Historie.nolimit.cz

Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové 6. část

Úterý 15. února 1944

Tahle malá příhoda s Dusselem měla jeho vinou ještě dlouhou dohru. V pondělí večer přišel Dussel triumfálně k matce a vyprávěl jí, že Petr se ho ráno ptal, jestli se dobře vyspal. K tomu prý ještě dodal, že ho ta nedělní záležitost mrzí a že svůj výbuch nemyslel ve zlém. Nato ho Dussel uklidnil ujištěním, že to také ve zlém nebral. Všechno bylo tedy v nejlepším pořádku.

Matka mi to celé vyprávěla a já se v duchu divila, že se Petr navzdory svému ujišťování tak ponížil.

Nemohla jsem si to odpustit, zeptala jsem se Petra a dověděla jsem se, že Dussel lhal. Měla bys vidět Petrův obličej, stálo by za to ho vyfotografovat. Na tváři se mu střídalo rozhořčení nad tou lží, vztek, úvahy, co by měl dělat, neklid a mnoho dalších pocitů.

Večer pak měli van Daan a Petr s Dusselem ostrou potyčku. Ale zas tak hrozné to asi taky nebylo, protože dnes Dussel Petrovi ošetřoval zuby.

A přitom spolu už nikdy nechtěli promluvit ani slovo.

 

Středa 16. února 1944

Celý den jsme spolu nemluvili, vyměnili jsme si jen pár bezvýznamných slov. Byla moc velká zima na to, abychom šli na půdu, a krom toho měla Margot narozeniny. O půl jedné se přišel podívat na dárky a zůstal mnohem déle, než bylo nutné a než zůstával jindy. Ale odpoledne se naskytla příležitost. Protože jsem chtěla Margot jednou v roce obzvlášť hýčkat, šla jsem pro kávu a potom pro brambory. Vešla jsem do Petrova pokoje a on okamžitě sklidil svoje papíry ze schůdků. Zeptala jsem se ho, jestli mám zavřít za sebou poklop.

"Ano," odpověděl. "Udělej to. Až se budeš vracet, tak jen zaklepáš a já ti ho zas otevřu."

Poděkovala jsem mu, vylezla nahoru a vybírala z bečky dobrých deset minut ty nejmenší brambory. Pak mě začalo bolet v zádech a bylo mi zima. Samozřejmě jsem nezaklepala, otevřela jsem si poklop sama, ale on mi vyšel velice ochotně naproti a hrnec mi vzal z rukou.

"Dlouho jsem hledala, ale menší jsem nenašla," řekla jsem.

"Dívala ses i do velké bečky?"

"Ano, všecko jsem zpřehrabala."

Mezitím jsem stála dole na schodech, on se díval zkoumavě do hrnce, který ještě držel v rukou. "Ale vždyť jsou prima," řekl, a když jsem mu brala hrnec, ještě dodal: "Gratuluju!"

Přitom se na mě podíval tak vřelým a něžným pohledem, že i mé nitro zaplavila něha a vroucnost. Poznala jsem, že mi chtěl udělat radost, a protože neumí pronášet slavnostní řeči, vložil do svého pohledu všechno to, nač myslel. Rozuměla jsem mu dobře a byla mu strašně vděčná. Ještě teď je mi hezky, když si pomyslím na jeho slova a na jeho pohled.

Když jsem přišla dolů, matka řekla, že je zapotřebí dojít pro další brambory k večeři. Přeochotně jsem se nabídla, že půjdu znovu nahoru. Když jsem přišla k Petrovi, omluvila jsem se mu, že ho ještě jednou ruším. Vstal, postavil se mezi schody a zeď, uchopil mě za paži, když už jsem byla na schodech, a chtěl mě mermomocí zadržet.

"Já tam půjdu," řekl, "stejně musím nahoru."

Ale já odpověděla, že to opravdu není nutné a že teď nemusím vybírat malé brambory. To ho přesvědčilo a pustil mě. Když jsem šla zpátky, otevřel poklop a zase mi vzal hrnec. U dveří jsem se ještě zeptala: "Co teď děláš?"

"Franštinu," zněla odpověď.

Zeptala jsem se, jestli se smím podívat na jeho úkoly, umyla jsem si ruce a sedla si naproti němu na gauč.

Když jsem mu objasnila pár věcí ve franštině, začali jsme si povídat. Vyprávěl mi, že chce později odejít do Nizozemské Indie a tam žít na nějaké plantáži. Mluvil o svém životě doma, o černém obchodu a o tom, že je vlastně budižkničemu. Řekla jsem mu, že má zbytečně velký komplex méněcennosti. Mluvil o válce, že Rusové a Angličané určitě spolu nakonec povedou válku, a mluvil o Židech. Zdálo by se mu mnohem pohodlnější, kdyby byl křesťanem nebo kdyby mohl být křesťanem po válce. Zeptala jsem se ho, jestli se chce dát pokřtít, ale o to mu nešlo. Nemohl by cítit jako křesťané, řekl, ale po válce přece nikdo nebude vědět, jestli je křesťan nebo Žid. Přitom mě silně píchlo u srdce. Tolik mě to mrzí, že má v sobě pořád ještě zbytek nečestnosti.

Řekl ještě: "Židi byli vždycky vyvolený národ a taky jím na věky zůstanou!"

Odpověděla jsem: "Doufám jen, že byli vyvoleni k dobrému."

Ale jinak jsme hovořili docela přátelsky o otci a o znalosti lidí a o všech možných věcech, sama už nevím o čem.

Teprve ve čtvrt na šest jsem odešla, protože přišla Bep.

Večer řekl ještě něco, co mi připadalo krásné. Mluvili jsme o filmových hercích, dala jsem mu jednou jejich obrázky a ty teď visí už půldruhého roku v jeho pokoji. Zdáli se mu moc krásní a já mu nabídla, že mu dám pár dalších obrázků.

"Ne," odpověděl, "nechám to radši takhle, na tyhle se koukám každý den, stali se z nich moji přátelé."

Teď už taky mnohem líp chápu, proč k sobě vždycky tolik tiskne Mouschi. I on má pochopitelně potřebu něžnosti. Ještě na něco jsem si vzpomněla, o čem mluvil. Řekl: "Ne, strach neznám, bojím se jenom svých nedostatků. Ale to si taky ještě odvyknu."

Petrův komplex méněcennosti je zlý. Tak si například myslí, že je hrozně hloupý a my hrozně chytré. Když mu pomáhám s francouzštinou, tisíckrát mi děkuje. Někdy mu určitě řeknu: "Přestaň s těmi řečmi. Ty zato umíš mnohem líp angličtinu a zeměpis!"

Anne Franková

 

Čtvrtek 17. února 1944

Nejdražší Kitty,

dnes ráno jsem byla nahoře, slíbila jsem paní van Daanové, že jim tam přečtu pár povídek. Začala jsem s "Eviným snem", to se jí moc líbilo. Pak jsem přečetla ještě pár věcí ze zadního domu, tomu se smáli na celé kolo. Petr taky chvílemi poslouchal (myslím jen to poslední) a zeptal se, jestli bych k němu někdy nepřišla a nepřečetla mu ještě něco. Myslela jsem si, že teď zkusím štěstí, přinesla jsem svůj deník a dala jsem mu přečíst kousek z Cady a Hanse o Bohu. Neumím říct, jaký dojem to na něj udělalo. Něco řekl, už nevím co, ne jestli je to dobré, ale něco o myšlenkách samých. Řekla jsem, že jsem mu jen chtěla ukázat, že nepíšu jenom samé veselé věci. Pokýval hlavou a já odešla z pokoje. Uvidíme, jestli o tom něco ještě uslyším!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 18. února 1944

Nejmilejší Kitty,

nahoru teď chodím kvůli jediné věci – abych "ho" uviděla. Můj život tady je teď mnohem lepší, protože má zase smysl a já se mám na co těšit.

Aspoň že můj přítel je stále v domě a já nemusím mít strach před sokyněmi (kromě Margot). Opravdu si nesmíš myslet, že jsem zamilovaná, tak tomu skutečně není. Ale mám neodbytný pocit, že mezi Petrem a mnou ještě vznikne něco krásného, co plyne z přátelství a důvěry. Kdykoli je to možné, zajdu k němu, a už to není jako dřív, kdy vlastně nevěděl, co si se mnou počít. Naopak, teď mluví, i když už jsem skoro ze dveří.

Matka nevidí ráda, že chodím nahoru. Říká vždycky, že jsem Petrovi na obtíž a že mu mám dát pokoj. Copak nechápe, že mám taky dost vlastní intuice? Vždycky když jdu nahoru, dívá se na mne tak zvláštně. Když se vrátím, ptá se, kde jsem byla. To se mi nelíbí a pomalu jí začínám mít dost!

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 19. února 1944

Milá Kitty,

je zase sobota a to už vlastně mluví samo za sebe. Ráno bylo klidné. Skoro hodinu jsem byla nahoře, ale s "ním" jsem mluvila jen zběžně.

Když kolem půl třetí všichni buď četli nebo spali, stáhla jsem se s pokrývkami a se vším dolů, sedla jsem si k psacímu stolu a chtěla číst nebo psát. Netrvalo dlouho a bylo toho na mne moc, hlava mi spadla na ruce a já se rozeštkala. Slzy mi tekly proudem a cítila jsem se hluboce nešťastná. Kéž by tak přišel "on", aby mě utěšil.

Byly už čtyři hodiny, když jsem zase vyšla nahoru. V pět jsem šla pro brambory s novou nadějí, že se s ním setkám. Ale ještě když jsem byla v koupelně a upravovala si vlasy, odešel za Moffi do skladu.

Chtěla jsem pomoci paní van Daanové a usadila jsem se s knihou nahoře. Ale najednou jsem zase ucítila, jak se mi derou slzy do očí, a utíkala jsem dolů k toaletě; přitom jsem si cestou rychle vzala s sebou zrcátko. A pak jsem seděla na záchodě, i když jsem už byla dávno hotová a úplně oblečená, slzy mi dělaly tmavé skvrny na červené zástěře a já byla tuze smutná.

Přemýšlela jsem asi takto: "Takhle Petra nezískám nikdy. Kdoví, snad mu nepřipadám ani trochu milá a nemá potřebu důvěrnosti. Co když na mne myslí jen tak povrchně? Musím žít dál sama, bez důvěry a bez Petra. A vbrzku snad zase bez naděje, bez útěchy a očekávání. Ach, kdybych si mu teď mohla položit hlavu na rameno, abych se necítila tak beznadějně osamělá a opuštěná. Kdoví, třeba ke mně vůbec nic necítí a hledí na ostatní taky tak vlídně. Možná jsem si jen namlouvala, že to platí mně. Ach Petře, kdybys mě jen mohl slyšet nebo vidět! Ale pravdu, která by možná znamenala zklamání, tu bych nesnesla."

Později jsem byla zase plná naděje a očekávání, ale uvnitř mi ještě tekly slzy.

Tvoje Anne

 

Neděle 20. února 1944

Co se u ostatních lidí odehrává během týdne, to se v zadním domě děje v neděli. Když se ostatní lidé obléknou do krásných šatů a chodí se procházet na sluníčku, my tady drhneme podlahu, zametáme a pereme.

Osm hodin: Nedbaje vytrvalých spáčů vstává Dussel už o půl osmé, odejde do koupelny patřící k dolejšku, pak se zase vrátí nahoru, potom následuje v koupelně důkladné praní, které trvá plnou hodinu.

Půl desáté: Zatopíme v kamnech, odtemníme a van Daan jde do koupelny. Jedním z nedělních utrpení je pohled na modlícího se Dussela z mé postele. Každý se podiví, když řeknu, že Dussel při modlení skýtá strašný pohled. Ne proto, že by plakal nebo dával příliš najevo city, to ne, ale má ve zvyku celou čtvrthodinu, ano dobrou čtvrthodinu nepřetržitě kolébat celým tělem z pat na špičky nohou. Sem a tam, sem a tam, nemá to konce, a když nepřimhouřím oči, dostávám skoro závrať.

Čtvrt na jedenáct: Van Daanovi pískají, koupelna je volná. U nás se zvedají první ospalé tváře z polštářů. Pak jde všecko rychle, ráz naráz. Po řadě se s Margot odcházíme dolů umýt. Protože je tam pořádná zima, navlékneme si dlouhé kalhoty a šátek na hlavu. Mezitím je v koupelně otec. V jedenáct jde Margot nebo já, pak je osazenstvo opět čisté!

Půl dvanácté: Snídaně. O tom se nebudu šířit, jelikož o jídle se i beze mne mluví až dost.

Čtvrt na jednu: Každý má své povinnosti. Otec v overalu klečí na kolenou a kartáčuje koberec tak důkladně, že pokoj je zahalen v hustém mračnu prachu. Pan Dussel ustýlá postele (samozřejmě zmotaně) a píská si přitom vždycky stejný Beethovenův houslový koncert. Matku je slyšet štrachat na půdě, věší tam prádlo. Pan van Daan si nasadí klobouk a mizí v dolních končinách, většinou sledován Petrem a Mouschi. Paní van Daanová si oblékne dlouhou zástěru, černou vlněnou vestu a přezůvky, uváže si kolem hlavy červenou vlněnou šálu, vezme si pod paži uzlík špinavého prádla a odchází s dobře nastudovaným pukrletem pradlen prát. Margot a já myjeme a uklízíme pokoj.

 

Středa 23. února 1944

Nejmilejší Kitty,

od včerejška je venku nádherné počasí a já mám výbornou náladu. Moje psaní, to nejkrásnější, co mám, pokračuje dobře. Chodím skoro každé ráno na půdu, abych si z plic vydýchala zatuchlý pokojový vzduch. Dnes ráno, když jsem zase šla na půdu, Petr právě uklízel. Hned skončil, a když jsem se usadila na své oblíbené místo na podlahu, přišel taky. Oba jsme se dívali na modré nebe, na holý kaštan, na jehož větvích jiskřily malé kapičky, na racky a ostatní ptáky, kteří při nízkém letu vypadali jako ze stříbra. To všechno nás tak dojímalo a uchvacovalo, že jsme ani nemohli mluvit. Stál opřený hlavou o tlustý trám, já jsem seděla. Vdechovali jsme vzduch, hleděli ven a cítili, že to nesmíme přerušit slovy. Dlouho jsme se dívali ven, a když musel začít štípat dříví, věděla jsem, že je to skvělý hoch. Vyšplhal se po schůdkách do podstřeší a já za ním. Tu čtvrthodinu, co štípal dříví, jsme zase vůbec nepromluvili. Stála jsem a hleděla jsem na něj, jak se zřejmě co nejvíc činí, aby štípal zručně a ukázal mi svou sílu. Ale hleděla jsem taky otevřeným oknem přes velký kus Amsterodamu, přes všechny střechy až k obzoru, který byl tak světlounce modrý, že nebyl skoro k rozeznání.

"Dokud to ještě existuje," přemýšlela jsem, "a já to smím prožívat, tento sluneční svit, to nebe bez jediného mráčku, nemohu být smutná."

Pro každého, kdo má strach, kdo je osamělý nebo nešťastný, je určitě nejlepším prostředkem vyjít kamkoli, kde je úplně sám, sám s nebem, přírodou a Bohem. Potom teprve, jen potom cítí, že všechno je tak, jak má být, a že Bůh chce vidět lidi šťastné v prosté a krásné přírodě.

Dokud to ještě existuje, a to bude asi vždycky, vím, že za všech okolností je na každý žal i útěcha. A já pevně věřím, že příroda dovede zažehnat hodně zlého.

Kdo ví, snad to nebude už dlouho trvat a já budu moci tento úchvatný pocit štěstí sdílet s někým, kdo ho vnímá právě tak jako já.

Tvoje Anne

 

P.S. Myšlenky: pro Petra

Už dlouho zde postrádáme mnoho, velmi mnoho věcí. Postrádám to také, stejně jako ty. Nemysli si, že mluvím o věcech vnějších, těmi jsme zde znamenitě zaopatřeni. Ne, myslím věci vnitřní. Toužím, stejně jako ty, po svobodě a vzduchu, ale myslím, že se nám za to strádání dostalo bohatého odškodnění. Míním vnitřní odškodnění. Když jsem dnes ráno seděla u okna a upřeně a bedlivě pozorovala Boha a přírodu, byla jsem šťastná, nic jiného než šťastná. A dokud existuje toto vnitřní štěstí, Petře, štěstí z přírody, ze zdraví a ještě z mnoha věcí, bude ten, kdo je nosí v sobě, vždycky zase šťasten.

Bohatství, uznání, všechno lze ztratit, ale štěstí ve vlastním srdci může být jen zastřeno a bude tě, pokud žiješ, vždy znovu obohacovat.

Zkus se také jednou, až budeš sám a nešťastný nebo mrzutý, podívat za krásného počasí z půdy ven. Ne na domy a na střechy, ale na nebe. Dokud můžeš bez bázně hledět na nebe, dotud víš, že jsi vnitřně čistý a že budeš zase šťastný.

 

Neděle 27. února 194

Nejmilejší Kitty,

od časného jitra do pozdního večera nemyslím vlastně na nic jiného než na Petra. Usínám s jeho obrazem před očima, sním o něm a znovu procitám, když na mne pohlédne.

Myslím, že s Petrem nejsme zdaleka tak rozdílní, jak se to jeví zvenčí, a vysvětlím ti proč: oba postrádáme matku. Jeho matka je příliš povrchní, ráda flirtuje a moc se nestará, co se Petrovi honí v hlavě. Moje matka sice o mne má zájem, ale nemá takt, nemá jemnocit, nemá mateřské porozumění.

Petr a já, oba vedeme ve svém nitru zápas. Jsme ještě oba nejistí a vlastně příliš křehcí a vnitřně příliš jemní, než aby nás někdo mohl takhle tvrdě napadnout. To pak chci pryč nebo skrývám své pocity. Mlátím hrnci, rozlévám vodu a jsem hlučná, takže si každý přeje, abych byla co nejdál. On se naopak stáhne zpátky, skoro nemluví, je zticha a sní a bázlivě se skrývá.

Ale jak a kdy se konečně najdeme?

Nevím, jak dlouho ještě dokážu ovládat rozumem svou touhu.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 28. února 1944

Nejmilejší Kitty,

stala se z toho už noční i denní můra. Vidím ho skoro každou hodinu a nemůžu k němu. Nesmím před nikým nic dávat najevo, musím být veselá, zatímco si všecko ve mně zoufá.

Petr Schiff a Petr van Daan splynuli v jednoho Petra, který je dobrý a milý a já po něm strašlivě toužím. Matka je hrozná, otec milý a tím ještě víc na obtíž. Nejvíc na obtíž je Margot, protože si činí nárok na vlídnou tvář, a já chci mít klid.

Petr nepřišel za mnou na půdu, šel do podstřeší a tam cosi kutil se dřevem. S každým úderem a každou ranou se mi oddrolil kousek odvahy a byla jsem čím dál smutnější. A v dálce odbíjely hodiny: "Vzpruž se, tělo, vzpruž se, duše!"

Jsem sentimentální, vím to. Jsem zoufalá a nerozumná, to vím také.

Pomoz mi!

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 1. března 1944

Milá Kitty,

mé vlastní záležitosti byly zatlačeny do pozadí, a to čím? Vloupáním! Začínám s tím být nudná, ale můžu snad za to, že lupiči našli zalíbení v tom, když mohou poctít svou návštěvou firmu Gies a spol.? Toto vloupání je mnohem komplikovanější než předešlé v červenci 1943.

Když pan van Daan šel jako obvykle večer o půl osmé do Kuglerovy kanceláře, zjistil, že jak skleněné spojovací dveře, tak dveře do kanceláře jsou otevřené. To ho překvapilo. Šel dál a divil se stále víc, protože dveře na záchod byly také dokořán a v přední kanceláři vládl strašlivý nepořádek. Tady byli zloději, blesklo mu hlavou. Aby si hned na místě zjednal jistotu, sešel po schodech a zkontroloval přední dveře. Ty byly zavřené, bezpečnostní zámek taky. "To tady nechali Bep i Petr pěkný svinčík," usoudil. Zůstal chvíli v Kuglerově pracovně, pak zhasl lampu, šel nahoru a nedělal si ani kvůli otevřeným dveřím, ani kvůli nepořádku v kanceláři už žádné další starosti.

Dnes časně ráno zaklepal Petr na dveře našeho pokoje a oznámil nám nepříliš příjemnou novinu, že přední dveře jsou otevřené dokořán a že ze skříně ve zdi zmizel promítací přístroj a Kuglerova nová aktovka. Petr dostal příkaz zavřít dveře, van Daan vyprávěl o svém zážitku z včerejšího večera, a to nás zneklidnilo.

Celá věc se nedá vysvětlit jinak, než že zloděj má paklíč, protože dveře nebyly vylomeny. Musel tam proklouznout už brzy večer, zamkl za sebou dveře, byl vyrušen van Daanem, schoval se, dokud van Daan neodešel, pak se svou kořistí uprchl a nechal ve spěchu dveře otevřené.

Kdo může mít náš klíč? Proč zloděj nešel do skladu? Nebyl pachatelem některý z našich skladníků? Neprozradí nás nyní, když slyšel a snad dokonce i viděl van Daana?

Je to strašně nebezpečné, protože nevíme, zdali dotyčného lupiče třeba jednou nenapadne otevřít naše dveře. Nebo se sám polekal muže, který tam chodil?

 

Tvoje Anne

 

P.S. Kdybys nám mohla sehnat dobrého detektiva, bylo by to velmi milé. První požadavek je ovšem spolehlivost, co se týče ukrývaných.

 

Čtvrtek 2. března 1944

Milá Kitty,

byla jsem dnes s Margot na půdě. Ale s ní si to nedokážu tak vychutnat, jak si to představuji s Petrem (nebo s někým jiným), ačkoli vím, že většinu věcí vnímá stejně jako já.

Při mytí nádobí mluvila Bep s matkou a s paní van Daanovou o svém pocitu sklíčenosti. Jak jí ty dvě mohou pomoci? Naše netaktní matka především pomáhá člověku ještě hlouběji zabřednout do problémů. Víš, co Bep poradila? Že má myslet na všecky lidi, kteří hynou na tomto světě! Komu pomáhá myšlenka na neštěstí, když se sám cítí nešťastný? To jsem taky řekla. Dostala jsem ovšem odpověď, že do takových věcí nemám co mluvit!

Jak jsou ti dospělí slabomyslní a pitomí! Jako bychom Petr, Margot, Bep a já necítili všichni totéž! Ale tady může pomoci jen mateřská láska nebo láska opravdu dobrých přátel. Ale obě zdejší matky nám ani trošku nerozumějí! Paní van Daanová nás možná chápe o něco víc než matka. Ach, jak ráda bych té ubohé Bep řekla něco, o čem ze zkušenosti vím, že to pomáhá. Ale přišel do toho otec a velmi hrubě mě vystrnadil. Jak jsou všichni blbí!

Taky jsem ještě mluvila s Margot o otci a matce. Jak útulné bychom to tady mohli mít, kdyby zdejší osazenstvo nebylo tak strašně nudné. Mohli bychom pořádat večery, při kterých by každý po řadě mluvil na nějaké téma. A tady jsme právě u toho hlavního. Já tu mluvit nemůžu. Pan van Daan vždycky hned do všeho skočí, matka se najednou naježí a nedokáže o ničem mluvit normálně, otec nemá na takové věci chuť, pan Dussel taky ne a na paní van Daanovou se vždycky hned vrhnou, takže pak sedí celá rudá a už se ani nebrání. A my? My nesmíme mít žádný názor! Ano, oni jsou tak strašlivě moderní! Žádný názor! Někomu říct, aby byl zticha, to je samozřejmě možné, ale aby neměl žádný názor, to přece nejde. Nikdo nesmí druhému zakazovat jeho názory, i když ten druhý je ještě mladý! Petrovi, Bep, Margot a mně pomůže jenom velká, obětavá láska, které se nám tady nedostává. A nikdo nám tady nemůže rozumět, hlavně ne tihle idiotští mudrlanti, kteří všechno vědí nejlíp, protože my jsme mnohem citlivější a mnohem dále ve svých myšlenkách, než to kdokoli z nich vůbec může tušit.

Láska, co je láska? Myslím, že láska je něco, co se vlastně nedá zachytit slovy. Láska znamená někomu rozumět, mít ho rád. Sdílet s ním štěstí i neštěstí. A k tomu natrvalo patří i láska tělesná. Něco jsi s někým sdílela, něco dala a něco přijala. A jestli jsi pak vdaná nebo svobodná, jestli se ti narodí dítě nebo ne, jestli ztratíš čest, na ničem z toho nezáleží, jenom když víš, že po celý tvůj další život stojí vedle tebe někdo, kdo ti rozumí a o koho se s nikým nemusíš dělit!

Tvoje Anne M. Franková

 

Matka momentálně zase hubuje. Zřejmě žárlí, že mluvím víc s paní van Daanovou než s ní. Já na to kašlu!

Dnes odpoledne jsem zastihla Petra, nejméně tři čtvrtě hodiny jsme se bavili. Bylo mu zatěžko mluvit o sobě, ale potom to přece jen pomalu šlo. Opravdu jsem nevěděla, co bude lepší, jestli jít dolů, nebo zůstat nahoře. Ale tak bych mu chtěla pomoct. Vyprávěla jsem mu o Bep a jak jsou obě matky netaktní. On mluvil o tom, že se jeho rodiče pořád hádají, o politiku a o cigarety a o všecko možné. Jak už jsem řekla, Petr byl hodně nesmělý, ale pak z něj přece jen vylezlo, že by někdy nejradši rodiče aspoň dva roky neviděl. "Otec opravdu není tak báječný, jak vypadá," řekl, "a co se týče cigaret, matka má úplnou pravdu!"

Vyprávěla jsem mu také o své matce. Ale otce hájil, říká, že je to "pašák".

Když jsem dnes večer po mytí nádobí pověsila zástěru, zavolal mě a prosil, abych dole nemluvila o tom, že se rodiče zase pohádali a nemluví spolu. Slíbila jsem mu to, ačkoli jsem to už pověděla Margot. Ale jsem přesvědčená, že ta nic nevyzradí.

"Ne, Petře," řekla jsem, "nemusíš mít přede mnou strach. Odvykla jsem si povídat všecko ostatním. Nikdy nemluvím o tom, co mi vyprávíš."

To se mu zdálo skvělé. Vyprávěla jsem mu taky o tom, jak se u nás strašně pomlouvá, a řekla mu: "Tady má Margot ovšem úplnou pravdu, když si myslí, že nejsem upřímná. Protože už sice nechci pomlouvat, ale pana Dussela si beru na mušku až moc ráda."

"To je od tebe hezké," řekl. Zrudl a já jsem při téhle upřímné pokloně také pocítila rozpaky.

Potom jsme mluvili ještě o těch nahoře a o nás. Petr se divil, proč my jeho rodiče ještě pořád nemáme rádi. "Petře," řekla jsem, "víš, že jsem upřímná. Proč bych ti to neměla říct? Známe přece taky jejich chyby."

Taky jsem ještě řekla: "Petře, já bych ti tak ráda pomohla, nešlo by to? Stojíš tady tak uprostřed toho všeho a já vím, i když to neříkáš, že ti to taky trochu vadí."

"Já tvou pomoc vždycky rád přijmu."

"Možná bys šel radši za otcem. Ten si taky nechává všechno pro sebe, tomu můžeš klidně všecko povědět."

"Ano, to je správný kamarád."

"Ty ho máš moc rád, že?"

Petr přikývl a já dodala: "On tebe taky!"

Zrudl. Bylo to opravdu dojemné, jak ho těch pár slov potěšilo. "Myslíš?" zeptal se.

"Ano," řekla jsem, "to se pozná už z toho, co občas prohodí."

Potom přišel pan van Daan na diktát. Petr je určitě taky "pašák", přesně jako otec.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 3. března 1944

Nejmilejší Kitty,

když jsem se dnes večer dívala do světel svíček, byla jsem zase veselá a klidná. V téhle svíci je pro mne babička, která mě chrání a opatruje a dává mi znovu radost. Ale... Mou náladu ovlivňuje někdo jiný, a to je Petr. Když jsem byla dnes pro brambory a stála jsem ještě s plným hrncem na schodech, hned se mě zeptal: "Co jsi dělala v poledne?"

Posadila jsem se na schody a začali jsme si povídat. Teprve ve čtvrt na šest (hodinu po tom, co jsem šla nahoru) se brambory dostaly do pokoje. Petr se už ani slovem nezmínil o rodičích, mluvili jsme o knihách a o minulosti. Jaký má ten chlapec vřelý pohled! Moc už nechybí a já se do něho snad zamiluji.

Mluvil o tom dnes večer. Když jsme oloupaly brambory, zašla jsem k němu a řekla mu, že je mi hrozné horko. "Podle Margot a mne se dá určovat teplota. Když je chladno, jsme bílé, a když je teplo, červené," řekla jsem.

"Zamilovaná?" zeptal se.

"Proč bych měla být zamilovaná?" Moje odpověď (nebo lépe řečeno otázka) byla dost hloupá.

"Proč ne!" řekl on, a pak jsme museli k večeři.

Myslel snad něco určitého tou otázkou? Dnes jsem se konečně dostala k tomu zeptat se ho, jestli mu moje povídání není na obtíž. Řekl jen: "Mně se to líbí!" Jestli mi takto odpověděl jen z nesmělosti, neumím posoudit.

Kitty, chovám se jako zamilovaná, nejsem schopna vykládat o ničem jiném než o svém pokladu. Petr je ale opravdu poklad. Kdy mu to budu moci konečně říct? Samozřejmě jenom kdyby mě sám taky považoval za poklad. Ale já nejsem kočička, která se dá chytit bez rukavic, to vím bezpečně. A on miluje svůj klid, a tak nemám ponětí, do jaké míry mu připadám milá. V každém případě se trochu víc poznáváme. Přála bych si jen, abychom byli důvěrnější i v jiných věcech. Ale kdo ví, třeba ten čas přijde rychleji, než si myslím. Několikrát za den zachytím jeho pohled plný porozumění, mrknu na něj zpátky a oba máme radost. Jsem blázen, když mluvím i o jeho radosti, ale mám neodbytný pocit, že smýšlí přesně tak jako já.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 4. března 1944

Nejdražší Kitty,

po mnoha a mnoha měsících není tato sobota tak nudná, smutná a prázdná jako všechny předešlé. A to díky nikomu jinému než Petrovi. Když jsem dnes ráno odcházela na půdu pověsit si zástěru, otec se mě zeptal, jestli nechci zůstat, že budeme trochu mluvit francouzsky. Zdálo se mi to prima. Mluvili jsme nejdřív francouzsky, něco jsem mu vykládala, pak jsme dělali angličtinu. Otec četl z Dickense a já byla blažená, protože jsem seděla na otcově židli těsně vedle Petra.

Ve tři čtvrti na jedenáct jsem šla dolů. Když jsem se o půl dvanácté zase vracela, stál už na schodech a čekal na mne. Povídali jsme si do tři čtvrti na jednu. Kdykoli je to jen možné, například po jídle, když to nikdo neslyší, řekne: "Ahoj, Anne, za chvilku nashle!"

Ach, jak mě to těší! Začíná mě přece jen mít rád? V každém případě je to milý kluk a jak báječně se mi s ním povídá!

Paní van Daanová je ráda, když jsme spolu, ale dnes se mě škádlivě zeptala: "Jestlipak vám dvěma můžu tam nahoře důvěřovat?"

"Ovšem," ohradila jsem se. "Vy mě urážíte!"

Těším se od rána do večera, že uvidím Petra.

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Abych nezapomněla, dnes v noci napadla spousta sněhu. Teď už ale není skoro žádný, všechno to roztálo.

 

Pondělí 6. března 1944

Milá Kitty,

nezdá se ti bláznivé, že se od té doby, co mi Petr vyprávěl o rodičích, cítím za něj trošku odpovědná? Připadá mi, jako by se mě ty hádky dotýkaly zrovna tak silně jako jeho, a přece si netroufám s ním o tom mluvit, obávám se, že to nemá rád. Za nic na světě teď nechci být necitlivá.

Vidím na Petrově tváři, že přemýšlí právě tak hodně jako já, a včera večer mě taky strašně rozzlobilo, když paní van Daanová posměšně řekla: "Ten myslitel!" Petr zrudl a zrozpačitěl a já jsem div nevybuchla.

Ať ti lidé drží pusu! Neumíš si představit, jak je to hrozné, když musím nečinně přihlížet, a on je tak osamělý. Dovedu si představit, jako bych to sama prožívala, jak zoufale se musí mnohdy cítit při těch hádkách a v prázdnu kolem sebe. Ubohý Petr, jak strašně potřebuje lásku!

Jak surové mi připadalo, když mluvil o tom, že žádné přátele nepotřebuje. Jak se mýlil! A zdá se mi, že ta slova nemyslel vážně. Lpí na své mužnosti, své opuštěnosti a předstírané lhostejnosti, jen aby nevypadl z role, jen aby nikdy, nikdy nedal najevo, jak se cítí. Chudák Petr, jak dlouho může hrát takovou roli? Nebude po této nadlidské námaze následovat nějaký strašlivý výbuch? Ó Petře, kdybych ti jen mohla a směla pomoct! Společně bychom tu naši opuštěnost zahnali!

 

Přemýšlím hodně, ale mluvím málo. Jsem ráda, když ho vidím a když ještě k tomu svítí slunce. Včera při mytí hlavy jsem byla velice rozpustilá a věděla jsem celou tu dobu, že je vedle v pokoji. Nedokážu to změnit. Čím jsem uvnitř tišší a vážnější, tím jsem navenek hlučnější. Kdo první odhalí mou přetvářku a prolomí můj krunýř?

Je přece jen dobře, že van Daanovi nemají děvče. Nikdy by nebylo získávání toho druhého tak těžké, tak krásné a tak úžasné, kdyby právě druhé pohlaví tolik nepřitahovalo!

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Víš, že ti všecko poctivě vypisuji. A tak ti musím taky říct, že vlastně žiju od jednoho setkání k druhému. Pořád doufám, že odhalím, jak i on na mě čeká, a jsem v duchu nadšená, když sleduji jeho drobné, plaché pokusy. Rád by se myslím vyjádřil, stejně jako já, a neví, že právě jeho nemotornost mě tolik dojímá.

 

Úterý 7. března 1944

Milá Kitty,

když přemýšlím o svém životě po roce 1942, připadá mi všechno tak neskutečné. Ten božský život prožívala úplně jiná Anne Franková než ta, která tady teď zmoudřela. Ano, byl to božský život. Na každém prstu pět ctitelů, asi dvacet přítelkyň a známých, miláček většiny učitelů, hýčkaná otcem a matkou, samé pamlsky, dost peněz – co si přát víc?

Zeptáš se mě ovšem, čím jsem si všechny ty lidi tak omotala kolem prstu. Petr říká "přitažlivost", ale není to úplná pravda. Učitelům připadaly moje chytré odpovědi, moje usměvavá tvář a můj kritický pohled milé, zábavné a vtipné. Víc jsem také nebyla, jen koketní a zábavná. Měla jsem pár předností, pro které mě měli dost v oblibě, totiž píli, poctivost a velkorysost. Nikdy mi nevadilo, když ode mne kdokoli cokoli odkoukal, sladkosti jsem rozdávala plnými hrstmi a nebyla jsem nafoukaná.

Nestala jsem se náhodou při všem tom obdivu domýšlivou? Naštěstí jsem se zčistajasna, tak říkajíc v nejlepším, náhle octla v tvrdé realitě, a trvalo to dobrý rok, než jsem si zvykla, že je s obdivováním konec.

Jak mě viděli ve škole? Strůjkyně žertů a žertíků, vždycky v čele a nikdy mrzutá nebo ufňukaná. Nebylo se co divit, že se mnou každý jezdil rád na kole nebo mi prokazoval pozornost?

Vidím teď tuto Anne Frankovou jako milé, vtipné, ale povrchní děvče, které už se mnou nemá nic společného. Co o mně řekl Petr? "Když jsem tě zahlédl, bylo kolem tebe vždycky pár kluků a houf holek. Vždycky ses smála a byla jsi středem pozornosti!" Měl pravdu.

Co zbylo z téhle Anne Frankové? Ovšem, neodnaučila jsem se smát a trefně odpovídat, umím ještě stejně tak dobře nebo i líp kritizovat lidi, dokážu ještě pořád flirtovat a být zábavná, když chci...

A o to právě jde. Chtěla bych ještě jednou, aspoň jeden večer, pár dní, týden žít takto, na oko bezstarostně a vesele. Na konci toho týdne bych byla k smrti unavená a určitě tuze vděčná prvnímu, kdo by se mnou o něčem rozumně pohovořil. Nechci žádné ctitele, nýbrž přátele, nechci být obdivována pro roztomilý smích, ale pro své vystupování a povahu. Vím velice dobře, že potom by kruh kolem mne byl mnohem menší. Ale copak to vadí, když mi zbude jen pár lidí, pár upřímných lidí?

Přesto všecko jsem nebyla ani roku 1942 úplně šťastná. Cítila jsem se často osamělá, ale protože jsem byla od rána do večera zaměstnaná, nemyslela jsem na to a bavila jsem se. Vědomě či nevědomě jsem se pokoušela zahánět prázdnotu vtipkováním.

Teď se dívám zpátky na svůj život a pozoruji, že jedno období je už neodvolatelně uzavřeno. Bezstarostná, ničím nezatížená školní léta se už nikdy nevrátí. Nijak po nich netoužím, z toho jsem už vyrostla. Nemohu už jen vyvádět hlouposti, část mé osobnosti zůstane trvale vážná.

Svůj život až do Nového roku 1944 pozoruji jako pod lupou. Doma život se spoustou slunce, potom 1942 náhlý přechod sem, hádky, obviňování. Nedovedla jsem to pochopit, ze všech stran mě napadali a mohla jsem se bránit jen drzostí.

Potom první polovina roku 1943: záchvaty breku, samota, pozvolné chápání chyb a nedostatků, které jsou veliké a zdají se ještě dvojnásob větší. Mluvila jsem jakoby nic denně o všem možném a pokoušela jsem se Pima přetáhnout na svou stranu. To se mi nepodařilo. Stála jsem sama před těžkým úkolem změnit se tak, abych už nemusela poslouchat žádné ponižující výtky, které mě připravovaly o všechnu chuť do života.

Druhá polovina roku byla trochu lepší. Byla jsem holka v pubertě, ale brali mě spíš jako dospělou. Začala jsem přemýšlet, psát povídky a došla k závěru, že mne ostatní už mají nechat na pokoji. Nemají právo strkat mě hned tím, hned oním směrem. Chtěla jsem se utvářet sama podle své vlastní vůle. Pochopila jsem, že s matkou už nemohu vůbec počítat. To bolelo. Ale poznání, že ani otec se nikdy nestane mým důvěrníkem, mě zasáhlo ještě víc. Nedůvěřovala jsem už nikomu, jenom sama sobě.

Po Novém roce pak druhá velká změna, můj sen... Ten mi odhalil mou touhu po chlapci. Nikoli po dívčím přátelství, nýbrž po chlapeckém. Našla jsem i štěstí sama v sobě, pod krunýřem své povrchnosti a veselosti. Od té doby jsem se zklidnila. Teď žiju už jen z Petra, neboť na něm bude hodně záležet, co se mnou bude dál.

Večer, když ležím v posteli a končím svou modlitbu slovy: "Děkuji ti za všechno to dobré a milé a krásné," tak všechno ve mně jásá. Pak myslím na "to dobré": na náš úkryt, na své zdraví, na celé své já; na "to milé", co má příčinu v Petrovi, co je ještě malé a citlivé a co se oba dosud neodvažujeme pojmenovat – láska, budoucnost, štěstí. "To krásné" – tím je míněn svět, příroda a širá krása všeho, všeho krásného dohromady.

Pak nemyslím na utrpení, ale na krásu, která stále ještě trvá. V tom do značné míry spočívá rozdíl mezi matkou a mnou. Její rada při těžkomyslnosti zní: "Mysli na všechnu bídu ve světě a raduj se, že ji nezažíváš." Moje rada zní: "Vyjdi ven do polí, do přírody a na slunce. Vyjdi ven a snaž se najít štěstí v sobě. Mysli na všechno krásné, co je ještě v tobě a kolem tebe, a buď šťastná!"

Podle mého mínění matka nemá pravdu, neboť co ti zbývá, jestli přece jen zakusíš utrpení? Potom jsi ztracena. Naproti tomu já shledávám, že při každém trápení zbývá ještě něco krásného. Když to pozoruješ, objevuješ stále více radosti a nacházíš bývalou vyrovnanost. A kdo je šťastný, učiní šťastnými i ostatní. Kdo má odvahu a důvěru, nikdy nezahyne v neštěstí!

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 8. března 1944

Psaly jsme si s Margot z legrace psaníčka.

Anne: To je zvláštní, mně se vybavují noční události vždycky až se zpožděním. Teď najednou vím, že pan Dussel dnes v noci strašně hlasitě chrápal (je středa odpoledne, čtvrt na tři a pan Dussel chrápe zase, takže proto mě to napadlo). Když jsem musela jít na nočník, dělala jsem schválně trochu větší rámus, aby to chrápání přestalo.

Margot: Co je lepší, lapání po vzduchu nebo chrápání?

Anne: Chrápání, protože když udělám hluk, přestane, a dotyčná osoba se ani nevzbudí.

Něco jsem Margot nenapsala, ale tobě to přiznám, Kitty, totiž že mám často sny o Petrovi. Předevčírem v noci jsem byla ve snu tady, v našem obýváku, na ledě. Byl se mnou malý chlapec z kluziště na stadiónu Apollo, ten, co tam se svou sestřičkou, pořád v modrém, bruslil na čapích nožkách. Postavila jsem se vyzývavě před něj a zeptala jsem se ho, jak se jmenuje. Jmenoval se Petr. Ještě ve snu jsem si položila otázku, kolik Petrů už znám.

Pak se mi zdálo, že stojíme v Petrově pokoji naproti sobě u schodů. Něco jsem mu řekla a on mi dal pusu. Ale řekl, že mě přece jen nemá tolik rád a že nemám flirtovat. Zoufalým a úpěnlivým hlasem jsem odpověděla: "Já neflirtuji, Petře!"

Když jsem se probudila, byla jsem ráda, že to Petr neřekl.

Dnes v noci jsme se líbali taky. Ale Petrovy líce mě zklamaly, nebyly tak měkké, jak se zdají, ale jako tváře otcovy, tedy tváře muže, který se už holí.

 

Pátek 10. března 1944

Nejmilejší Kitty,

na dnešek se hodí přísloví: "Neštěstí nechodí nikdy samo." Petr to právě řekl. Povím ti, jaké máme nepříjemnosti a co nám možná ještě hrozí.

 

Za prvé Miep je nemocná. Byla na svatbě svých známých v Západním kostele a nastydla se. Za druhé se Kleiman ještě pořád nevrátil do práce po svém posledním krvácení do žaludku a Bep je tedy sama v kanceláři. Za třetí policie zatkla jednoho pána, jehož jméno nechci uvádět. To je velmi zlé nejen pro něj, ale i pro nás, protože čekáme na brambory, máslo a marmeládu. Pan M., říkejme mu tak, má pět dětí, nejstaršímu ještě ani není třináct a jedno je na cestě.

Včera večer jsme prožili zase trochu strachu, protože najednou vedle nás někdo zaťukal na zeď. Zrovna jsme jedli. Večer potom proběhl ve stísněné a nervózní náladě.

 

V poslední době nemám vůbec chuť vypisovat ti různé zdejší příhody, moje vlastní záležitosti mi leží víc na srdci. Nerozuměj tomu špatně, osud ubohého pana M. mi připadá strašný, ale v mém deníku pro něj přece jen tolik místa nezbývá.

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem byla od půl páté do čtvrt na šest u Petra. Dělali jsme francouzštinu a klábosili o všem možném. Opravdu se těším na tuhle krásnou odpolední hodinku, a nejkrásnější je, že Petra, zdá se, moje návštěva také těší.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 11. března 1944

Milá Kitty,

v poslední době už nedokážu chvilku posedět. Chodím shora dolů a zase zdola nahoru. Povídat si s Petrem se mi zdá krásné, ale mám vždycky strach, že jsem mu na obtíž. Vyprávěl mi sem tam něco o dřívějšku, o svých rodičích a o sobě, ale mně se to zdá ještě málo a přitom si každých pět minut kladu otázku, jakým právem žádám víc. Dřív jsem mu připadala nesnesitelná a on mně taky. Teď jsem svoje mínění změnila, změnil tedy i on to svoje? Myslím, že ano, ale to přece ještě neznamená, že musíme být důvěrnými přáteli, i když já osobně bych pak mohla celé to utajování snášet snáze. Ale nechci z toho jančit, zabývám se jím až dost, a tebe taky nechci pořád nudit tou svou sklíčeností.

 

Neděle 12. března 1944

Milá Kitty,

čím déle to trvá, tím je to zmatenější. Od včerejška se na mne Petr ani nepodívá, jako by se na mne zlobil. Tak se tedy ze všech sil snažím, abych za ním neběhala a abych s ním co nejmíň mluvila, ale je to pro mne těžké. Copak ho vlastně tak často ode mne odhání a tak často ke mně přitahuje? Snad si to jen namlouvám. Snad má také nálady, snad bude zítra zase všecko dobré.

Nejtěžší je, že navenek musím být normální, i když jsem tolik smutná. Musím pomáhat, mluvit s ostatními, posedět s nimi a především být veselá! Ze všeho nejvíc postrádám přírodu a místo, kde bych mohla být po libosti sama. Věřím, že to všechno zvládnu, ale jsem z toho taky úplně zmatená. Na jedné straně jsem šílená touhou po něm a sotva se ubráním tomu, abych se na něj nedívala, když je v pokoji, a na druhé straně si kladu otázku, proč mi na tom vlastně tak záleží, proč nemohu být zase klidná!

Ve dne i v noci, kdykoli jsem vzhůru, se sama sebe bez ustání ptám: "Copak jsi mu nedopřávala dost klidu? Nejsi snad příliš často nahoře? Nehovoříš s ním příliš často o vážných věcech, o kterých on ještě nedovede mluvit? Nepřipadáš mu snad nesympatická? Nebyl snad všechen ten rozruch kolem toho jenom výplod fantazie? Ale proč ti tedy tak často vyprávěl o sobě? Nemrzí ho to snad?" A ještě kupu dalších věcí.

Včera odpoledne jsem byla po té spoustě smutných novinek zvenčí tak zmožená, že jsem se natáhla na gauč. Nechtěla jsem nic než spát, abych nemusela přemýšlet. Spala jsem až do čtyř, pak jsem musela vstát. Připadalo mi zatěžko odpovídat na matčiny otázky a vymýšlet si pro otce výmluvu, abych vysvětlila své spaní. Předstírala jsem bolení hlavy, což nebyla lež, protože mě hlava opravdu bolela... zevnitř!

Normální lidi, normální holky, žáby jako já, si budou asi myslet, že nemám všech pět pohromadě, když se tak lituji. Ale už je to tak, říkám ti všecko, co mi leží na srdci, a zbytek dne jsem drzá, veselá a pokud možno sebejistá, abych se vyhnula všem otázkám, a v duchu se zlobím sama na sebe.

Margot je moc milá a ráda by byla mou důvěrnicí, ale já jí přece nemůžu všecko říkat. Chybí jí nenucenost. Bere mě vážně, hrozně vážně, a dlouho přemýšlí o své potřeštěné sestře. Kdykoli něco řeknu, hledí na mne zkoumavě a uvažuje: Je to komedie, nebo to myslí opravdově?

Jsme taky stále pohromadě a já bych nemohla mít svou důvěrnici stále vedle sebe.

Kdy se zas dostanu z toho myšlenkového chaosu? Kdy bude ve mně zase klid a mír?

Tvoje Anne

 

Úterý 14. března 1944

Milá Kitty,

snad tě pobaví (mě už méně), když se dovíš, co budeme dnes jíst. Protože je dole uklízečka, sedím v téhle chvíli u van Daanů za stolem s voskovaným plátnem a tisknu si k ústům a k nosu kapesník napuštěný nádherně voňavým parfémem z doby před ukrýváním. Tomu ovšem nemůžeš rozumět, tak tedy "začneme od začátku".

Protože naši dodavatelé potravinových lístků byli zatčeni, zbylo nám už jich jen patero koupených načerno a žádný tuk. A protože Miep a Kleiman jsou zase nemocní, nemůže nám Bep nic shánět. A protože všeobecná nálada je pochmurná, jídlo je taky takové. Od zítřka už nemáme ani kousíček sádla, másla nebo margarínu. K snídani už nejsou pečené brambory (aby se šetřil chléb), ale kaše, a protože se paní van Daanová domnívá, že umřeme hladem, nakoupili jsme speciální plnotučné mléko. Náš dnešní oběd je eintopf ze sudového zelí. Proto ono bezpečnostní opatření s kapesníkem. Je neuvěřitelné, jak může smrdět zelí, které je pravděpodobně pár let staré! Páchne to tady v pokoji jako směs zkažených švestek, konzervačních prostředků a shnilých vajec. Fuj, je mi špatně už jen při pomyšlení, že tohle svinstvo musím jíst!

K tomu ještě přispívá, že naše brambory chytly podivuhodné choroby a ze dvou věder "pommes de terre" jedno končí v kamnech. Děláme si z toho legraci, vymýšlíme rozmanité nemoci a došli jsme k závěru, že se u nich střídají rakovina, neštovice a spalničky. Nu ano, není to žádné potěšení žít ve čtvrtém roce války v podzemí. Kéž by všechen ten svrab už pominul!

Upřímně řečeno, jídlo by mi ani tak nevadilo, kdyby to tu bylo jinak snesitelnější. Potíž je v tom, že si kvůli tomuhle jednotvárnému životu začínáme jít na nervy. Předkládám ti názory pěti dospělých žijících v podzemí na současnou situaci (děti nesmějí mít názor žádný, protentokrát jsem se toho držela).

Paní van Daanová: "Poslání kuchařinky se mi už dávno zajídá, ale sedět tady s rukama v klíně je nuda. Tak přece jen vařím dál, ale naříkám: Bez tuku se vařit nedá. Už je mi špatně ze všech těch ohavných pachů. Za všechnu námahu sklízím jenom nevděk a křik. Jsem vždycky ta černá ovce, za všechno můžu. Dále si myslím, že se válka nijak nevyvíjí k lepšímu. Němci nakonec ještě vyhrají. Mám hrozný strach, že umřeme hlady, a když mám špatnou náladu, každému vynadám."

Pan van Daan: "Musím kouřit, kouřit, kouřit, a potom mi jídlo, politika a Kerliny nálady nepřipadají tak mizerné a Kerli je roztomilá. Když nemám co kouřit, je ze mě lazar a to pak musím mít maso. To se nám žije bídně, nic není dost dobré, určitě přijde hrozná hádka a moje Kerli je prostě hloupá husa."

Paní Franková: "Jídlo není zas až tak důležité, ale právě teď bych ráda snědla krajíc žitného chleba, protože mám děsný hlad. Kdybych byla paní van Daanovou, to věčné kouření bych svému muži už dávno zatrhla. Ale teď potřebuji nutně cigaretu, vždyť mi už blbne hlava. Van Daanovi jsou strašní lidé, Angličani dělají spoustu chyb, ale válka se vyvíjí dobře. Musím se vymluvit a být ráda, že nejsem v Polsku."

Pan Frank: "Všechno v pořádku, nic nepotřebuji. Hlavně zachovat klid, máme čas. Když dostanu brambory, budu spokojený. Rychle ještě z mého přídělu dát něco stranou pro Bep. Politicky to vypadá dobře, jsem optimista."

Pan Dussel: "Musím dokončit svoje denní penzum, všecko hezky načas. S politikou to jde výborně, že by nás chytli, to nepřipadá v úvahu. Já, já, já..."

Tvoje Anne

 

Středa 15. března 1944

 

Milá Kitty,

uf, na chviličku mám pokoj od ponurých scén! Dneska jsem neslyšela nic jiného než: "Jestli se stane to nebo ono, budeme mít potíže, jestli ještě tenhle onemocní, zůstaneme sami na světě..., jestli potom..."

Ano, to ostatní už víš. Aspoň soudím, že obyvatele zadního domu mezitím už dostatečně znáš, abys uhádla jejich rozhovory.

Důvodem k tomu "jestli, jestli" je, že Kugler byl povolán k šestidenní pracovní službě, Bep má víc než zastydlou rýmu a pravděpodobně bude muset zítra zůstat doma, Miep se ještě neuzdravila z chřipky a Kleiman měl krvácení do žaludku s mdlobami. Skutečný černý seznam pro nás.

Kugler musí jít podle našeho názoru k spolehlivému lékaři, aby mu napsal potvrzení, a to pak předloží na radnici v Hilversumu. Na zítřek dostali dělníci ze skladu den volna, takže Bep je sama v kanceláři. Jestli (už zase jestli) zůstane doma, budou dveře zamčené a my musíme být zticha jak myšky, aby lidé v sousedním domě nic neslyšeli. V jednu má na návštěvu k opuštěnému přijít na půl hodiny Jan, hraje tedy takříkajíc úlohu hlídače v zoologické zahradě.

Jan dnes v poledne poprvé po dlouhé době vyprávěl zase něco o velkém světě. Měla bys vidět, jak jsme se všichni kolem něho sesedli, přesně jako na obraze "Když babička vypravuje".

Vykládal před vděčným publikem páté přes deváté a mluvil v prvé řadě přirozeně o jídle. Vaří mu jedna Miepina známá. Předevčírem dostal mrkev se zeleným hráškem, včera musel sníst zbytky, dnes vaří polní hrách a zítra bude ze zbylé mrkve eintopf.

Ptali jsme se na Miepina doktora.

"Doktor?" ptal se Jan. "Co chcete od doktora? Dneska ráno jsem k němu volal, telefon brala jeho asistentka, prosil jsem o recept na chřipku a dostal odpověď, že si můžu pro něj přijít mezi osmou a devátou. Když má někdo hodně těžkou chřipku, přijde doktor osobně na chvilku k telefonu a řekne: ,Vyplázněte jazyk! Řekněte ááá! Už to slyším, máte zarudlo v krku. Napíšu vám recept, abyste mohl do lékárny. Na shledanou, pane.‘ A šmytec. Je to pohodlná praxe, obsluha výlučně po telefonu. Ale nerad bych lékařům něco vyčítal, nakonec každý člověk má jen dvě ruce, a dneska je nadbytek pacientů a minimální počet lékařů."

Přesto jsme se museli smát, když Jan předváděl telefonní rozhovor. Dovedu si opravdu představit, jak taková dnešní čekárna vypadá. Už nekoukají svrchu na pacienty na pokladnu, ale na lidi, kterým vlastně ve skutečnosti nic není, a myslí si: Člověče, co ty tady pohledáváš? Marš dozadu, přednost mají skutečně nemocní!

Tvoje Anne M. Franková

 

Čtvrtek 16. března 1944

Milá Kitty,

počasí je nádherné, nepopsatelně krásné. Půjdu určitě brzy na půdu.

Teď vím, proč jsem o tolik neklidnější než Petr. On má svůj vlastní pokoj, tam pracuje, sní, přemýšlí a spí. Mne strkají z jednoho rohu do druhého. Ve svém pokoji, o který se dělím s Dusselem, nejsem nikdy sama, a přesto po tom tolik toužím. To je taky důvod, proč utíkám na půdu. Tam a u tebe mohu být na chvilku, na malou chvilku sama sebou. Nechci ale lamentovat nad svými touhami, naopak, chci být statečná!

Naštěstí nemá nikdo tušení o mých pocitech, ledaže se k matce chovám den ze dne chladněji a opovržlivěji, s otcem tolik nelaškuji a ani před Margot se nechovám uvolněně, ale jsem jako svázaná. Musím si především zachovat svoji vnější jistotu, nikdo nesmí vědět, jaké boje se ve mně odehrávají. Boje mezi mou touhou a rozumem. Až dosud vítězil rozum, ale nebude cit přece jen silnější? Někdy se toho bojím a často si to strašně přeju.

Je to těžké nedávat před Petrem nic najevo, ale vím, že musí začít on. Je mi zatěžko všechny ty hovory a příhody, které s ním prožívám v noci ve snu, brát ve dne tak, jako by se nestaly. Ano, Kitty, Anne se zbláznila, ale žije také v bláznivé době a za ještě daleko bláznivějších okolností.

Naštěstí mohu to, co si myslím a cítím, alespoň napsat, jinak bych se tím úplně zalkla.

Co si asi o tom všem myslí Petr? Pořád věřím, že si jednoho dne o tom s ním budu moci promluvit. Dokázal přece aspoň trošku odhalit, co je ve mně, neboť tu vnější Anne, kterou až dosud zná, nemůže mít rád! Jak by mohl cítit sympatie k mému hlučnému a neklidnému chování, on, který tolik miluje klid a mír? Je snad první a jediný na světě, kdo nahlédl pod mou kamennou masku? Vstoupí snad brzy i za ni? Neříká snad jedno staré rčení, že po soucitu často následuje láska nebo že obojí kráčí často ruku v ruce? Není to také můj případ? Mám právě tak velký soucit s ním, jako ho mám často sama se sebou!

Opravdu nevím, jak začít. A jak by to teprve mohl dokázat on, když má ještě větší potíže s mluvením? Kdybych mu jen mohla napsat! Pak bych aspoň věděla, že ví, co jsem chtěla říct, neboť se slovy je to tak hrozivě těžké.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 17. března 1944

Nejmilejší zlatíčko,

přece jenom to dobře dopadlo, Bepino nachlazení se nezměnilo v chřipku, ale jen v chrapot, a pan Kugler byl na základě potvrzení jednoho lékaře zproštěn pracovní služby. Zadnímu domu se ulevilo. Všechno je tu ještě all right! Až na to, že máme s Margot rodičů víceméně po krk.

Nesmíš tomu špatně rozumět, já miluji otce a Margot miluje otce i matku, ale když je někdo tak starý jako my, chce taky trochu rozhodovat sám za sebe, chce se už zbavit rodičovského dohledu. Když jdu nahoru, už je tu otázka, co mám v plánu. Při jídle nesmím solit kolik chci, každý večer ve čtvrt na devět se matka ptá, jestli bych se už neměla svléct, každá knížka, kterou čtu, musí být prozkoumána. Upřímně řečeno to zkoumání není vůbec přísné a smím číst skoro všechno, ale všecky ty poznámky a připomínky plus celodenní vyptávání nám jsou na obtíž.

Ještě něco se jim nelíbí – nechci už celý den rozdávat pusinky semhle a pusinky tamhle. Všechny ty slaďoučké a vymyšlené přezdívky se mi zdají strojené. A to, jak si otec libuje v řečech o větrech a záchodě, mi připadá nechutné. Zkrátka ráda bych se jich aspoň na chvilku zbavila, a tomu oni nerozumějí. Ne že bychom jim o tom něco vykládaly, to ne, k čemu by to taky bylo, ono by jim to stejně nedošlo.

Margot včera večer řekla: "Mně se to zdá úplně hloupé. Když si jedna z nás na chvilku položí hlavu na ruce a dvakrát vzdychne, hned se ptají, jestli ji nebolí hlava nebo jestli se necítí dobře."

Pro Margot a pro mne je to opravdová rána, když najednou vidíme, jak málo toho zbývá z důvěrně známého a harmonického domova. A vyplývá to z velké části z toho, že náš vzájemný poměr je tak nepodařený. Myslím tím, že s námi jednají jako s malými dětmi, pokud jde o vnější věci, a my jsme vnitřně mnohem vyspělejší než děvčata našeho věku. I když je mi teprve čtrnáct, vím přece náramně dobře, co chci, vím, kdo má pravdu a kdo ne, mám svoje vlastní mínění, svoje pojetí a zásady. Snad to na holku v pubertě zní bláznivě, ale cítím se mnohem víc jako dospělý člověk než jako dítě, cítím se nezávislá na komkoli. Vím, že umím líp debatovat i diskutovat než matka. Vím, že mám objektivnější pohled, vím, že tolik nepřeháním, že jsem pořádnější a šikovnější, a proto nad ní cítím (můžeš se tomu smát) v mnoha věcech převahu. Když mám mít někoho ráda, musím k němu v první řadě cítit obdiv, obdiv a úctu a obojí u matky naprosto postrádám.

Všechno by bylo dobré, jen kdybych měla Petra, protože ho v lecčems obdivuji. Aby ne, je to takový slušný a hezký chlapec!

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 18. března 1944

 

Milá Kitty,

nikomu na světě jsem toho o sobě a svých pocitech nenavykládala tolik jako tobě. Proč bych ti neměla povědět také něco o sexu.

Rodiče a dospělí všeobecně se chovají velmi podivně, když tohle téma přijde na přetřes. Místo aby svým děvčatům i svým chlapcům už ve dvanácti letech všechno vysvětlili, posílají děti při takových rozhovorech z místnosti a ty ať se samy starají, kde nabrat vědomosti. Když pak rodiče později zjistí, že jejich děti se přece jenom něco dověděly, domnívají se, že toho vědí víc nebo míň, než tomu je ve skutečnosti. Proč se potom ještě nepokusí dohonit, co zameškali, a nezeptají se, jak se věci mají?

Pro dospělé je tu veliká překážka, která se mi zdá vlastně malá. Myslí si totiž, že děti si pak už nebudou představovat manželství jako něco posvátného a neposkvrněného, když se dovědí, že tato neposkvrněnost je ve většině případů pouhý nesmysl. Já osobně nepokládám u muže za něco špatného, když si do manželství přinese trochu zkušeností. S tím přece manželství nemá nic společného.

Když mi bylo přesně jedenáct, vysvětlili mi, jak je to s menstruací. Ještě dlouho jsem však nevěděla, jak k ní dochází a jaký má význam. Když mi bylo dvanáct a půl, dověděla jsem se víc, protože Jacque nebyla tak hloupá jako já. Jak spolu žijí muž a žena, to mi řekl pouhý můj cit. Zpočátku se mi ta představa zdála šílená, ale když mi to Jacque potvrdila, byla jsem hrdá na svou intuici.

Že se děti nerodí z břicha, vím taky od Jacque, ta prostě řekla: "Kudy to jde dovnitř, tudy to zase vychází hotové ven." O panenské bláně a dalších podrobnostech jsme se s Jacque dověděly z jedné knihy o sexuální výchově. Že se dá předejít otěhotnění, jsem věděla taky, ale co při tom všem probíhá uvnitř, bylo pro mne záhadou. Když jsem na to narazila, vyprávěl mi otec o prostitutkách atakdále. Ale při všem tom zůstávaly ještě stále otázky, na které jsem nedostala odpověď.

Když matka svým dětem všecko nevysvětlí, dovědí se to po kouskách a pokoutně, a to je určitě špatně.

 

Ačkoliv je sobota, nenudila jsem se, protože jsem byla s Petrem na půdě. Seděla jsem tam se zavřenýma očima a snila, bylo to nádherné.

Tvoje Anne M. Franková

 

Neděle 19. března 1944

 

Milá Kitty,

včera byl pro mne moc důležitý den. Po obědě probíhalo všecko docela normálně. V pět hodin jsem postavila vodu na brambory a matka mi dala kousek jelita, abych ho donesla Petrovi. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak jsem přece jen šla. Nechtěl si jelito vzít a já měla žalostný pocit, že to je ještě pořád kvůli té hádce o nedůvěře. Najednou jsem nemohla dál, z očí mi vytryskly slzy. Už jsem nenaléhala, donesla jsem tácek zpátky matce a šla jsem na záchod, abych se vyplakala. Pak jsem se rozhodla, že tu věc s Petrem prohovořím. Před jídlem jsme seděli u něj a pomáhali mu s křížovkou, byli jsme čtyři, takže jsem mu nemohla nic říct. Ale když jsme šli ke stolu, zašeptala jsem mu: "Děláš večer těsnopis?"

"Ne," odpověděl.

"Tak bych s tebou ráda chvilku mluvila." Souhlasil.

Po mytí nádobí jsem šla tedy za ním a zeptala se ho, jestli si to jelito nevzal kvůli poslední hádce. Naštěstí tomu tak nebylo. Ale jenom se mu nezdálo správné tak rychle povolit. V pokoji bylo hrozné horko a ve tváři jsem byla červená jako rak. Když jsem donesla Margot vodu, vrátila jsem se proto ještě jednou nahoru, abych se nadýchala trochu vzduchu. Ze slušnosti jsem se nejdřív postavila k oknu u van Daanových, ale už brzy jsem šla za Petrem. Stál u levé strany otevřeného okna, já se postavila k pravé. Bylo mnohem lehčí mluvit u otevřeného okna za tmy než za světla. Myslím, že Petrovi to taky tak připadalo. Vyprávěli jsme si spoustu věcí, strašnou spoustu, zdaleka to všechno nejsem schopna zopakovat. Ale bylo to báječné, nejkrásnější večer, jaký jsem kdy v zadním domě prožila. Některá témata ti přece jenom krátce naznačím.

Nejdřív jsme mluvili o hádkách, a že teď jim čelím úplně jinak, potom o odcizení mezi námi a našimi rodiči. Vyprávěla jsem Petrovi o matce a o otci, o Margot i o sobě. Jednu chvíli se zeptal: "Vy si určitě přejete vždycky dobrou noc a dáváte si pusu?"

"Pusu? Kdyby jednu, ale celou spoustu. A ty ne?"

"Ne, já jsem skoro nikdy nikomu nedal pusu."

"Ani na své narozeniny?"

"No, to ano!"

Mluvili jsme také o tom, že ani jeden ani druhý rodičům moc nedůvěřujeme. Že jeho rodiče ho sice velice milují a že by asi byli rádi, kdyby jim důvěřoval, ale to že on nechce. Že já si vypláču své soužení v posteli a on chodí nadávat na půdu. Že já s Margot se doopravdy známe taky teprve odnedávna a že si toho přesto moc nevyprávíme, protože jsme ustavičně spolu. Mluvili jsme o všem možném, o důvěře, o citu i o sobě. Byl přesně takový, jak jsem si ho představovala.

Pak jsme došli k roku 1942, jak jsme byli tenkrát jiní. Oba se už ani nepoznáváme. Jak jsme se na začátku nemohli vystát. Připadala jsem mu neposedná a obtížná a já jsem na něm neviděla nic zajímavého. Nechápala jsem, proč se mnou neflirtuje, ale teď jsem tomu ráda. Mluvil taky ještě o tom, jak se často izoloval. Já říkala, že mezi mou hlučností a rozpustilostí a jeho tichostí není tak velký rozdíl a že taky miluji klid, ale že nikde nejsem sama, jedině se svým deníkem. A že mě každý vidí raději odcházet než přicházet, hlavně pan Dussel, a že nechci být pořád v pokoji rodičů. On prý je rád, že moji rodiče mají děti, a já jsem ráda, že on je tady. Řekla jsem mu, že chápu jeho zdrženlivost i jeho chování vůči rodičům a že bych mu ráda pomohla při hádkách.

"Ty mi přece vždycky pomáháš!" řekl.

"Čímpak?" zeptala jsem se udiveně.

"Svou veselostí."

To bylo asi to nejkrásnější, co mi řekl. Řekl taky ještě, že mu to už vůbec nepřipadá dotěrné, když k němu přijdu, ale úžasné. A já mu vyprávěla, jak se mi všechny ty něžnůstky, kterými mě otec i matka častují, zdají prázdné a že pusinka sem a pusinka tam ještě neznamenají důvěrnost. Mluvili jsme ještě o naší vlastní vůli, o deníku a samotě, a rozdílu mezi člověkem navenek a uvnitř, jak se projevuje u každého z nás, o mé masce atakdále.

Bylo to nádherné. Musí mě asi nejdřív mít rád jako kamaráda, a to prozatím stačí. Nemám pro to slova, tak jsem vděčná a šťastná. A musím se ti omluvit, Kitty, že můj styl dnes nedosahuje obvyklé úrovně. Psala jsem prostě, co mě napadlo.

Mám pocit, jako bychom s Petrem sdíleli společné tajemství. Když na mě hledí, těma očima, s tím úsměvem a s tím milým pomrkáváním, jako by v mém nitru vycházelo slunce. Doufám, že to tak zůstane, že spolu strávíme ještě mnoho, mnoho krásných hodin.

Tvoje vděčná a šťastná Anne

Žádné komentáře