Historie.nolimit.cz

Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové 4. část

Pondělí 26. července 1943

Milá Kitty,

včera byl bouřlivý den a my jsme pořád ještě rozčilení. Můžeš se ostatně ptát, který den u nás proběhne bez rozruchu.

Ráno při snídani byl poprvé vyhlášen výstražný poplach, ale to nám nevadí, neboť to znamená, že letadla jsou nad pobřežím. Po snídani jsem si na hodinku lehla, protože mě silně bolela hlava, a pak jsem sešla do kanceláře. Byly asi dvě hodiny. V půl třetí skončila Margot práci pro kancelář. Ještě si ani nesklidila svoje věci, když zavyly sirény, a tak jsem s ní vyběhla nahoru. Byl nejvyšší čas, jelikož ani ne za pět minut začalo střílení, a to tak hlasité, že jsme se všichni postavili na chodbu. Dům se otřásal v základech, padaly bomby. Tiskla jsem k sobě tašku s věcmi pro případný útěk, spíš abych se něčeho držela, než abych utíkala, protože pryč odtud stejně nemůžeme. V případě nouze je pro nás ulice stejně životu nebezpečná jako bombardování. Po půl hodině přeletělo pár letadel, ale hemžení v domě vzrůstalo. Petr slezl ze svého pozorovatelského stanoviště na půdě, Dussel byl v přední kanceláři, paní van Daanová se cítila bezpečná v soukromé kanceláři, pan van Daan se díval z podstřeší a my v chodbě jsme se taky rozptýlili, abychom viděli na sloupy dýmu, které stoupaly nad Ij§§. Brzy byl všude cítit požár a venku to vypadalo, jako by nad městem visela hustá mlha.

Pohled na tak velký požár není nic pěkného, ale my byli rádi, že to máme zase jednou šťastně za sebou, a pustili jsme se do svých každodenních činností.

Večer při jídle: letecký poplach! Měli jsme výbornou večeři, ale chuť mě přešla už jen při tom zvuku. K ničemu však nedošlo a za čtvrt hodiny nebezpečí pominulo. Když přišlo na řadu mytí nádobí, zase: poplach, střílení, spousta letadel. Jémine, dvakrát v jednom dni, to už je trochu moc, mysleli jsme si. Ale nebylo to nic platné, zase padaly bomby, tentokrát na druhou stranu, na Schiphol***, jak hlásili Angličané. Letadla klesala, stoupala, ve vzduchu to svištělo a bylo to děsivé. Každou chvilku jsem si myslela: teď se zřítí, už padá!

Ujišťuji tě, že když jsem v devět hodin šla do postele, nemohla jsem se udržet na nohou. Přesně ve dvanáct jsem se probudila: Letadla! Dussel se právě svlékal. Bylo mi to jedno, při prvním výstřelu jsem naprosto čilá vyskočila z postele. Do jedné hodiny jsem byla u našich, o půl druhé v posteli, ve dvě zase u otce, a letadla ještě pořád a pořád létala. Pak střelba ustala a já mohla zpátky. O půl třetí jsem usnula.

Sedm hodin. Rázem jsem seděla zpříma na posteli. Van Daan byl u otce. Lupič, byla moje první myšlenka. "Všecko," slyšela jsem van Daana a myslela si, že bylo všecko vykradeno. Ale ne, byla to nádherná zpráva, tak krásná, že jsme takovou po celé měsíce, ba snad za celou válku neslyšeli. Mussolini odstoupil, italský král převzal vládu.

Jásali jsme. Po celé té včerejší hrůze konečně zase něco dobrého, a... naděje! Naděje na konec, naděje na mír.

Právě přišel Kugler a vyprávěl, že Fokkerovy závody byly těžce poškozeny. I dnes ráno jsme měli letecký poplach s přelety a ještě jednou výstražný poplach. Ty poplachy mě ničí, jsem nevyspalá a nemám chuť do práce. Ale teď nás udržuje v bdělosti napětí kolem Itálie a naděje, že koncem roku...

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 29. července 1943

Milá Kitty,

při mytí nádobí s paní van Daanovou a Dusselem jsem byla mimořádně tichá, což se stává zřídka a jim to bylo asi nápadné. Abych se vyhnula otázkám, hledala jsem rychle nějaké neutrální téma a zdála se mi k tomu vhodná kniha "Henri van de Overkant". Ale přepočítala jsem se: když mě nesjede paní van Daanová, slíznu to od pana Dussela. Došlo k tomu takto: pan Dussel nám tu knihu doporučil jako něco úplně mimořádného, ale s Margot jsme zjistily, že zdaleka není tak vynikající. Chlapec byl sice popsán dobře, ale to ostatní... O tom raději pomlčím. Něco takového jsem dala při mytí nádobí k lepšímu, ale to jsem to schytala, a důkladně.

"Copak můžeš pochopit psychiku muže? Dětskou prosím, to není tak těžké(!). Jsi moc mladá na takovou knihu. I dvacetiletý ji sotva pochopí." (Pročpak ji tedy speciálně doporučoval mně a Margot?)

Teď se do mne pustili oba dva: "Víš toho až moc o věcech, které pro tebe nejsou vhodné, jsi naprosto špatně vychovaná. Později, až budeš starší, nebudeš mít z ničeho potěšení, budeš říkat: ,O tom jsem četla už před dvaceti lety v knížkách.‘ Musíš si pospíšit, jestli chceš ještě dostat nějakého muže nebo se zamilovat, jsi určitě vším zklamaná. V teorii znáš všecko, jen praxe ti ještě chybí!"

Kdo by se nedokázal vmyslet do mé situace? Sama jsem byla překvapená svou klidnou odpovědí: "Vy si snad myslíte, že jsem špatně vychovaná, ale v tom s vámi každý nesouhlasí!"

A to je snad správná výchova, když mě pořád štvou proti rodičům? Dělají to totiž často. A děvčeti v mém věku neříkat nic o určitých věcech je asi taky vynikající. Výsledky takové výchovy jsou až příliš zjevné.

V té chvíli bych dokázala ty dva, co mě tak zesměšňovali, udeřit do tváře. Byla jsem vzteky bez sebe a počítala bych dny (kdybych věděla, kde přestat), až se těch lidí zbavím.

Paní van Daanová je mi pěkný exemplář! Z ní byste si mohli brát příklad... Ale špatný příklad! Je známá jako osoba neskromná, sobecká, vychytralá, vypočítavá a se vším nespokojená. K tomu ještě ješitná a koketní. Málo platné, je to krajně nepříjemný tvor. Mohla bych o ní popsat celé svazky, a kdo ví, možná k tomu ještě dojde. Krásnou fasádu si umí pořídit každý. Je příjemná k cizím lidem, hlavně k mužům, a proto se každý, kdo ji zná jen krátce, snadno zmýlí.

Matka ji pokládá za příliš hloupou, takže jí ani nestojí za řeč, Margot za bezvýznamnou, Pim za příliš ošklivou (doslova i v přeneseném smyslu) a já po dlouhém pozorování, neboť nikdy nejsem předem zaujatá, jsem dospěla k závěru, že o ní platí všecko dohromady – a ještě daleko víc. Má tolik špatných vlastností, pročpak bych tedy měla začínat jednou z nich?

Tvoje Anne

 

P.S. Čtenářům se na vědomost dává, že když byla tato událost popsána, vztek pisatelky ještě dávno nevychladl.

 

Úterý 3. srpna 1943

Milá Kitty,

s politikou to jde výborně. V Itálii byla zakázána fašistická strana. Na mnoha místech bojuje lid proti fašistům, bojů se účastní i vojáci. Jak může taková země ještě vést válku proti Anglii?

Minulý týden nám odebrali naše krásné rádio. Dussel se strašně zlobil, že ho Kugler ve stanoveném termínu odevzdal. Dussel klesá v mých očích stále hlouběji, už je pod nulou. Cokoli řekne o politice, historii, zeměpisu nebo jiných tématech, je takový nesmysl, že se to skoro neopovažuji opakovat. Hitler zmizí v propadlišti dějin. Rotterdamský přístav je větší než hamburský. Angličané jsou idioti, že okamžitě a bez váhání nerozbombardují Itálii na maděru atd. Atd.

Došlo k třetímu bombardování. Zaťala jsem zuby a tak jsem se cvičila v odvaze.

Paní van Daanová, která pořád říká "Jen ať přijdou" nebo "Lepší hrozný konec než žádný konec", je z nás teď nejzbabělejší. Dneska ráno se třásla jako osika, a dokonce propukla v pláč. Její muž, se kterým se po týdnu hádek právě zase usmířila, ji utěšoval. Při pohledu na ně jsem byla téměř sentimentální.

Mouschi nám jednoznačně dokázala, že chovat kočky nepřináší jen výhody. Celý dům je plný blech. Pohroma vzrůstá každým dnem. Pan Kleiman nasypal do všech rohů žlutý prášek, ale blechám to vůbec nevadí. Začínáme z toho být nervózní. Pořád se zdá, že nás něco svědí na rukou, na nohou nebo na jiných částech těla, a ustavičně se někdo všelijak kroutí a hledá něco na noze nebo na krku. Teď se nám vymstil nedostatek tělesného pohybu: jsme moc ztuhlí a nedokážeme správně otáčet hlavou. S opravdovým tělocvikem jsme už dávno přestali.

Tvoje Anne

 

Středa 4. srpna 1943

Milá Kitty,

teď, co jsme už dobrý rok obyvateli zadního domu, ses už o našem životě ledacos dozvěděla, některé věci se ale prostě nedají vylíčit. Je to všecko úplně jiné než v normálních dobách a u normálních lidí. Abych ti umožnila blíže nahlédnout do našeho života, popíšu ti občas některou část našeho běžného dne. Dnes začnu večerem a nocí.

Večer kolem deváté nastává v zadním domě shon s ukládáním do postele, a je to skutečně vždycky shon. Přesouvají se židle, vytahují postele, rozestýlají přikrývky a nic nezůstává tak, jak to bylo přes den. Já spím na malém gauči, který je necelých jeden a půl metru dlouhý. Musím si ho tedy nastavovat židlemi. Peřinu, prostěradlo, polštáře, přikrývky – to všechno se vytahuje z Dusselovy postele, kde je to uloženo přes den.

Odvedle je slyšet strašné skřípání Margotiny skládací postele. Zase se přenášejí přikrývky a polštáře na gauč, aby byly dřevěné latě aspoň trochu pohodlnější. Nahoře jako by něco hřmělo, je to však jen postel paní van Daanové. Ta se totiž přesouvá k oknu, aby Její Výsost v růžové noční jupičce dostala do svých malých nosních dírek trochu čerstvého vzduchu.

Devět hodin: Po Petrovi vcházím do koupelny, následuje důkladná očista. Nezřídka se stává (většinou v horkých dnech), že se ve vodě prohání bleška. Potom vyčistit zuby, natočit vlasy, upravit si nehty, přiložit si vatu s peroxidem (na vybílení tmavých chloupků pod nosem), a to všecko v krátké půlhodince.

Půl desáté: Rychle si obléknout koupací plášť. Mýdlo v jedné ruce, nočník, vlásenky, kalhotky, natáčky a vatu v druhé spěchám z koupelny, většinou ještě povolána zpět kvůli vlasům, které v ozdobném, ale pro dalšího myjícího se nepříjemném, kruhu hyzdí umyvadlo.

Deset hodin: Zatáhnout zatemnění, dobrou noc! V domě ještě aspoň čtvrthodinku vržou postele a sténají poničená péra, pak je všude ticho. Alespoň tehdy, když se nahoře nevede v posteli žádná hádka.

Půl dvanácté: Dveře koupelny vrznou. Do pokoje vpadne tenký proužek světla. Skřípání bot, dlouhý plášť, ještě delší než muž, který v něm vězí... Dussel se vrací ze své noční práce v Kuglerově kanceláři. Deset minut šoupání po podlaze, šustění papíru (od jídla, které schovává), odestýlání postele. Pak postava opět zmizí a z toalety je chvílemi slyšet podezřelý hluk.

Kolem třetí ráno: Musím vstát, abych vykonala malou potřebu do plechovky pod postelí, pod níž je z opatrnosti podložena ještě gumová rohožka pro případ, že by ta věc prosákla. Když je to nutné, zadržím vždycky dech, protože to do plechovky bublá jako potůček z hor. Pak se plechovka vrací na místo a postava v bílé noční košili, která z naší Margot každý večer vyloudí výkřik: "Ó, ta nemravná noční košile," se ukládá znovu na lože. Asi čtvrthodinu ta jistá osoba leží a naslouchá nočním zvukům. Nejdřív, jestli snad není dole zloděj, potom zvukům různých postelí nahoře, vedle a v pokoji, z nichž se dá většinou rozpoznat, zda jednotliví spolubydlící v domě spí nebo tráví noc v polobdění. To poslední není příjemné, hlavně když jde o člena rodiny jménem dr. D. Nejdřív zaslechnu zvuk, jako když ryba lapá po vzduchu. To se opakuje přibližně desetkrát, potom je slyšet střídavě navlhčování rtů nebo pomlaskávání, následuje dlouhotrvající převalování v posteli a přeskupování polštářů. Pět minut panuje naprosté ticho, pak se průběh událostí opakuje nejméně ještě třikrát, než se pan doktor opět na chvíli ponoří do spánku.

Také se stává, že se v noci mezi jednou a čtvrtou někde střílí. Ani si to neuvědomuji a ze zvyku se postavím vedle postele. Někdy ještě tak ponořená do snů, že myslím na francouzská nepravidelná slovesa nebo na nějakou hádku nahoře. Až když je po všem, uvědomím si, že se střílelo a že jsem klidně zůstala v pokoji. Ale většinou to dopadne tak, jak jsem to už popsala dřív. Rychle popadnu polštář a kapesník, navléknu si koupací plášť a pantofle a běžím k otci, přesně tak, jak to Margot popsala v básni k narozeninám:

 

Jak zazní v noci první rány,

přichází k nám host nepozvaný –

dívenka malá, roztomilá

k tátově lůžku zamířila.

 

Jak přistanu ve velkém lůžku, nejhorší děs je pryč, pokud není střílení kdovíjak hlasité.

Tři čtvrti na sedm: Crrrrr... Budík, který dokáže spustit v každou denní hodinu, ať to chceme nebo ne. Cvak... cvak, paní van Daanová ho zaklapla. Bum... Pan van Daan vstal. Postavit vodu, potom horempádem do koupelny.

Čtvrt na osm: Dveře zavržou znovu. Dussel může do koupelny. Konečně sama, odstraním zatemnění a v zadním domě začíná nový den.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 5. srpna 1943

Milá Kitty,

dneska si probereme polední přestávku.

Je půl jedné: Všichni v domě ožívají. Van Maaren, muž s temnou minulostí, a de Kok teď odešli domů. Shora je slyšet hučení vysavače na krásném a jediném koberci paní van Daanové. Margot popadne pár knih a odchází dávat hodinu "zaostalým dětem", neboť takto působí Dussel. Pim se usadí se svým věčným Dickensem do klidného kouta. Matka spěchá o poschodí výš, aby pomohla horlivé hospodyni, a já jdu do koupelny, abych ji trochu zvelebila – a přitom i sebe.

Tři čtvrti na jednu: Pomaloučku se to všechno schází. Nejdřív pan Gies, potom Kleiman nebo Kugler, Bep a někdy taky na chvilku Miep.

Jedna hodina: Všichni se sesedli kolem malého rádia a napjatě poslouchají BBC, a to jsou jediné okamžiky, kdy si obyvatelé zadního domu neskáčou vzájemně do řeči, neboť mluví někdo, komu ani pan van Daan nemůže odporovat.

Čtvrt na dvě: Velké rozdílení. Každý zezdola dostane šálek polévky a někdy i kousek zákusku. Pan Gies spokojeně usedne na gauč nebo se opře o psací stůl, vedle sebe noviny a šálek a většinou i kočku. Když z toho něco chybí, donekonečna protestuje. Kleiman vykládá poslední novinky z města; je jejich vynikajícím zdrojem. Kugler hřmotně dupe po schodech. Krátké a prudké zaklepání na dveře, pak vstupuje a mne si ruce, podle okolností buď dobře naladěný a čilý, nebo špatně naladěný a mlčenlivý.

Tři čtvrtě na dvě: Strávníci se zvedají a každý odchází zpátky za svým zaměstnáním. Margot a matka myjí nádobí, manželé van Daanovi uléhají na gauč, Petr odchází na půdu, otec si lehne, Dussel také a Anne se vrhne do práce.

Teď nastává nejklidnější hodina. Když všichni spí, nikdo není rušen. Dussel sní o vybraném jídle, to je mu vidět na tváři. Nepozoruji ho ale dlouho, jelikož čas kvapí, a už ve čtyři tu stojí pedantický doktor s hodinkami v ruce, protože vyklízím stůl o minutu později.

Tvoje Anne

 

Sobota 7. srpna 1943

Milá Kitty,

před pár týdny jsem začala psát povídku, kterou jsem si celou vymyslela, a mám obrovskou radost, že mi to jde tak pěkně od ruky.

Tvoje Anne

 

Pondělí 9. srpna 1943

Milá Kitty,

tentokrát pokračování průběhu dne v zadním domě. Po polední přestávce je na řadě oběd.

Pan van Daan: Zahajuje kolo. Je obsloužen první, když mu chutná, vezme si ode všeho pořádnou porci. Většinou přitom mluví, vždycky dá k lepšímu nějaký svůj názor, a jakmile jej vysloví, nesmí se na něm už nic měnit. Když se toho někdo odváží, se zlou se potáže. Ach, ten umí člověka znectít. Nechtěla bych to zažít. Kdo to jednou prodělal, dává si podruhé pozor. Jeho mínění je jedině správné, ví všecko nejlíp. No prosím, má chytrou hlavu, ale samolibost toho pána taky dosahuje vysokého stupně.

Milostivá paní: Vlastně bych o ní měla raději pomlčet. Některé dny, hlavně když je špatně naložená, je lepší se na ni nedívat. Vezmeme-li to kolem a kolem, na všech "diskusích" má vinu ona. Nikoli předmět diskuse! Kdepak, každý si dává pozor, aby se jí nedotkl, ale ona vyvolává rozbroje. Hecovat, to je její nejmilejší činnost. Hecovat proti paní Frankové a Anne. S Margot a panem Frankem už je to těžší.

Ale teď ke stolu. Paní van Daanová nepřijde zkrátka, i když si to mnohdy myslí. Vyhledat nejmenší brambůrky, nejchutnější sousta, to ze všeho nejvybranější, toť zásada naší madam. Na ostatní se dostane, až když já budu mít to nejlepší. (Přesně totéž si ona myslí o Anne Frankové.) Další věcí je mluvení. Hlavně když někdo poslouchá – jestli ho to zajímá nebo ne, na tom přece nezáleží. Určitě si myslí, že co zajímá paní van Daanovou, zajímá každého.

Koketně se usmívat, dělat, jako bych o všem něco věděla, každému dávat dobrou radu a o každého mateřsky pečovat, to přece musí dělat dobrý dojem. Ale když se podíváme důkladněji, nátěr oprýská. Pilná, za prvé, veselá, za druhé, koketní, za třetí, a někdy hezká larvička. To je Petronella van Daanová.

Třetí stolovník: Ten se drží zpátky. Mladý pan van Daan je nejčastěji tichý a nenápadný. Ovšem bezedný sud, co se chuti k jídlu týče. Nikdy nemá dost, i po nejsytějším jídle bohorovně tvrdí, že by určitě dokázal sníst dvojnásobek.

Číslo čtyři je Margot: Jí jako vrabec, nepromluví ani slova. Jediné, co jí jede, je zelenina nebo ovoce. "Rozmazlená," to je ortel manželů van Daanových. "Málo čerstvého vzduchu a sportu," to je naše mínění.

Vedle ní mamka: Chuť k jídlu dobrá, výřečnost výtečná. Nikoho ani nenapadne, jako v případě paní van Daanové, že toto je hospodyně. V čem je ten rozdíl? Inu, paní van Daanová vaří a matka myje a uklízí.

Číslo šest a sedm: O otci a o sobě toho moc nepovím. Prvně jmenovaný je nejskromnějším tvorem u stolu. Vždycky dbá o to, jestli už mají ostatní. Nic nepotřebuje, nejlepší věci jsou pro děti. Je vzor dobroty, a vedle něho sedí uzlíček nervů zadního domu!

Dussel: Nabírá si, nekouká napravo nalevo, jí, nemluví. A když už musí něco říct, tak proboha jen o jídle, z toho nevzejde hádka, jenom chvástání. Mizejí v něm obrovské porce a nikdy neřekne "ne", ať to chutná dobře, nebo třeba i špatně. Kalhoty až po bradu, červená kazajka, černé lakové pantofle a kostěné brýle. Tak ho lze spatřit u stolku, věčně při práci, která k ničemu nevede a je přerušována jen poledním šlofíčkem, jídlem a záchodem (jeho oblíbeným místem pobytu). Třikrát, čtyřikrát, pětkrát denně stojí někdo netrpělivě před záchodovými dveřmi a zdržuje to, přešlapuje z nohy na nohu a už to skoro nemůže dál vydržet. Nechá se tím vyrušit? Ale kdepak! Od čtvrt na osm do půl osmé, od půl jedné do jedné, od dvou do čtvrt na tři, od čtyř do čtvrt na pět, od šesti do čtvrt na sedm a od půl dvanácté do dvanácti v noci, podle toho se lze řídit, to jsou jeho pevná "sezení". Od toho se nikdy neodchýlí, ani se nedá obměkčit úpěnlivým hlasem přede dveřmi, varujícím před rychle se blížící pohromou.

Číslo devět není rodinným příslušníkem zadního domu, přesto však společníkem v domě a u stolu. Bep má zdravý apetit. Nic nenechá na talíři, není vybíravá. Vším ji lze potěšit, a to právě těší nás. Vesele a příjemně naložená, ochotná a dobromyslná, takové jsou její vlastnosti.

 

Úterý 10. srpna 1943

Milá Kitty,

nový nápad! Mluvím u stolu víc sama se sebou než s ostatními. Má to dvojí výhodu. Předně jsou všichni rádi, když v jednom kuse nežvaním, a za druhé se nemusím rozčilovat nad názory ostatních lidí. Mé vlastní názory mi nepřipadají hloupé, ale ostatním ano, a proto si je raději nechávám pro sebe. Stejně tak to dělám, když musím sníst něco, co nemůžu vystát. Postavím talíř před sebe a představuji si, že je to nějaká lahůdka, dívám se na to co možná nejmíň a dřív než se naději, je to ve mně. Ráno při vstávání – taky něco, co mi není příjemné – vyskočím z postele, myslím si "však se tam brzy zase hezky položíš", běžím k oknu, odstraním zatemnění, čenichám tak dlouho u škvíry, dokud neucítím trochu čerstvého vzduchu – a jsem úplně čilá. Co nejrychleji složím postel a pokušení je pryč. Víš, jak tomu říká matka? Umělkyně života. Nepřipadá ti taky to slovo vtipné?

Už týden jsme všichni trochu na štíru s časem, protože náš milý a drahý zvon ze Západní věže pravděpodobně odnesli do nějaké továrny a my od té doby ani ve dne, ani v noci nevíme, kolik je přesně hodin. Doufám, že se něco najde, co přítomnost zvonu aspoň trochu nahradí, ať to bude z cínu, mědi nebo co já vím z čeho.

Ať jsem kdekoli, dole nebo nahoře nebo bůhvíkde, každý se mi obdivně zadívá na nohy, kde se skvějí neobyčejně (na tuhle dobu) krásné střevíce. Miep je sehnala za 27,50 guldenu. Vínově rudé, peau de Su((e))de s poměrně vysokým a širokým podpatkem. Chodím jako na chůdách a vypadám ještě vyšší, než už beztak jsem.

Včera jsem měla nešťastný den. Píchla jsem se zadním koncem tlusté jehly do pravého palce. Margot proto musela loupat brambory místo mne (aspoň něco dobrého při té smůle) a já drápu jako kocour. Potom jsem narazila hlavou do dveří skříně, takže jsem málem přepadla zpátky, dostala jsem vynadáno, že zase tropím rámus, nesměla jsem pustit kohoutek, abych si máčela čelo studenou vodou, a mám teď nad pravým okem obrovskou bouli. Ke všem těm pohromám jsem zachytla pravým malíčkem na noze o nástavec u vysavače. Tekla mi krev a bolelo to, ale měla jsem tolik co dělat s ostatními bolestmi, že tohle bebíčko proti tomu nic nebylo. Ale je to hloupé, protože teď chodím se zaníceným malíčkem obaleným hojivou mastí, obvazovým mulem a leukoplastí a nemůžu si obout svoje velkolepé botičky.

Dussel nás nevím už po kolikáté přivedl málem do velkého nebezpečí. Miep mu na jeho přání opatřila zakázanou knihu, nějaký hanopis o Mussolinim. Cestou k nám jí do kola narazila esesácká motorka. Miep ztratila nervy, vykřikla "Syčáci!" a jela dál. Raději nemyslím na to, co by se stalo, kdyby s nimi musela do úřadovny!

Tvoje Anne

 

SPOLEČNÁ KAŽDODENNÍ POVINNOST:

LOUPÁNÍ BRAMBOR!

Jeden přinese novinový papír, druhý nože (a vybere si ovšem ten nejlepší pro sebe), třetí brambory, čtvrtý vodu.

Pan Dussel začíná, neloupe vždycky dobře, zato bez přestávky; pokukuje nalevo a napravo, jestli to každý dělá stejně jako on. Nikoli!

"Anne, koukni sem, já beru tak nůž do ruky a loupám od nahoru dolů! Nein, tak ne, ale tak!" radí mi svou skvělou holandštinou.

"Mně se to zdá po mém pohodlnější, pane Dussele," namítnu nesměle.

"Ale to je nejlepší manýr, to mi můžeš věřit. Mně to může být kór egál, ty to musíš sama vědět."

Loupáme dál. Potají se zadívám přes stůl na svého souseda. Vrtí roztržitě hlavou (určitě kvůli mně), ale mlčí.

Loupám dál. Mrknu se pak zase na druhou stranu, kde sedí otec. Pro otce není loupání brambor obyčejná činnost, ale pečlivá práce. Při čtení má na čele hlubokou vrásku, když ale pomáhá připravovat brambory, fazole nebo jinou zeleninu, jako by k němu vůbec nic nepronikalo, a on má svůj bramborový výraz. A nikdy neodevzdá nějakou hůř oloupanou bramboru, s takovýmhle obličejem to prostě nejde.

Pracuji dál, krátce vzhlédnu a vím toho dost. Madam van Daanová zkouší, zda na sebe dokáže přilákat Dusselovu pozornost. Nejdříve se po něm dívá a Dussel se tváří, jako by nic nepozoroval. Potom na něj pomrkává, Dussel pracuje dál. Pak se zasměje, Dussel ani nevzhlédne. Teď se směje i matka, Dussel dělá jakoby nic. Madam nepořídila, musí tedy začít jinak. Krátké mlčení, pak přijde: "Putti, vem si přece na sebe zástěru! Zítra ti budu muset zase čistit skvrny na šatech."

"Já se nezašpiním."

Zase chvilka ticha, potom: "Putti, proč si nesedneš?"

"Mně se takhle dobře stojí, já radši stojím."

Přestávka.

"Putti, podívej se, už zase cákáš."

"Jo, mami, já už dám pozor."

Paní van Daanová hledá jiné téma. "Řekni mi, Putti, proč teď Angličani přestali bombardovat?"

"Protože je moc špatné počasí, Kerli."

"Ale včera bylo přece krásně a taky nelítali."

"Radši o tom nemluvme."

"A proč? Přece o tom můžeme mluvit a říct svoje mínění."

"Ne!"

"A pročpak ne?"

"Buď už zticha, maminko."

"Pan Frank taky vždycky své paní odpoví."

Pan van Daan bojuje. To je jeho citlivé místo, to už nemůže vydržet, a paní začíná zase znovu.

"K invazi určitě nikdy nedojde."

Pan van Daan zbledne. Když to paní zpozoruje, zrudne, ale přesto si vede svou: "Angličani se na nic nezmůžou!"

Bomba vybuchne. "A teď už drž hubu, krucinálfagot!"

Matka stěží potlačuje smích, já zírám upřeně před sebe.

Tohle se opakuje skoro každý den, když zrovna neměli předtím nějakou ošklivou hádku. To jsou potom jak pán, tak i madam zticha.

Musím ještě přinést pár brambor a jdu na půdu. Je tam Petr a zabývá se tím, že chytá kočce blechy. Vzhlédne, kočka toho využije a hop... Je pryč, otevřeným oknem skočí do okapu.

Petr nadává, já se směju a mizím.

 

SVOBODA V ZADNÍM DOMĚ

Půl šesté: Bep přichází nahoru a daruje nám večerní svobodu. Okamžitě všechno ožívá. Jdu nejdřív s Bep nahoru, kde většinou dostane předem náš zákusek k večeři.

Bep si ještě ani pořádně nesedne a madam už začíná vypočítávat, co by si přála: "Ach, Bep, já mám ještě jedno přání..."

Bep na mě zamrká. Paní van Daanová nevynechá jedinou příležitost, aby každému, kdo přijde nahoru, nesdělila každé své přání. To je určitě jeden z důvodů, proč tam nikdo nechodí rád.

Tři čtvrti na šest: Bep odchází. Já sejdu o dvě patra níž. Nejdřív do kuchyně, potom do soukromé kanceláře, pak do přepážky na uhlí, abych kočce Mouschi otevřela dvířka k myším.

Nejdřív se všude porozhlédnu, pak zakotvím v Kuglerově pokoji. Tam se pan van Daan shání ve všech zásuvkách a deskách po denní poště. Petr přináší klíče od skladiště a kočku Moffi, Pim vleče nahoru psací stroj, Margot hledá klidné místo pro svou kancelářskou práci, paní van Daanová staví kotel vody na plynový vařič a matka schází ze schodů s hrncem brambor. Každý ví, co má na práci.

Za chvilku se vrátí Petr ze skladu. První otázka platí chlebu: zapomnělo se na něj. Petr se dělá co možná nejmenší, leze po čtyřech přední kanceláří ke kovové skříni, sebere chleba a mizí. To znamená chce zmizet, neboť než pochopí, co se děje, přeskočí přes něj Mouschi a zaleze pod psací stůl.

Petr hledá po všech koutech. Ha, tamhle je kočka! Zase leze do kanceláře zpátky a táhne zvíře za ocas. Mouschi prská. Petr vzdychá. Čeho docílil? Mouschi teď sedí přímo na okně a olizuje se, tuze spokojená tím, že Petrovi unikla. Jako poslední možnost teď láká kočku na kus chleba. No jasně, jde za ním, a dveře se zavřou.

Všecko jsem to pozorovala škvírou ve dveřích.

Pan van Daan se zlobí, přibouchne dveře. Podíváme se s Margot na sebe a máme stejnou myšlenku. Určitě se zase rozčilil nad nějakou Kuglerovou hloupostí a nemyslí teď na naše sousedy.

Opět jsou slyšet na chodbě kroky. Dovnitř vchází Dussel, kráčí s majetnickým výrazem k oknu, hluboce se nadechne – a kašle, kýchá a funí! Měl smůlu, byl to pepř. Teď pokračuje v cestě do přední kanceláře. Závěsy jsou roztažené, to znamená, že si nemůže odnést dopisní papír. S nevrlým výrazem odchází.

Vrhneme na sebe s Margot pohled. "Zítra dostane jeho milovaná o jeden list míň," říká Margot a já souhlasně přikyvuji.

Na schodech ještě slyšíme sloní dupot. Je to Dussel, který hledá útěchu na svém oblíbeném místě.

Pracujeme dál. Ťuk, ťuk, ťuk... Trojí zaťukání, čas k jídlu.

 

Pondělí 23. srpna 1943

Když půl devátá odbila…

Margot a matka jsou nervózní. "Psst, tati! Ticho, Otto! Psst, Pime! Je půl deváté. Pojď sem, teď už nesmíš pouštět vodu. Potichu!" To jsou různé výzvy otci v koupelně. Úderem půl deváté ráno musí být v pokoji. Ani kapička vody, ani záchod, žádné přecházení, všecko ztichne! Dokud v kanceláři ještě nikdo není, může být ve skladu všecko slyšet.

Nahoře se deset minut před půl devátou otevřou dveře a chvíli potom zazní trojí zaklepání na podlahu. Kaše pro Anne. Vycházím nahoru a nesu si psí misku.

Když sejdu dolů, všechno běží ráz naráz. Učesat vlasy, vynést nočník, postel na místo. Ticho! Hodiny bijí. Paní van Daanová se přezouvá a šmajdá v koupacích trepkách pokojem, pan Charlie Chaplin taky v bačkorách, a všude je klid.

Teď nastává rodinná idylka. Mohu si číst nebo se učit, Margot taky, stejně i otec a matka. Otec sedá (samozřejmě s Dickensem a slovníkem) na kraji své proležené vrzající postele, na které navíc nejsou ani pořádné matrace. Dva na sebe položené polštáře pod hlavu poslouží stejně. "Nemusím je mít, jde to i bez nich."

Jakmile čte, nedívá se napravo nalevo, občas se směje, strašně se snaží vnutit matce nějaký příběh.

"Teď nemám čas."

Chvilku vypadá zklamaně, pak čte dál. Za okamžik, když přijde zase na něco krásného a typického, zkouší to znovu: "Tohle si musíš přečíst, maminko!"

Matka sedí na skládací posteli, čte, šije, plete nebo se učí, na co právě přišla řada. Najednou ji něco napadne. Rychle řekne: "Anne, víš přece...," nebo: "Margot, zapiš si to..."

Po chvíli je zase klid. Najednou Margot prudce zaklapne knihu. Otec stáhne obočí do veselého oblouku, znovu se objeví jeho čtenářská vráska a opět se ponoří do četby. Matka si začne povídat s Margot, já jsem zvědavá, poslouchám taky. Pim je vtažen do hovoru...

Devět hodin! Snídaně!

 

Pátek 10. září 1943

Milá Kitty,

píšu ti pokaždé, když se stane zase něco zvláštního, ale většinou jsou to věci spíš nepříjemné než příjemné. Teď ale přijde něco krásného.

Ve středu večer, 8. září, jsme seděli v sedm hodin u rádia a první, co jsme slyšeli, byla tato slova: "Here follows the best news of the whole war: Italy has capitulated." Itálie bezpodmínečně kapitulovala! Ve čtvrt na devět začíná vysílač Oranje: "Posluchači, před hodinou a čtvrt, právě když jsem skončil přehled denních událostí, došla nám nádherná zpráva o kapitulaci Itálie. Mohu vám říci, že jsem ještě nikdy nehodil svoje papíry do koše s tak velkým uspokojením jako dnes!"

Zahráli God save the King, americkou hymnu a ruskou Internacionálu. Vysílač Oranje jako vždycky vzpruží mysl, a přitom není přehnaně optimistický.

Angličané se vylodili v Neapoli. Severní Itálie je obsazena Němci. V pátek 3. září bylo už podepsáno příměří, právě v den, kdy se v Itálii vylodili Angličané. Němci proklínají ve všech novinách zradu Badoglia a italského krále.

Ale máme taky starosti, jde o pana Kleimana. Víš, máme ho všichni moc rádi. Ačkoli je pořád nemocný, má značné bolesti a nesmí moc jíst a chodit, je stále veselý a obdivuhodně statečný. "Když sem přijde pan Kleiman, vychází sluníčko," řekla právě nedávno matka, a v tom má pravdu.

Teď musí do nemocnice na nepříjemnou střevní operaci, bude tam nejmíň čtyři týdny. Měla bys ho vidět, jak se s námi loučil. Jako by šel nakupovat! Tak úplně normálně.

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 16. září 1943

Milá Kitty,

vzájemné vztahy jsou tu čím dál tím horší. U stolu se nikdo neodváží otevřít ústa (leda aby do nich vložil sousto), protože cokoli kdo řekne, berou ostatní buďto ve zlém nebo si to vyloží úplně obráceně. Občas přijde na návštěvu pan Voskuijl. Bohužel se mu vede moc špatně. Své rodině to taky nijak neusnadňuje, protože se zabývá už jen jedinou myšlenkou: Co mi na tom všem záleží, stejně co nevidět umřu! Dovedu si představit náladu u Voskuijlů, když uvážím, jak podráždění jsou všichni tady.

Každý den polykám baldriánové tablety proti úzkosti a depresi, ale to nebrání tomu, aby moje nálada byla příští den ještě bídnější. Jednou se pořádně a hlasitě zasmát, to by mi pomohlo víc než deset tabletek. Ale smát jsme se už skoro odnaučili. Někdy mám strach, že ze samé vážnosti budu mít strnulou tvář a vrásky kolem úst. S ostatními to taky není lepší, všichni očekávají s úzkostnými pocity náročné období, co je před námi – zimu.

A ještě něco nepřispívá k zlepšení naší nálady: skladník van Maaren začal být podezíravý, co se týká zadního domu. Každému, kdo má trošku rozumu, musí být nápadné, když Miep řekne, že jde do laboratoře, Bep do archivu, Kleiman do skladu Opekty. A přitom Kugler tvrdí, že zadní trakt nepatří k domu, nýbrž k sousední budově.

Mohlo by nám být jedno, co si o tom pan van Maaren myslí, kdyby nebyl znám jako nespolehlivý a kdyby nebyl tak strašně zvědavý, takže se nedá odbýt několika bezvýznamnými slovy.

Jednoho dne chtěl být Kugler zvlášť opatrný, deset minut před půl jednou si oblékl plášť a šel do drogerie za rohem. Ani ne za pět minut byl zpátky, plížil se jako zloděj nahoru po schodech za námi. Ve čtvrt na dvě chtěl zase odejít, ale setkal se na odpočívadle s Bep, která ho varovala, že van Maaren sedí v kanceláři. Kugler udělal čelem vzad a zůstal až do půl druhé u nás. Potom si vzal boty do ruky a šel v ponožkách (přestože byl nastydlý) ke dveřím na půdu, sešel po špičkách, aby to nevrzalo, a přišel po čtvrthodině do kanceláře z ulice.

Bep, která se van Maarena mezitím zbavila, si k nám pro pana Kuglera přišla. Ale ten byl už dávno pryč, byl zatím ještě v punčochách někde na schodech. Co si asi lidé na ulici pomysleli, když si ředitel obouval venku boty? Hle, ředitel v ponožkách!

Tvoje Anne

 

Středa 29. září 1943

Milá Kitty,

paní van Daanová má narozeniny. Darovali jsme jí kromě lístků na sýr, na maso a na chléb ještě sklenici marmelády. Od svého muže, od Dussela a od firmy dostala výhradně květiny nebo potraviny. Takové jsou teď časy!

Bep se tento týden málem nervově zhroutila, tak často ji madam posílala ven. Desetkrát denně jí dávala příkazy, ustavičně na ni naléhala, že musí pro něco skočit, že musí jít ještě jednou nebo že cosi udělala špatně. Když si pomyslíš, že musí taky vyřizovat svou práci dole v kanceláři, že Kleiman je nemocný, Miep leží doma s nachlazením a že ona sama si vyvrkla kotník, má trápení s láskou a doma mrzutého otce, dovedeš si představit, že neví, kde jí hlava stojí. My jsme ji těšili a poradili jí, aby párkrát energicky odpověděla, že nemá čas, pak bude jistě nákupní seznam hned kratší.

V sobotu se tu odehrávalo drama, které svou prudkostí ještě nemělo obdoby. Začalo to van Maarenem a skončilo všeobecnou hádkou a vzlyky. Dussel si matce stěžoval, že se s ním jedná jako s vyvrhelem, že nikdo z nás se k němu nechová přátelsky a že nám přece nic neudělal, a přidal k tomu ještě množství nasládlých lichotek, na které matka tentokrát naštěstí nenaletěla. Řekla mu, že všechny strašně zklamal a že nám mockrát zavdal podnět k mrzutosti. Dussel nasliboval modré z nebe, ale jako vždycky z toho až dosud nic nebylo.

S van Daanovými je zase něco v nepořádku, už to vidím. Otec je vzteklý, protože nás podvádějí, zatajují maso nebo tak něco. Bože, jaký to výbuch se nám zase vznáší nad hlavami? Kdybych jen nebyla zapletena do všech těch šarvátek, kdybych jen mohla odtud! Ještě se kvůli nim zblázníme!

Tvoje Anne

 

Neděle 17. října 1943

Milá Kitty,

Kleiman je zase zpátky, to je štěstí! Je ještě trochu bledý, ale přesto je ochoten pokusit se prodat nějaké šaty van Daanových.

Je to velmi nepříjemné, ale peníze van Daanových jsou definitivně pryč. Svých posledních sto guldenů ztratil van Daan ve skladu, což nám taky způsobilo komplikace. Jak se může jednoho pondělního rána objevit ve skladu sto guldenů? Všechno to jsou důvody k podezírání. Mezitím těch sto guldenů někdo ukradl. Kdo je zloděj?

Ale teď něco k tomu nedostatku peněz. Paní van Daanová odmítá ze své hromady plášťů, šatstva a bot cokoli obětovat, oblek pana van Daana se dá těžko prodat a Petrovo kolo se vrátilo zpět, nikdo ho nechtěl. Konec písničky je v nedohlednu. Madam bude muset přece jenom vydat svůj kožich. Její stanovisko, že se o naše živobytí musí postarat firma, není správné. Nahoře mají kvůli tomu za sebou zas už jednu pekelnou bouřku a teď nastalo období smiřování: "Ach, milý Putti" a "Miláčku Kerli".

Mně už je zle ze všech těch nadávek, které za poslední měsíc létaly tímhle počestným domem. Otec chodí se sevřenými rty, a když ho někdo osloví, vzhlédne tak vyděšeně, jako by měl strach, že zase bude muset řešit nějakou těžkou situaci. Matka má z rozčilení rudé skvrny na tvářích, Margot si stěžuje na bolení hlavy, Dussel nemůže spát, paní van Daanová celý den naříká a já jsem úplně vyvedená z míry. Upřímně řečeno občas zapomínám, s kým jsme v rozepři a s kým jsme se už usmířili.

Jediné, co mě rozptyluje, je učení, a tomu se věnuji co nejvíc.

Tvoje Anne

 

Pátek 29. října 1943

Nejmilejší Kitty,

pan Kleiman tu zase není, jeho žaludek mu nedopřává klidu. Sám ještě neví, jestli krvácení už přestalo. Když nám říkal, že se necítí dobře, a šel domů, byl poprvé opravdu na dně.

Tady byly zase hlasité rozbroje mezi panem van Daanem a jeho paní. Došlo k nim takto: jejich peníze jsou fuč. Chtěli prodat jeden zimník a jedny šaty pana van Daana, ale nenašel se kupec. Pan van Daan za to žádal moc vysokou cenu.

Jednou, už je to nějaký čas, mluvil Kleiman o nějakém svém známém kožešníkovi. Tak přišel pan van Daan na nápad prodat kožich své paní. Je to plášť z králičí kůže, sedmnáct let nošený. Paní za něj dostala 325 guldenů, což je opravdu hodně. Chtěla si peníze nechat, aby si za ně mohla po válce koupit nové ošacení. Byl to pořádně tvrdý oříšek, než jí pan van Daan vysvětlil, že peníze jsou naléhavě zapotřebí pro domácnost.

Ten vřískot, brekot, dupot a nadávky si nedovedeš představit. Bylo to děsivé. Naše rodina stála se zadrženým dechem dole pod schody, připravená, bude-li třeba, bojující strany od sebe odtrhnout. Všechno to hubování, pláč a nervozita mě tak rozčiluje a vyčerpává, že večer padnu s pláčem na postel a děkuji nebesům, že mám aspoň půl hodiny sama pro sebe.

Mně osobně se daří docela dobře, až na to, že vůbec nemám chuť k jídlu. Pořád jenom slyším: "Ty ale špatně vypadáš!" Musím říct, že se opravdu snaží, aby mě udrželi trochu při síle, a to pomocí hroznového cukru, rybího tuku, kvasnicových tablet a vápníku. Často mi povolí nervy, hlavně v neděli se cítím bídně. Ten den je nálada v domě tísnivá, ospalá, tíživá jako olovo. Venku neslyšíš zazpívat ptáčka, na všem leží mrtvé a skličující ticho. Ta tíže na mne doléhá, jako by mě stahovala do hloubky. Otec, matka a Margot jsou mi pak často úplně lhostejní. Bloudím z jednoho pokoje do druhého, po schodech dolů a zase nahoru, a cítím se jako zpěvný pták, kterému bezcitně oškubali křídla a který v naprosté temnotě naráží na dráty své stísněné klece. "Ven, trochu vzduchu a smíchu!" křičí to ve mně. Už ani neodpovídám, lehám si na gauč a spím, abych zabila čas a zbavila se na chvíli ticha a také děsivého strachu, protože jinak jim nemůžu uniknout.

Tvoje Anne

 

Sobota 30. října 1943

Milá Kitty,

matka je strašlivě nervózní, a to je pro mne vždycky moc nebezpečné. Je snad náhoda, že otec a matka nikdy nevyhubují Margot a vždycky se všecko sveze na mne? Například včera večer: Margot si četla nějakou knihu, ve které byly nádherné kresby. Vstala a položila knihu stranou, že bude později v četbě pokračovat. Neměla jsem zrovna co dělat, vzala jsem knihu a prohlížela si obrázky. Margot se vrátila, uviděla "svou" knihu v mých rukách, na čele jí naskočila vráska a požadovala knížku zlostně zpátky. Chtěla jsem si ji ještě chviličku prohlížet. Margot byla čím dál popuzenější a matka se do toho vmísila slovy: "Knihu čte Margot, tak ji vrať."

Do pokoje vešel otec, nevěděl ani, o co šlo, zpozoroval, že Margot se něco stalo, a vyjel na mne: "Rád bych tě viděl, kdyby Margot takhle listovala v tvé knížce."

Ihned jsem ustoupila, položila knížku a odešla z pokoje, podle jejich mínění uraženě. Nebyla jsem ale ani uražená, ani naštvaná, jen smutná.

Od otce nebylo správné, že vynesl soud a přitom nevěděl, oč se jedná. Byla bych sestře vrátila knížku sama, a k tomu ještě mnohem dřív, kdyby se do toho nezamíchali otec s matkou a nevzali Margot pod ochranu, jako by se jí dála hrozná křivda.

Že se matka zastala Margot, to se rozumí samo sebou. Ty dvě se vždycky jedna druhé zastávají. Jsem na to tak zvyklá, že jsem vůči matčiným výtkám a Margotiným podrážděným náladám úplně lhostejná. Mám je ráda jen proto, že je to matka a Margot, jinak mi mohou být ukradené. U otce je to něco jiného. Když ten mi dává Margot za vzor, velebí její činy, chválí ji a je k ní něžný, něco ve mně začne hlodat. Neboť otec je pro mne všechno, je to můj velký vzor a na celém světě nemiluji nikoho krom otce. Není si vědom toho, že s Margot zachází jinak než se mnou. Margot je jednou provždy ta nejchytřejší, nejmilejší, nejkrásnější a nejlepší. Ale já mám přece taky trochu právo na to, aby mě brali vážně. Byla jsem vždycky v rodině šašek a budižkničemu, musela jsem vždycky za všechno pykat dvojnásob, nejprve kvůli tomu, že mě hubují, a vzápětí kvůli svému zoufalství. Povrchní mazlení už mě neuspokojuje, ani ty takzvané vážné rozhovory. Žádám od otce něco, co mi nemůže dát. Nežárlím na Margot a nikdy jsem nežárlila. Nezávidím jí ani její chytrost, ani její krásu. Jenom bych tak ráda cítila otcovu opravdovou lásku, nejen jako jeho dítě, nýbrž jako Anne, taková jaká je.

Utíkám se k otci, protože pohrdám matkou čím dál víc, a on je jediný, kdo ve mně udržuje zbyteček rodinného citu. Otec nechápe, že si někdy potřebuji o matce popovídat. Nechce o ní mluvit, vyhýbá se hovorům o jejích chybách.

A přesto mi leží matka se všemi svými nedostatky nejvíc na srdci. Nevím, jak se mám ovládat. Nemůžu jí pořád vytýkat její nepořádnost, její sarkasmus a její tvrdost, ale taky nemůžu hledat vinu pokaždé jen u sebe.

Jsem její pravý opak, a proto na sebe samozřejmě narážíme. Neposuzuji matčin charakter, protože o tom nemůžu vynášet soudy, pozoruji ji jen jako matku. Právě že pro mne není žádnou matkou. Já musím být matkou sama sobě. Odlišila jsem se od nich, pluji sama po moři, a teprve později uvidím, kde přistanu. Všechno je to tím, že mám přesnou představu, jak má vypadat matka a žena, a nic z toho v ní nenalézám.

Vždycky si umíním, že si nebudu všímat matčiných špatných příkladů, chci vidět jen její dobré stránky, a co nenaleznu u ní, budu hledat u sebe. Ale nedaří se mi to. A zvlášť špatné je, že otec ani matka netuší, že vůči mně neplní svoje povinnosti a že je za to odsuzuji. Může vlastně někdo svoje děti ve všem všudy uspokojit?

Často si myslím, že Bůh mě chce vystavovat zkoušce, teď a také později. Musím se stát prostě dobrým člověkem, bez vzorů a bez podpory, abych byla později obzvlášť silná.

Kdo kromě mne bude někdy číst tyto dopisy? Kdo mě utěší kromě mne samotné? Tolikrát potřebuji útěchu. Leckdy nejsem dost silná a selhávám častěji, než se mi daří dosahovat vytčeného cíle. Vím to a ustavičně se snažím, každý den nanovo, abych se polepšila.

Jednají se mnou pokaždé jinak. Jeden den je Anne rozumná a smí všechno vědět, příští den zase slyším, že Anne je hloupé telátko, které nic neví a jen si myslí, že se bůhví čemu naučilo z knih! Nejsem už batole a rozmazlené dítě, kterému se smí každý vysmívat. Mám své vlastní ideály, představy a plány, ale nedokážu je ještě vyjádřit slovy.

Ach, tolik mi toho napadá, když jsem večer sama, i přes den, když musím snášet lidi, kteří mi buď lezou krkem nebo chápou moje úmysly vždycky obráceně. Nakonec se proto pokaždé vracím ke svému deníku, je to můj počátek a můj konec, neboť ty jsi, Kitty, vždycky trpělivá. Slibuji ti, že navzdory všemu vydržím, budu si hledat vlastní cestu a polykat slzy. Jenom bych tak ráda viděla taky nějaké úspěchy a aspoň jedinkrát se dočkala povzbuzení od někoho, kdo mě má rád.

Neodsuzuj mě, ale ber mě jako člověka, který toho taky jednou může mít až po krk!

Tvoje Anne

 

Středa 3. listopadu 1943

Milá Kitty,

otec – aby nám poskytl nějakou změnu a umožnil další vzdělávání – si vyžádal prospekt Leydenského vzdělávacího ústavu. Margot tu tlustou knihu prošla už třikrát, ale dosud nenašla nic podle svého gusta nebo podle své peněženky. Otec se rozhodl rychleji, chce si vyžádat zkušební lekci "základního kursu latiny". Řečeno, vykonáno. Lekce přišla, Margot se pustila nadšeně do práce a kurs, ať už je jak chce drahý, jsme objednali. Pro mne je to moc těžké, i když bych se latinu učila strašně ráda.

Abych i já mohla začít něco nového, požádal otec Kleimana o dětskou bibli, abych se konečně něco dověděla o Novém zákoně.

"Ty chceš dát Anne k chanuce bibli?" zeptala se Margot trochu poděšeně.

"No... hm, myslím, že Mikuláš bude vhodnější příležitost," odpověděl otec.

Ježíš k chanuce, to se moc nehodí.

Protože je rozbitý vysavač, musím každý večer vykartáčovat koberec starým kartáčem. Zavřít okno, rozsvítit světlo, zatopit v kamnech a potom smetáčkem šup sem šup tam po podlaze. To k ničemu dobrému nepovede, pomyslela jsem si okamžitě, z toho budou mrzutosti. A ovšem, matku rozbolela hlava z hustých mračen prachu, vířících v pokoji, Margotin nový latinský slovník se pokryl smetím a Pim bručel, že na podlaze není vůbec nic znát. Pro dobrotu na žebrotu, tak se tomu říká.

Nové ustanovení zadního domu zní, že kamna se v neděli zatápějí o půl osmé namísto o půl šesté ráno. Mně se to zdá nebezpečné. Co si asi pomyslí sousedé o našem kouřícím komínu?

Totéž se záclonami. Od začátku našeho skrývání jsou zataženy. Někdy ale dostane někdo z pánů nebo dam záchvat a musí se rychle podívat ven. Následuje příval výtek. Odpověď: "To přece není vidět." Tím začíná a končí každá neopatrnost. To není vidět, to není slyšet, toho si nikdo nevšimne. Lehce se to řekne, jestlipak to ale odpovídá pravdě?

Bouřlivé hádky se toho času trochu zmírnily, jen Dussel má ještě různice s van Daanovými. Když mluví o madam, říká jen "ta pitomá kráva" nebo "to staré tele" a ona zase tituluje toho neomylného studovaného pána "stará panna" nebo "věčně ublížený starý mládenec" atakdále.

Hrnec vyčítá kastrolu, že je špinavý!

Tvoje Anne

 

Pondělí večer 8. listopadu 1943

Milá Kitty,

kdyby sis mohla přečíst hromádku mých dopisů jeden po druhém, určitě by ti bylo nápadné, v jak rozdílných náladách byly napsány. Mně samé připadá hrozné, jak jsem tady v zadním domě závislá na svých náladách. Ostatně nejen já, ale my všichni. Když čtu nějakou knížku, která na mne zapůsobí, musím si nejdřív udělat důkladný pořádek sama v sobě, než se zase vydám mezi lidi, jinak by si ti ostatní mysleli, že jsem trošku padlá na hlavu. Teď právě mám zase periodu, a to jsem vždycky ubitá, jak si asi ještě všimneš. Nedokážu ti opravdu říct proč, ale myslím, že je to moje zbabělost, na kterou ustavičně narážím.

Dnes večer, když tu ještě byla Bep, zazvonil dlouze, hlasitě a pronikavě zvonek. Okamžitě jsem zbledla, rozbolelo mě břicho a srdce se mi rozbušilo, a to všecko ze strachu!

Večer v posteli se vidím, jak jsem sama v žaláři, bez otce a matky. Někdy bloudím po ulici, nebo náš zadní dům stojí v plamenech, nebo pro nás v noci přicházejí a já se ze zoufalství schovávám pod postel. Vidím všecko tak jasně, jako bych to prožívala na vlastní kůži. A k tomu ještě pocit, že se to všecko může kdykoli stát!

Miep často říká, že nám závidí, protože tu máme klid. To snad může být pravda, ale na náš strach určitě nemyslí.

Vůbec si neumím představit, že svět bude pro nás někdy zas normální. Mluvím sice o tom, co bude "po válce", ale je to, jako bych mluvila o vzdušném zámku, o něčem, co se nikdy nemůže uskutečnit.

Vidím nás osm v zadním domě, jako bychom byli kouskem modrého nebe, obklopeným černočernými dešťovými mraky. Kulaté ohraničené místečko, na němž stojíme, je ještě bezpečné, ale mraky se stahují stále blíž a kruh, který nás odděluje od blížícího se nebezpečí, se stále zužuje. Teď jsme už tak těsně obklopeni nebezpečím a temnotou, že na sebe v zoufalém hledání záchrany narážíme. Díváme se všichni dolů, kde lidi bojují proti sobě navzájem, díváme se nahoru, kde je klid a krása, a jsme odříznuti hustou vrstvou, která nás nepustí ani dolů, ani nahoru, ale stojí před námi jako neproniknutelná zeď, jež nás chce rozdrtit, i když zatím ještě nemůže. Nemohu dělat nic jiného, než volat a úpěnlivě prosit: "Ó kruhu, kruhu, nesvírej se a otevři se pro nás!"

Tvoje Anne

 

Čtvrtek 11. listopadu 1943

Milá Kitty,

mám pro tuto kapitolu vhodný titul:

ÓDA NA MOJE PLNICÍ PERO

"IN MEMORIAM"

Moje plnicí pero bylo pro mne vždycky cenným majetkem. Velice jsem si ho vážila hlavně pro jeho tlustou špičku, protože já dokážu psát opravdu pěkně jenom s tlustými špičkami. Prožilo velmi dlouhý a zajímavý plnicí život, o němž bych ti ráda v krátkosti vyprávěla.

Když mi bylo devět let, přišlo moje pero v balíčku (obalené ve vatě) jako "vzorek bez ceny" z dalekých Cách, bydliště mé babičky, dobrotivé dárkyně. Ležela jsem s chřipkou na lůžku, kolem domu kvílel únorový vítr. Veleslavné plnítko spočívalo v červeném koženém pouzdře a hned první den jsem ho ukázala všem přítelkyním. Já, Anne Franková, hrdá majitelka plnicího pera!

Když mi bylo deset let, smělo plnítko se mnou do školy a opravdu, slečna učitelka mi dovolila s ním psát. Když mi bylo jedenáct, musela jsem svůj poklad zase schovat, protože učitelka šesté třídy povolovala na psaní jen školní pera a kalamář. Když mi bylo dvanáct a přešla jsem do židovského lycea, dostalo moje pero k větší slávě nové pouzdro, do něhož přibyla i tužka a které krom toho vypadalo mnohem opravdověji, protože mělo zip. Když mi bylo třináct, šlo se mnou do zadního domu a provázelo mě četnými deníky a sešity. Když mi bylo čtrnáct, končil i poslední rok, který se mnou mé pero strávilo...

 

Bylo to v pátek odpoledne po páté hodině, přišla jsem ze svého pokoje a chtěla si sednout ke stolu a psát, ale byla jsem hrubě odstrčena stranou a musela jsem udělat místo pro Margot a otce, kteří probírali latinu. Plnítko zůstalo neupotřebeno ležet na stole – jeho majitelka vzala s povzdechem zavděk malým růžkem stolu a začala drbat fazole. "Drbat fazole", to znamená přivádět zplesnivělé hnědé fazole zase do čistého stavu. Ve tři čtvrti na šest jsem zametla podlahu a hodila smetí spolu se špatnými fazolemi na novinách do kamen. Vyrazil z nich mocný plamen a mně připadlo velkolepé, že jsem takto oheň znovu vzkřísila.

Opět zavládl mír, latiníci odtáhli a já se posadila ke stolu, abych započala svoje naplánované psaní. Ale ať jsem hledala, jak hledala, moje plnicí pero nebylo k nalezení. Hledala jsem znovu, Margot hledala, matka hledala, otec hledal, Dussel hledal, ale ta zpropadená věc beze stopy zmizela.

"Snad spadlo do kamen spolu s fazolemi!" mínila Margot.

"Ale jdi, sestřičko!" odpověděla jsem.

Když však moje plnicí pero ještě ani večer nebylo k nalezení, usoudili jsme všichni, že shořelo, tím spíš, že celuloid tak skvěle hoří. A skutečně, tento smutný předpoklad se potvrdil, když otec druhý den ráno při čištění kamen našel v hromádce popela klipsu, kterou se pero přichycuje. Po zlatém peru nebylo ani památky. "Určitě se připeklo k nějakému kameni," mínil otec.

Jedna útěcha mi zůstala, i když slabá: Moje plnicí pero bylo zpopelněno, přesně tak, jak si to později přeji i pro sebe.

Tvoje Anne

 

Středa 17. listopadu 1943

Milá Kitty,

naším domem hýbou mimořádné události. U Bep doma je záškrt, proto nesmí celých šest týdnů přijít s námi do styku. To je velice nepříjemné, jak kvůli jídlu, tak kvůli nákupům, nemluvě o tom, že nám chybí její družnost. Kleiman stále ještě leží a už tři týdny nepozřel nic jiného než mléko a kaši. Kugler má strašně moc práce.

Margotina latinská cvičení jdou poštou k učiteli, který je opraví a posílá zpátky. Margot vystupuje pod Bepiným jménem. Učitel je velice milý a nadto vtipný. Jistě je rád, že dostal tak chytrou žákyni.

S Dusselem není něco v pořádku. Nikdo z nás neví proč. Začalo to tím, že nahoře nepromluvil ani s panem van Daanem, ani s paní jediné slovo. Každému to bylo nápadné. Když to trvalo několik dní, využila matka nějaké příležitosti a varovala ho před paní van Daanovou, která by mu skutečně mohla připravit spoustu nepříjemností. Dussel říkal, že s mlčením začal pan van Daan, proto taky on nemá v úmyslu s tím přestat. Musím ti říct, že včera bylo 16. listopadu, den, kdy Dussel slavil rok pobytu v zadním domě. Matka od něho dostala při té příležitosti květináč s kytkou, ale paní van Daanová, která už týdny předtím na to datum narážela a mínila, že Dussel by měl dát něco k lepšímu, nedostala nic. Místo toho, aby jí vyjádřil vděk za nezištné přijetí, mlčel jako ryba. A když jsem se ho ráno šestnáctého ptala, jestli mu mám gratulovat nebo kondolovat, odpověděl, že přijímá obojí. Matka, které se zalíbilo v krásné roli strůjkyně míru, u něho také nepochodila, a stav se nijak nezměnil.

Nepřeháním, když řeknu, že v Dusselově mozku chybí nějaký spojovací článek. Často máme potají legraci z toho, že Dussel nemá žádnou paměť, žádné mínění a žádný úsudek, a tak se mnohdy smějeme, když zprávy, které právě uslyšel, vypráví dál úplně převráceně a všechno splete dohromady. A na každou výtku a každé obvinění reaguje mnoha krásnými sliby, z nichž však ani jediný nesplní.

"Ten muž má ducha velkého

a v činech je tak malý!"

Tvoje Anne

 

Sobota 27. listopadu 1943

Milá Kitty,

včera večer před usnutím mi vyvstala náhle před očima Hanneli.

Viděla jsem ji před sebou oblečenou v hadrech, s propadlou a vyzáblou tváří. Oči měla obrovské a hleděla na mne tak smutně a vyčítavě, že jsem v nich mohla číst: "Ó Anne, proč jsi mě opustila? Pomoz mi, pomoz, zachraň mě z toho pekla!"

A já jí pomoci nemůžu. Můžu jen přihlížet tomu jak ostatní lidé trpí a umírají. Musím tu nečinně sedět a prosit Boha, aby nám ji přivedl zpátky. Právě Hanneli jsem viděla, nikoho jiného, a vím proč. Nedokázala jsem ji správně posoudit, byla jsem ještě příliš dětinská, abych chápala její potíže. Visela na své přítelkyni a měla pocit, že ji chci odloudit. Jak se ta chudera musela cítit! Já to vím, znám ten pocit sama tak dobře!

Několikrát ke mně proniklo jako blesk něco z jejího života a já se hned zase sobecky věnovala vlastním radostem a těžkostem.

Bylo to ode mne sprosté, jak jsem s ní jednala, a teď na mě hleděla s bledou tváří a prosebnýma očima tak bezmocně. Kdybych jí jen mohla pomoci! Ach, Bože, já tu mám všecko, co si můžu přát, a ona je tak krutě postižena osudem! Byla přinejmenším stejně zbožná jako já, chtěla také dobro. Pročpak jsem byla vyvolena já, abych žila, a ona možná musí umřít? Jaký byl mezi námi rozdíl? Proč jsme teď tak daleko od sebe?

Upřímně řečeno jsem si na ni dlouhé měsíce, ba celý rok skoro nevzpomněla. Ne úplně, ale přece ne tak, abych ji viděla před sebou v celé její bídě.

Ach, Hanneli, doufám, že tě u nás budu moci uvítat, jestli se dožiješ konce války, abych mohla odčinit aspoň něco z bezpráví, jehož jsem se na tobě dopustila.

Ale až budu opět schopna jí pomoci, nebude už mou pomoc tolik potřebovat jako teď. Jestlipak na mne někdy myslí a copak asi cítí?

Dobrý Bože, pomoz jí, aby alespoň nebyla sama. Kéž bys jí jen mohl povědět, že na ni myslím s láskou a soucitem, to by snad posílilo její schopnost přežít. Nesmím na to dál myslet, jinak bych se toho nezbavila. Vidím pořád její velké oči, které na mne upřeně hledí.

Má Hanneli skutečně víru v sobě, nepřijala ji z vnějšího donucení? Nevím, nikdy jsem si nedala tu práci zeptat se jí na to.

Hanneli, Hanneli, kdybych tě jen mohla odvést z místa, kde teď jsi, kdybych ti mohla dopřát účast na všem, čeho se mi dostává! Je příliš pozdě, už jí nemůžu pomoci, ani napravit, co jsem udělala špatně. Ale nikdy na ni nezapomenu a budu se za ni stále modlit.

Tvoje Anne

 

Pondělí 6. prosince 1943

Milá Kitty,

když se blížil Mikuláš, všichni jsme vzpomínali na krásně vyzdobený koš z minulého roku, a především mně se zdálo hloupé letos Mikuláše neslavit. Dlouho jsem přemýšlela, až jsem přišla na něco veselého. Poradila jsem se s Pimem a před týdnem jsme se pustili do práce – pro každého z nás osmi složit báseň.

V sobotu večer ve čtvrt na devět jsme se objevili nahoře s velkým prádelním košem, který byl ozdoben figurkami a mašličkami z růžového a modrého průklepového papíru. Koš zakrýval velký kus hnědého balicího papíru a na něm byl připevněn malý lístek. Všichni byli dost překvapeni.

Vzala jsem ten list bílého papíru a četla:

 

Prolog:

I zadní dům už o tom slyšel,

že Mikuláš i letos přišel.

Dnes ovšem smutně hlavu kloní,

že nebude tak štědrý jako loni.

Tenkrát jsme měli pevnou víru,

že letos budem slavit v míru.

A když ne letos, tedy příště

ten svátek oslavíme jistě.

A tak si opět hodně štěstí přejme

a dobrou vůli spolu všichni mějme.

Na dárky sice zbylo míň než málo,

střevíc ti řekne, zda to za to stálo!

 

Následoval zvučný smích, když každý vlastník tahal z koše svou botu. V botě byl malý balíček, zabalený v balicím papíru, se jménem majitele a s básničkou.

Tvoje Anne

Žádné komentáře