942

Milá Kitty,

pan van Daan pracoval v řeznictví a uzenářství, kde se také prodávalo koření. U firmy ho zaměstnali pro jeho znalosti koření, teď se však projevuje jako uzenář, což nám rozhodně není nepříjemné.

Objednali jsme spoustu masa (samozřejmě načerno!) a chtěli jsme je naložit na horší časy. Rozhodl se udělat klobásy, gelderský a métský salám. Byl to krásný pohled, když nejdřív semlel kousky masa v mlýnku, dvakrát nebo třikrát, potom to množství umletého masa promísil s nejrůznějšími přísadami a nakonec je pomocí trubičky nacpal do střívek. Klobásy jsme jedli hned v poledne s kyselým zelím, ale trvanlivý gelderský salám musí nejdřív dobře proschnout, a proto ho pan van Daan pověsil na tyč přivázanou dvěma šňůrami ke stropu. Každý, kdo přišel do pokoje a uviděl pověšené salámy, se začal smát. Byl to opravdu kuriózní pohled.

V pokoji vládl úžasný zmatek. Pan van Daan si uvázal zástěru své ženy a v celé své tloušťce (vypadal mnohem tlustší než ve skutečnosti) se věnoval masu. Zkrvavené ruce, červené tváře a zašpiněná zástěra mu dodávaly vzhled pravého řezníka. Paní van Daanová dělala všechno najednou: učila se z knížky holandsky, míchala polévku, dohlížela na maso a vzdychala a naříkala nad svým zlomeným horním žebrem. Tak to dopadne, když starší(!) dámy provádějí ty nejidiotštější cviky, aby se zbavily tlustého zadku!

Dussel měl zanícené oko a potíral si ho u kamen heřmánkovým čajem. Pim seděl na židli v slunečním paprsku, který dopadal oknem, a pořád s ním šoupali sem tam. Přitom měl určitě zase revmatické bolesti, protože seděl celý zkroucený a vyděšeně se díval panu van Daanovi na prsty. Vypadal jako invalida ve starobinci. Petr vyváděl v pokoji s kočkou Mouschi, matka, Margot a já jsme loupaly brambory. Ale žádná z nás se tomu příliš nevěnovala, protože jsme sledovaly pana van Daana.

 

Dussel si otevřel zubařskou praxi. Budu ti pro obveselení vyprávět, jak proběhlo první ošetření.

Matka žehlila a madam, první, která na to měla doplatit, se posadila na židli uprostřed pokoje. Dussel si začal důležitě vybalovat nástroje, poprosil o kolínskou jako dezinfekční prostředek a o vazelínu jako náhražku vosku. Pak se díval paní van Daanové do úst, oťukával jeden řezák a jednu stoličku, přičemž se madam pokaždé svíjela, jako by umírala bolestí, a vydávala nesouvislé zvuky. Po dlouhé prohlídce (totiž pro paní van Daanovou, protože to netrvalo déle než dvě minuty) chtěl Dussel začít vyškrabávat jednu díru v zubu. Ale kdepak, ani nápad! Paní van Daanová tloukla divoce rukama a nohama kolem sebe, takže Dussel v jednu chvíli pustil škrabátko a ... to zůstalo trčet v zubu paní van Daanové. Teď teprve nastala mela! Mlátila kolem sebe, plakala (pokud to bylo možné s takovým nástrojem v ústech), pokoušela se škrabátko dostat z úst a vrážela si ho při tom všem ještě pevněji dovnitř. Pan Dussel přihlížel tomu divadlu úplně netečně, ruce rozhozené. Zbytek přihlížejících se nevázaně smál. To bylo ovšem sprosté, protože vím, že já bych určitě křičela ještě víc. Po všemožném svíjení, vyskakování, křiku a volání měla paní van Daanová konečně škrabátko venku a pan Dussel pokračoval v práci, jako by se nic nestalo. Pracoval tak rychle, že neměla čas začít znovu. Však také měl pomocníky jako nikdy v životě. Pan van Daan a já jsme asistovali dokonale. Celé se to podobalo středověkému obrazu s názvem "Mastičkář při práci". Pacientka však neměla tolik trpělivosti, musela dávat pozor na "svou" polévku a "svoje" jídlo!

Jedno je jisté, paní van Daanová se už hned tak brzy ošetřit nedá.

Tvoje Anne

 

Neděle 13. prosince 1942

Milá Kitty,

sedím si pohodlně v přední kanceláři a dívám se ven skulinou mezi těžkými závěsy. Je tady šero, ale ještě dost světla, abych ti mohla psát.

Na lidi venku je velmi zvláštní pohled. Vypadá to, jako by měli všichni strašně naspěch a jako by skoro klopýtali o vlastní nohy. Cyklisté – to tempo se sotva dá vydržet! Ani nedokážu rozeznat, jaké individuum to sedí na vehiklu. Lidi tady v okolí nevypadají moc vábně, a hlavně děti jsou tak špinavé, že by ses jich nedotkla ani pohrabáčem, pravé děti ulice s usoplenými nosy, jejichž dialektu sotva rozumím.

Včera odpoledne jsme se tu s Margot koupaly a já jí řekla: "Kdybychom ty děti, co tady běhají, vytáhly udicí jedno po druhém sem nahoru, strčily je do lázně, vypraly jim a zašily prádlo a pak je zase pustily ven, tak by..."

"Byly zítra zas tak špinavé a roztrhané jako předtím," dopověděla Margot.

Ale co to tady žvaním, jsou ti k vidění i jiné věci, auta, lodě a déšť. Poslouchám tramvaj a děti a bavím se.

Naše myšlenky jsou stejně jednotvárné jako náš život tady. Jako na kolotoči se všechno točí od Židů k jídlu a od jídla k politice. Mimochodem co se týče Židů, včera jsem uviděla škvírou mezi závěsy dva Židy, úplný div světa! Byl to strašně zvláštní pocit, jako bych ty lidi zradila a teď potají pozorovala jejich neštěstí.

Přímo naproti je obytná loď. Žije na ní lodník se ženou a dětmi. Muž má malého hafánka, známe ho jen podle štěkání a podle ocásku, který je vidět, když běhá podél okraje lodi.

Ach jé, teď začalo pršet a většina lidí se schovala pod deštníky. Vidím jenom pršipláště a někdy týl hlavy pod čepicí. Konečně ani nepotřebuji vidět víc, znám pomalu nazpaměť ty ženy, nafouklé tolika bramborami v červených nebo zelených pláštích a se sešlapanými podpatky, s taškou na rameni a s naštvanou nebo dobráckou tváří podle nálady jejich mužů.

Tvoje Anne

Žádné komentáře