Historie.nolimit.cz

Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové 8. část

Neděle 16. dubna 1944

Milá Kitty,

zapamatuj si včerejší den, je velice důležitý pro celý můj život. Není snad pro každé děvče důležité, když dostane první polibek? No a u mne je tomu také tak. Pusa od Brama na pravou tvář se nepočítá, ani políbení pravé ruky od Woudstry. Povím ti, jak k tomu polibku tak najednou došlo.

Včera večer v osm jsem seděla s Petrem na jeho gauči. Brzy mi položil ruku kolem ramenou (protože byla sobota, neměl na sobě overal). "Posuňme se kousek dál," řekla jsem, "abych nenarážela hlavou na skříňku."

Posunul se skoro až na roh, prostrčila jsem mu ruku pod paží na záda a on mě pevně objal kolem ramenou. Už často jsme takhle seděli, ale nikdy tak těsně vedle sebe jako včera večer. Pevně mě k sobě přitiskl, levá část mé hrudi se dotýkala jeho prsou, srdce mi bušilo. Ale to ještě nebylo všecko. Nepřestal, dokud moje hlava nespočívala na jeho rameni a jeho hlava na mé. Když jsem se asi po pěti minutách trochu narovnala, vzal mi hlavu do dlaní a zase ji k sobě přitáhl. Ach, bylo to nádherné! Nemohla jsem blahem ani promluvit. Hladil mě trochu nešikovně po tváři a po paži, dotýkal se mých vlasů a hlavy jsme měli skoro po celý ten čas u sebe.

Nedokážu ti popsat, co jsem přitom pociťovala. Byla jsem přešťastná a věřím, že on taky.

O půl deváté jsme vstali. Petr si obul cvičky, aby při své druhé obchůzce domem nedupal, a já stála vedle. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale než jsme sešli dolů, dal mi pusu na vlasy, napůl na levou tvář a napůl na ucho. Ani jsem se neotočila a uháněla dolů, a teď plná touhy očekávám dnešní den.

Neděle ráno krátce před 11. hodinou

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 17. dubna 1944

Milá Kitty,

myslíš, že by otec a matka schvalovali, abych seděla na gauči a líbala se s chlapcem? Přitom chlapci je sedmnáct a půl a děvčeti necelých patnáct? Já myslím, že ne, ale musím se v té věci spolehnout sama na sebe. Je to tak klidné a bezpečné spočívat v jeho náručí a snít, je to tak vzrušující cítit jeho tvář na své, je to tak nádherné vědět, že někdo na mne čeká. Ale – a to ale opravdu existuje – zůstane Petr jen při tom? Nezapomněla jsem na jeho slib, ale... Je to chlapec!

Vím, že je to pro mne hodně brzy. Ani ne patnáctiletá a už tak samostatná, to je pro ostatní asi nepochopitelné. Jsem si takřka jistá, že Margot by nikdy nedala pusu nějakému chlapci, aniž by byla řeč o zasnoubení nebo svatbě. Takové plány nemáme ani Petr, ani já. Ani matka se před otcem určitě s žádným mužem nestýkala. Co by tomu říkaly moje přítelkyně nebo Jacque, kdyby věděly, že jsem ležela v Petrově náručí, srdce na jeho hrudi, hlavu na jeho rameni, jeho hlavu a tvář na mé!

Ó, Anne, to je skandál! Ale já to za skandál opravdu nepovažuji. Jsme tady zavření, odříznutí od světa a obzvláště v poslední době žijeme stále ve strachu a starostech. Proč bychom měli udržovat odstup, když se máme rádi? Proč bychom si v těchto dobách neměli dát pusu? Proč bychom měli čekat, až budeme v patřičném věku? Proč bychom se měli moc ptát?

Předsevzala jsem si, že budu sama na sebe dávat pozor. On by mi nikdy nezpůsobil zármutek nebo bolest. Proč bych se tedy neměla řídit svým citem, když nám to oběma přináší štěstí?

Mám však za to, Kitty, že jsi aspoň trochu vycítila něco z mých pochybností. Řekla bych, že mému smyslu pro čest nesedí tajnůstkářství. Myslíš, že je mou povinností povědět otci všechno, co dělám? Myslíš, že se o našem tajemství má dozvědět někdo třetí? Ochudili bychom se tím o tolik krásného. A byla bych potom vnitřně klidnější? Promluvím si o tom s ním.

Ó ano, chci s ním mluvit o tolika věcech, protože jenom se spolu mazlit, v tom nevidím žádný smysl. Sdělovat si navzájem myšlenky, k tomu patří hodně důvěry, ale u vědomí této důvěry budeme určitě oba silnější.

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Včera ráno jsme byli zase už v šest hodin na nohou, protože celá rodina slyšela lomoz jako při vloupání. Možná se tentokrát stal obětí nějaký soused. Při kontrole v sedm hodin jsme měli dveře naštěstí pevně zamčené.

 

Úterý 18. dubna 1944

Milá Kitty,

tady je všechno v pořádku. Včera večer tu byl zase tesař a začal přišroubovávat na dveřní výplně železné desky.

Otec právě říkal, že ještě před 20. květnem očekává rozsáhlé operace jak v Rusku, tak i v Itálii a na západě. Čím déle to všechno trvá, tím méně si v naší situaci dovedu osvobození představit.

Včera jsme se konečně s Petrem dostali k rozhovoru, který jsme odkládali už skoro deset dnů. Vysvětlovala jsem mu všecko o děvčatech a nestyděla jsem se mluvit ani o nejintimnějších věcech. Myslel si, že vchod u žen na obrázcích jednoduše vynechávají, a to se mi zdálo legrační. Neuměl si představit, že je opravdu mezi nohama.

Večer končil polibkem, kousek vedle úst. Je to fakt báječný pocit!

Snad si přece jen vezmu nahoru s sebou svou "knížku krásných vět", kam si píšu všechno, co se mi líbí, abychom se konečně dostali trochu hlouběji. Nenacházím žádné potěšení v tom, když se den co den jenom objímáme, a přeji si, aby to cítil také tak.

Po vrtkavé zimě máme zase nádherné jaro. Duben je opravdu báječný, ne moc teplý a ne moc studený, a občas se přežene malá sprška. Náš kaštan je už docela zelený a tu a tam jsou už dokonce vidět malé svíčky.

Bep nás v sobotu obdarovala čtyřmi kyticemi, třemi kyticemi narcisů a jednou kytičkou modřenců pro mne. A pan Kugler nás stále lépe zásobuje novinami.

Musím dělat algebru, Kitty, na shledanou!

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 19. dubna 1944

Milý poklade,

(to je název filmu s Dorit Kreyslerovou, Idou Wüstovou a Haraldem Paulsenem.)

Co je krásnějšího na světě, než se dívat z otevřeného okna ven, poslouchat zpěv ptáků, cítit na tvářích slunce a držet v náručí milého chlapce? Je to tak klidné a bezpečné cítit jeho paži, vědět, že je nablízku, a přesto mlčet. Nemůže na tom být nic špatného, vždyť ten klid je tak blahodárný. Ó, jen kdyby ho nikdo nerušil, ani taková Mouschi!

Tvoje Anne

 

Pátek 21. dubna 1944

Nejdražší Kitty,

včera odpoledne jsem ležela v posteli, bolelo mě v krku, ale protože jsem se hned první den nudila a neměla horečku, dneska jsem zase vstala. Bolení v krku stejně téměř přestalo.

Včera slavil náš "Führer" pětapadesáté narozeniny, jak sis pravděpodobně všimla. Dnes jsou osmnácté narozeniny Její královské Výsosti korunní princezny Alžběty z Yorku. V BBC uvedli, že ještě nebyla prohlášena za plnoletou, jak tomu princezen jinak bývá. Už jsme se dohadovali, za kterého prince se tato kráska jednou provdá, nemohli jsme však na žádného vhodného přijít. Její sestra, princezna Margaret Rose, by se snad mohla provdat za korunního prince Baudouina Belgického.

Tady stíhá jedna mizérie druhou. Sotva jsme pořádně zabednili vnější dveře, objevil se zase na scéně skladník van Maaren. S velkou pravděpodobností kradl bramborovou moučku a chce teď svést vinu na Bep. Zadní dům je samozřejmě pobouřen. Bep je bez sebe zlostí. Snad teď dá Kugler to podezřelé individuum sledovat.

Dnes ráno tu byl odhadce z Beethovenovy ulice. Chce koupit naši truhlu za 400 guldenů. I ostatní jeho nabídky jsou podle našeho mínění moc nízké.

Chci se zeptat časopisu "De Prins", jestli by ode mne nevzal pohádku, samozřejmě pod pseudonymem. Ale moje pohádky jsou ještě moc dlouhé, a tak nevěřím, že budu úspěšná.

Na shledanou do příště, darling!

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 25. dubna 1944

Milá Kitty,

asi deset posledních dní Dussel zase nemluví s van Daanem, a to jen proto, že jsme po vloupání zavedli množství nových bezpečnostních opatření. Jedním z nich je, že Dussel večer už nesmí dolů. Po poslední obchůzce Petra s panem van Daanem večer v půl desáté už nikdo dolů nesmí. Od osmi hodin večer do osmi do rána je také už zakázáno splachovat na záchodě. Okna se odtemňují, až když v Kuglerově kanceláři svítí světlo, a večer se už mezi ně nesmějí zastrkávat žádné špalíčky, což Dussela popudilo. Hudruje, že se van Daan na něj osopil, ale je si tím sám vinen. Řekl také, že by dokázal žít spíš bez jídla než bez vzduchu a že musíme přijít na nějaký způsob, jak otvírat okna.

"Já si o tom promluvím s panem Kuglerem," řekl mi. Odpověděla jsem, že o takových věcech nerozhoduje pan Kugler, ale celé naše společenství.

"Všechno se tu děje za mými zády, tak si o tom asi promluvím s tvým otcem."

Také už nesmí v sobotu odpoledne a v neděli vysedávat v Kuglerově kanceláři, protože by ho mohl slyšet šéf firmy Keg, kdyby přišel. A hned nato si tam Dussel přece jen sedl. Van Daan zuřil a otec si šel s ním dolů promluvit. Dussel měl ovšem zase nějakou výmluvu, ale tentokrát s ní dokonce ani u otce neuspěl. Otec s ním teď také mluví co možná nejméně, protože ho Dussel urazil. Jak, to nevím, neví to nikdo z nás, ale muselo to být ošklivé.

A příští týden má ten nešťastník ještě ke všemu narozeniny. Mít narozeniny, mlčet jak ryba, hartusit a přijímat dárky, copak to jde dohromady?

 

S panem Voskuijlem to jde rychle z kopce. Už přes deset dní má skoro čtyřicet stupňů horečky. Doktor pokládá jeho stav za beznadějný, soudí, že rakovina zachvátila plíce. Chudák, moc rádi bychom mu pomohli, ale tady nemůže pomoci nikdo, jen Bůh!

Napsala jsem hezkou povídku. Jmenuje se "Blurry, objevitel světa", a mým třem posluchačům se moc líbila.

Jsem ještě pořád nastydlá a nakazila jsem jak Margot, tak i matku a otce. Jen aby to nedostal Petr! Musel nutně dostat pusu a říká, že jsem jeho Eldorádo. To přece nejde, kluku bláznivá! Ale stejně je milý!

Tvoje Anne M. Franková

 

Čtvrtek 27. dubna 1944

Milá Kitty,

dnes ráno měla paní van Daanová špatnou náladu, jenom pořád naříkala. Nejdřív kvůli nachlazení, pak že nedostala bonbony proti kašli a že taková rýma se nedá vydržet. Pak zase že už nesvítí slunce a po invazi ani vidu ani slechu, že se nemůžeme dívat z okna atd. atd. Museli jsme se jí strašně smát. Potom to přece jenom nebylo tak zlé a ona se smála s námi.

Recept na náš bramborový nákyp, kvůli nedostatku cibule obměněný! Vezmi oloupané brambory, umel je, vraž do nich trochu "vládní mouky" a přidej sůl. Vymaž formu na pečení nebo ohnivzdornou mísu parafínem nebo stearinem, peč vypracované těsto dvě a půl hodiny a jez ho pak s nahnilým jahodovým kompotem. (Chybí cibule, chybí tuk jak do těsta, tak na vymazání mísy.)

Teď právě čtu knihu "Císař Karel V." od jednoho univerzitního profesora v Göttingenu. Pracoval na té knize čtyřicet let. Za pět dnů jsem přečetla padesát stránek, víc není možné. Kniha má 598 stran, můžeš si spočítat, kolik času na ni budu potřebovat. A pak ještě druhý díl! Ale ... je moc zajímavá!

Co taková školačka za jeden den všecko nestihne! Tak třeba já! Nejdřív jsem přeložila kus Nelsonovy poslední bitvy z holandštiny do angličtiny. Pak jsem probrala pokračování severní války (1700–1721). Petr Veliký, Karel XII., August Silný, Stanislav Leszczyński, Mazeppa, Branibory, Přední Pomořany, Zadní Pomořany a Dánsko spolu s příslušnými letopočty. Hned nato jsem přistála v Brazílii, četla o bahijském tabáku, o přebytku kávy, o jednom a půl milionu obyvatel Ria de Janeira, o Pernambuku a S((a))o Paulu, a nesmím zapomenout na řeku Amazonku. O černoších, mulatech, mesticích, běloších, o víc než padesáti procentech analfabetů a o malárii. Protože mi zbyla chvilka času, probrala jsem ještě rychle jeden rodokmen: Jan Starý, Vilém Ludvík, Arnošt Kazimír I., Jindřich Kazimír I. až po malou Markétu Františku (narozenou 1944 v Ottawě).

Dvanáct hodin: na půdě jsem pokračovala v učení, a to o děkanech, farářích, pastorech, papežích a ... Uf! Až do jedné hodiny.

Po druhé hodině ubohé dítě (hm, hm) už zase pracovalo, na řadě byly různé druhy opic. Kitty, řekni rychle, kolik prstů má hroch!

Pak následovala bible, Noemova archa, Sem, Cham a Jafet. Potom Karel V. Potom angličtina u Petra, "Plukovník" od Thackeraye. Potom přezkoušet francouzská slovíčka a pak srovnat Mississippi s Missouri!

Pro dnešek dost, ahoj!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 28. dubna 1944

Milá Kitty,

nikdy nezapomenu na svůj sen o Petru Schiffovi. Když na něj myslím, vybavuji si ještě dnes ten nádherný, oblažující pocit z dotyku jeho tváře. S Petrem zde jsem to také někdy cítila, ale dosud nikdy ne tak silně, až včera, když jsme spolu jako obyčejně seděli v objetí na gauči. Najednou normální Anne zmizela a místo ní přišla druhá Anne, ne vtipná a rozpustilá, ale milující a poddajná.

Pevně jsem se k němu přitiskla a cítila vzrůstající dojetí. Do očí mi vstoupily slzy, levá skanula na jeho overal, pravá mi stékala kolem nosu a dopadla taky na jeho overal. Všiml si toho? Jediný pohyb tomu nenasvědčoval. Cítí totéž co já? Také skoro nepromluvil, Ví, že nemá před sebou jednu Anne, ale dvě? Otázky zůstávají nezodpovězené.

V půl deváté jsem vstala a šla k oknu. Tam se vždycky spolu loučíme. Ještě jsem se chvěla, ještě jsem byla tou druhou Anne. Přišel ke mně, objala jsem ho kolem krku a vtiskla mu polibek na levou tvář. Právě jsem ho chtěla políbit i na pravou tvář, když se naše ústa setkala. Vrávoravě jsme se k sobě přitiskli, ještě jednou a ještě jednou, abychom nikdy nepřestali!

 

Petr potřebuje tolik něhy! Poprvé v životě objevil děvče, poprvé zjistil, že i ta nejotravnější děvčata mají duši a srdce a změní se, jakmile jsou s někým o samotě. Poprvé v životě daroval svoje přátelství i sebe. Ještě nikdy předtím neměl přítele nebo přítelkyni. Nyní jsme se našli. Já jsem ho také neznala, také jsem nikdy neměla důvěrného přítele, a teď k tomu přece jen došlo.

Neopouští mě další otázka: "Je to správné?" Je to správné, že se tak rychle podvoluji, že jsem tak nedočkavá, stejně nedočkavá a vzrušená jako Petr? Smím si to vůbec jako dívka dovolit?

Odpověď je jen jedna: "Tolik toužím ... a už tak dlouho. Jsem tak sama a nyní jsem našla útěchu."

 

Ráno jsme normální, odpoledne ještě poměrně také, ale večer jsme celí roztoužení, cítíme štěstí a blaženost všech předchozích chvil, a myslíme jen jeden na druhého. Každý večer po posledním polibku bych nejraději utekla, ani bych mu do očí nepohlédla, jen pryč, pryč do tmy a být sama.

Ale co mě čeká, když sejdu po čtrnácti schodech? Jasné světlo, tu otázky, tam smích. Musím reagovat a nesmím dát na sobě nic znát.

Mé srdce je ještě příliš rozechvělé, abych takový šok, jaký jsem prožila včera večer, dokázala jednoduše se sebe setřást. Něžná Anne přichází příliš zřídka, a proto ji nelze hned zase vyhodit ze dveří. Petr se mě dotkl hlouběji, než se mi to kdy předtím stalo, s výjimkou mého snu! Petr mě popadl a celou mě obrátil naruby. Copak není pro každého člověka samozřejmé, že potom potřebuje klid, aby se zase vnitřně zotavil? Ach Petře, cos to se mnou udělal! Co ode mne chceš?

Kam to asi povede? Ano, teď chápu Bep, když to teď sama prožívám. Teď rozumím jejím pochybnostem. Kdybych byla starší a on by si mě chtěl vzít, co bych odpověděla? Anne, buď poctivá! Nemohla by sis ho vzít, ale opustit ho je také těžké. Petrova povaha je ještě nevyhraněná, má málo pevné vůle, příliš málo odvahy a síly. Je to ještě dítě, psychicky není starší než já. Touží jen po klidu a štěstí.

Je mi skutečně teprve čtrnáct? Jsem skutečně ještě hloupá školačka? Jsem skutečně ještě ve všem tak nezkušená? Mám víc zkušeností než ostatní, prožila jsem něco, co skoro nikdo v mém věku nezná.

Bojím se sama sebe, mám strach, že se ve své touze oddám příliš rychle. Jak by to potom mohlo později klapat s jinými chlapci? Ach, je to tak těžké řídit se srdcem i rozumem, když každý má svůj čas! Ale copak vím bezpečně, že jsem ten čas volila správně?

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 2. května 1944

Milá Kitty,

v sobotu večer jsem se Petra zeptala, jestli si myslí, že bych měla o nás něco povědět otci. Po chvilce otálení řekl ano. Byla jsem ráda, svědčí to o jeho poctivosti. Hned jak jsem sešla dolů, šla jsem s otcem pro vodu. Už na schodech jsem mu řekla: "Tati, určitě chápeš, že když jsme s Petrem pohromadě, nesedíme od sebe metr daleko. Zdá se ti to špatné?"

Otec neodpověděl hned, pak řekl: "Ne, špatné se mi to nezdá, Anne. Ale tady v tomhle omezeném prostoru musíš být opatrná." Řekl ještě něco v tomto smyslu, pak jsme šli nahoru.

V neděli ráno si mě k sobě zavolal a řekl: "Anne, já jsem o tom znovu přemýšlel." (Už jsem dostávala strach!) "Tady v zadním domě to vlastně není tak dobré. Myslel jsem, že jste kamarádi. Je do tebe Petr zamilovaný?"

"O tom jsme nemluvili," odpověděla jsem.

"Víš, že vám dobře rozumím. Ale musíš se držet zpátky. Nechoď tak často nahoru, zbytečně ho nepovzbuzuj. Muž je v těchto věcech vždy ten aktivní, žena ho může brzdit. Venku, když jsi svobodná, je to něco úplně jiného. Vídáš jiné chlapce i děvčata, můžeš jít ven, sportovat a všechno možné. Ale tady nemůžeš ven, kdy chceš. Vidíte se každou chvíli, vlastně pořád. Buď opatrná, Anne, a neber to moc vážně."

"To nedělám, tati, a Petr je rozumný. Je to milý chlapec."

"Ano, ale nemá pevný charakter. Snadno se dá ovlivnit jak k dobrému, tak ke špatnému. Jenom doufám, že zůstane dobrý, protože ve své podstatě dobrý je."

Mluvili jsme ještě chvíli a dohodli se, že si otec pohovoří i s ním.

V neděli odpoledne na půdě se mě Petr zeptal: "A mluvila jsi s otcem, Anne?"

"Mluvila," odpověděla jsem, "právě ti to chci vyprávět. Otci to nepřipadá špatné, ale říká, že tady, kde jsme všichni tak pohromadě, by mohly snadno vzniknout konflikty."

"Přece jsme se domluvili, že se nebudeme hádat. Chci to dodržet."

"Já taky, Petře. Ale otec tomu nevěřil, domníval se, že jsme kamarádi. Myslíš, že to nejde?"

"Myslím, že to jde. A ty?"

"Já taky. Taky jsem tátovi řekla, že ti důvěřuji. Spoléhám na tebe, Petře, tak jako spoléhám na otce, a myslím, že si to zasloužíš. Je to tak?"

"Já doufám." Byl hodně rozpačitý a zčervenal.

"Věřím ti, Petře," pokračovala jsem. "Věřím, že máš dobrou povahu a že to v životě daleko dotáhneš."

Mluvili jsme pak o jiných věcech. Později jsem ještě řekla: "Až se odtud dostaneme, vím, že už si na mne ani nevzpomeneš."

Reagoval prudce: "To není pravda, Anne! Ne, to si o mně nesmíš myslet!"

Pak nás zavolali.

 

Otec s ním mezitím mluvil, v pondělí mi to vyprávěl. "Otec si myslel, že kamarádství může přerůst v zamilovanost. Já jsem mu ale slíbil, že se budeme ovládat."

Otec si přeje, abych večer nechodila tak často nahoru, ale já to nechci. Nejenže jsem u Petra ráda, ale řekla jsem, že na něho spoléhám. Chci mu dokázat, že mu důvěřuji, a to nemohu, když z nedůvěry zůstanu dole.

Ne, půjdu nahoru!

 

Mezitím skončilo drama s Dusselem. V sobotu večer se u stolu krásnou holandštinou omluvil. Van Daan se okamžitě zase udobřil. Dussel si tenhle výstup určitě cvičil celý den. Jeho narozeniny v neděli proběhly v klidu. Od nás dostal láhev dobrého vína, ročník 1919, od van Daanů (kteří teď už svůj dárek mohli dát) sklenici Piccalilly a balíček žiletek, od Kuglera džbánek citronové limonády, od Miep knihu a od Bep kytičku v květináči. On dal každému jedno vajíčko.

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 3. května 1944

Milá Kitty,

nejdřív krátce novinky týdne! Politika má teď dovolenou. Neděje se nic, vůbec nic, o čem by se dalo povídat. Pomalu začínám věřit, že dojde k invazi. Nemohou přece nechat všecko na Rusech! Ostatně ti teď taky nic nedělají.

Pan Kleiman je zase každé ráno v kanceláři. Obstaral do Petrova gauče nová pera. Petr se tedy teď musí pustit do čalounické práce. Pochopitelně k tomu nemá vůbec chuť. Kleiman taky opatřil prášek proti kočičím blechám.

Už jsem ti vyprávěla, že Moffi je pryč? Od čtvrtka minulého týdne beze stopy zmizel. Určitě je už v kočičím ráji a nějaký milovník zvířat si na něm pochutnal. Možná nějaké zámožné děvče dostane čepici z jeho kožíšku. Petr je kvůli tomu strašně smutný.

Už dva týdny snídáme v sobotu až o půl dvanácté. Dopoledne máme jen hrnek kaše. Od zítřka to má být každý den, můžeme tak ušetřit jedno jídlo. Zelenina je pořád ještě těžko k dostání. Dnes v poledne jsme měli shnilé čínské zelí. K mámí je jenom salát, špenát a čínské zelí, jinak nic. K tomu ještě nahnilé brambory, tedy skvělá kombinace!

Přes dva měsíce jsem neměla menstruaci, od neděle je to konečně zas v pořádku. Navzdory nepříjemnostem a okolnostem jsem přece jen ráda, že se to už zase upravilo.

 

Určitě si umíš představit, jak často se tady zoufale ptáme: "K čemu, prosím vás, k čemu je tahle válka dobrá? Proč lidé nemohou žít spolu v míru? Proč musí být všechno zpustošeno?"

Ta otázka je pochopitelná, ale rozhodující odpověď zatím nikdo nezná. Ano, proč vyrábějí v Anglii pořád větší letouny, pořád těžší bomby a současně nové řadové domky pro novou výstavbu? Proč se každý den vydávají miliony na válku a ani cent se nevěnuje na zdravotnictví, umělcům, chudým? Proč musejí lidé hladovět, když v jiných částech světa hnije přebytečná potrava? Proč jsou lidé takoví blázni?

Nevěřím, že válku dělají jen mocní, jen ti, co vládnou, a kapitalisté. Ne, i malý člověk válku podporuje. Jinak by se přece národy proti ní už dávno pozvedly! Člověk v sobě má pud k ničení, pud k zabíjení, k vraždění a běsnění, a pokud celé lidstvo bez výjimky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zdupáno a zničeno, a pak to začne nanovo.

 

Často jsem byla sklíčená, ale nikdy zoufalá. Považuji naše skrývání za nebezpečné, ale romantické a zajímavé dobrodružství. Popisuji ve svém deníku každé strádání jako zábavu. Předsevzala jsem si teď, že povedu jiný život než ostatní děvčata a později jiný život než normální hospodyně. Je to vhodný začátek a je v něm mnoho zajímavého, a proto, jen proto se musím v těch nejnebezpečnějších okamžicích smát komickým situacím.

Jsem mladá a mám ještě mnoho skrytých vlastností. Jsem mladá a silná a prožívám vědomě toto velké dobrodružství. Ocitla jsem se v něm až po uši a nemohu celý den naříkat, musím se bavit! Dostala jsem toho hodně do vínku, šťastnou povahu, spoustu veselí a síly. Každý den cítím, jak vnitřně rostu, jak se blíží vysvobození, jak krásná je příroda. Cítím, jak dobří jsou lidé v mém okolí, jak zajímavé a zábavné je toto dobrodružství. Proč bych tedy měla být zoufalá?

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 5. května 1944

Nejdražší Kitty,

otec je se mnou nespokojený. Myslel si, že po našem nedělním rozhovoru přestanu už sama od sebe chodit každý večer nahoru. Nepřeje si žádné "šmajchlování". To slovo nemůžu ani slyšet. Bylo už dost nepříjemné o tom mluvit, proč teď ještě ze mne musí dělat tu špatnou! Chystám se s ním dnes promluvit. Margot mi dobře poradila. Poslouchej, co se mu asi tak chystám říct:

"Myslím, tati, že ode mne očekáváš vysvětlení, tady je. Zklamala jsem tě, čekal jsi ode mne víc zdrženlivosti. Určitě chceš, abych byla taková, jaká má být čtrnáctiletá holka, a v tom se mýlíš.

Od té doby, co tu jsme, od července 1942, jsem to neměla až na posledních pár týdnů jednoduché. Kdybys věděl, jak často jsem večer plakala, jak jsem byla zoufalá a nešťastná, jak jsem se cítila osamělá, pochopil bys, že mě to tak táhne nahoru. Nedokázala jsem ze dne na den vyspět natolik, abych mohla žít bez matky a bez jakékoli opory. Stálo mě to hodně zápasu a slz, abych dosáhla takové samostatnosti, jakou teď cítím. Můžeš se smát a nevěřit mi, to mi nevadí. Vím, že jsem svéprávný člověk, a necítím před vámi absolutně žádnou zodpovědnost. Pověděla jsem ti o všem jen proto, aby sis nemyslel, že něco tajím. Ale za své jednání se musím zodpovídat jen sama sobě.

Když jsem na tom byla špatně, zavírali jste oči a zacpávali si uši, ty také. Nepomohl jsi mi, naopak, jen jsi mě napomínal, že nemám být tak hlučná. Byla jsem hlučná, jen abych nebyla pořád smutná. Byla jsem rozpustilá, abych přehlušila svůj vnitřní hlas. Hrála jsem komedii, půldruhého roku, den za dnem. Nestěžovala jsem si, nevypadla jsem z role. A teď jsem dobojovala. Zvítězila jsem! Jsem samostatná tělem i duší. Už nepotřebuji matku, zocelila jsem se ve všech těch bojích.

Teď, když jsem to dokázala, chci také jít svou vlastní cestou, kterou pokládám za správnou. Nemůžeš a nesmíš se na mne dívat jako na čtrnáctiletou, po všem tom trápení jsem starší. Nebudu litovat svých skutků, budu jednat, jak uznám za správné!

Nemůžeš mě svou laskavostí zdržovat od návštěv nahoře. Když mi to zakážeš, znamená to, že mi ani v nejmenším nedůvěřuješ! Pak mě tedy nechej na pokoji!"

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 6. května 1944

Milá Kitty,

včera před jídlem jsem strčila svůj dopis otcovi do kapsy.

Po přečtení byl prý celý večer úplně bez sebe, říkala Margot (já jsem nahoře myla nádobí). Chudák Pim, měla jsem předvídat, jaký bude mít ten list účinek. Je tak citlivý! Hned jsem Petrovi řekla, aby se už na nic neptal a nic neříkal. Pim mi neřekl ani slovo. Nebo to ještě přijde?

Tady to zase jakžtakž jde. Co vyprávějí Jan, Kugler a Kleiman o lidech a o cenách venku, je skoro neuvěřitelné. Čtvrt kila čaje stojí 350 guldenů, čtvrt kila kávy 80 guldenů, máslo 35 guldenů za půl kila, vajíčko 1,45 guldenu. Za bulharský tabák se platí 14 guldenů za unci! Černý obchod vzkvétá, každý poslíček něco nabízí. Náš pekařský pomocník obstaral látací hedvábí, 90 centů za každé přadénko. Mlékař se dostane k ilegálním potravinovým lístkům, pohřební služba obstarává sýr. Vloupání, vraždy, krádeže jsou na denním pořádku, policisté a noční hlídači se na nich podílejí spolu se zloději z povolání. Každý chce sehnat něco k snědku. A protože zvyšování platů je zakázáno, musejí lidé šidit za každou cenu. Policie pro mladistvé je v trvalé pohotovosti, každý den se pohřešují patnáctiletá, šestnáctiletá, sedmnáctiletá, osmnáctiletá i starší děvčata.

Pokusím se dokončit povídku o víle Elleně. Mohla bych ji z legrace věnovat otci k narozeninám se všemi autorskými právy. Na shledanou (to je vlastně špatně, v německém vysílání z Anglie říkají "auf Wiederhören – na slyšenou", měla bych tedy napsat "na znovupsanou").

Tvoje Anne M. Franková

 

Nedělní ráno 7. května 1944

Milá Kitty,

včera odpoledne jsem měla s otcem dlouhý rozhovor. Strašně jsem plakala, a on taky. Víš, co mi řekl, Kitty?

"Dostal jsem v životě už hodně dopisů, ale tenhle je z nich nejošklivější. Ty, Anne, jíž se dostalo tolik lásky od rodičů, kteří ti byli vždycky ochotni pomoci, kteří tě vždycky hájili, ať šlo o cokoli, ty mluvíš o tom, že necítíš žádnou odpovědnost. Cítíš se odstrčená a opuštěná. Ne, Anne, byla jsi k nám velmi nespravedlivá. Snad jsi to tak nemyslela, ale napsala jsi to tak. Ne, Anne, takovou výčitku jsme si nezasloužili."

Ach, udělala jsem strašlivou chybu. Je to asi to nejhorší, co jsem v životě provedla. Chtěla jsem se jen vytahovat svým pláčem a svými slzami, předváděla jsem se, aby mě respektoval. Ovšem, měla jsem spoustu trápení, a co se matky týče, to všecko platí. Ale takhle obvinit dobráka Pima, který dělal a stále ještě dělá všecko pro mne... Ne, to bylo víc než sprosté.

Je docela správné, že jsem byla smetena ze své nedostižné výše, že byla pošramocena moje pýcha. Zas jednou jsem byla příliš zaujatá sama sebou. Co dělá slečna Anne, už dávno není vždycky v pořádku! Někdo, kdo způsobí takové trápení jinému, o němž tvrdí, že ho má rád, a ještě k tomu záměrně, je podlý, opravdu podlý!

Nejvíc se stydím za způsob, jakým mi otec odpustil. Hodil dopis do kamen a je teď ke mně tak milý, jako by sám něco provedl. Ne, Anne, musíš se ještě hrozně moc učit. Začni nejdřív raději u sebe, místo abys na jiné shlížela svrchu a obviňovala je!

Měla jsem hodně trápení, ale copak je nemá každý v mém věku? Hrála jsem často komedii, ale vůbec jsem si toho nebyla vědoma. Cítila jsem se osamělá, ale skoro nikdy zoufalá. Nikdy jsem nedošla tak daleko jako otec, který jednou vyběhl s nožem na ulici, aby tam se vším skoncoval.

Musím se hluboce stydět, a opravdu se hluboce stydím. Co se stalo, nemůže se odestát, ale dá se zabránit dalšímu. Chci začít zase znovu a to nemůže být těžké, protože mám teď Petra. S jeho podporou to zvládnu. Nejsem už sama, on mě miluje, já miluji jeho, mám svoje knihy, svou knížku povídek, svůj deník, nejsem nijak ošklivá ani hloupá, mám veselou povahu a chtěla bych si vypěstovat pevný charakter. Je to tak, Anne, moc dobře jsi cítila, že tvůj dopis je příliš tvrdý a nepravdivý, ale bylas na to ještě hrdá! Kéž si vezmu otce zase za vzor a polepším se.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 8. května 1944

Milá Kitty,

vyprávěla jsem ti už vlastně něco o naší rodině? Myslím že ne, a proto s tím hned začnu. Otec se narodil ve Frankfurtu jako syn velice bohatých rodičů. Michael Frank byl majitelem banky a stal se milionářem a Alice Sternová, otcova matka, měla velmi vznešené a bohaté rodiče. Michael Frank nebyl v mládí bohatý, ale vypracoval se. Otec vedl v mládí život pravého synáčka z bohaté rodiny, každý týden společnost, plesy, slavnosti, krásné dívky, tanec, hostiny, spousta pokojů atakdále. Všechny ty peníze se po dědečkově smrti rozplynuly, po světové válce a následné inflaci z nich nezbylo nic. Ale bylo ještě dost bohatých příbuzných. Pročež se otci dostalo primissima vychování a včera se musel strašlivě smát, protože poprvé během svého pětapadesátiletého života vyškrabával u stolu pekáč.

Matka nebyla tak bohatá, ale přece jen taky docela zámožná, a proto často posloucháme s otevřenou pusou historky o zásnubách s 250 hosty, o soukromých plesech a hostinách.

Za bohaté nás už rozhodně nikdo nemůže považovat, ale moje naděje se upírá k poválečné době. Ujišťuji tě, že určitě nechci vést tak omezený život, jak si to přejí matka a Margot. Ráda bych se vydala na rok do Paříže a na rok do Londýna, abych se naučila řeči a studovala dějiny umění. Srovnej si to s Margot, která se chce stát dětskou sestrou v Palestině. Představuji si v duchu vždycky krásné šaty a zajímavé lidi. Chci něco v životě vidět a prožít, to jsem ti už častěji říkala, a mít k tomu trochu peněz, to nemůže škodit.

 

Miep dnes ráno vyprávěla o zásnubách své neteře, kterých se zúčastnila v sobotu. Neteř má bohaté rodiče, ženich ještě bohatší. Při Miepině popisu hostiny se nám sbíhaly v ústech sliny: zeleninová polévka s masovými knedlíčky, sýr, chlebíčky s masovou směsí, hors d’oeuvres s vajíčky, rostbíf, sýrové chlebíčky, moskevské pečivo, víno a cigarety, a ode všeho, co hrdlo ráčilo. Miep vypila deset štamprlat kořalky a vykouřila tři cigarety. Tak vypadá odpůrkyně alkoholu? Když toho tolik vypila Miep, jak si asi dal do nosu její manžel? Byli ovšem všichni trochu rozjaření. Mezi hosty byli také dva policisté z oddělení vražd, kteří snoubence vyfotografovali. Vidíš, Miep ani minutu nezapomíná na svoje chráněnce, protože si hned zapsala jména a adresy těch mužů pro případ, že by se něco stalo a potřebovali bychom dobré Holanďany.

Sbíhaly se nám opravdu sliny, nám, kteří jsme dostali k snídani jen dvě lžíce kaše, kterým žaludky kručí hladem, kteří každý den jedí jen polosyrový špenát (kvůli vitamínům) a nahnilé brambory, kteří si do prázdných žaludků cpou jen a jen salát, čínské zelí, špenát a zase špenát. Snad budeme jednou tak silní jako Pepek námořník, ačkoli to zatím není znát!

Kdyby nás Miep na ty zásnuby vzala s sebou, tak by z chlebíčků pro ostatní hosty nic nezbylo. Kdybychom byli na té slavnosti, určitě bychom všecko vyplenili a nenechali tam kámen na kameni. Řeknu ti, že jsme Miepina slova přímo hltali, když jsme stáli kolem ní, jako bychom v životě neslyšeli o dobrém jídle a elegantních lidech. Tak vypadají vnučky známého milionáře! Jak se ten svět bláznivě točí!

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 9. května 1944

Milá Kitty,

dokončila jsem povídku "Víla Ellen". Opsala jsem ji na krásný dopisní papír, ozdobila červeným inkoustem a listy sešila k sobě. Celek teď vypadá hezky, ale nevím, jestli to není trochu málo. Margot a matka sepsaly každá oslavnou báseň k narozeninám.

 

Pan Kugler přišel dnes se zprávou, že paní Broksová (bývalá spolupracovnice) by sem od pondělka chodila každý den o dvouhodinové přestávce na kávu. Představ si to! Nikdo už tedy nesmí nahoru, nemůžou nám dodávat brambory, Bep nedostane jídlo, nemůžeme na záchod, nesmíme se hýbat a bůhví kolik dalších nepříjemností. Přišli jsme s nejroztodivnějšími návrhy, jak ji odradit. Van Daan soudil, že dobré projímadlo do kávy by snad postačilo. "Ne," odpověděl pan Kleiman, "prosím vás ne, to by už vůbec neslezla z trůnu!" Bouřlivý smích. "Z trůnu?" zeptala se paní van Daanová, "co to znamená?"

Následovalo vysvětlení. "Může se to slovo používat vždycky?" zeptala se přihlouple.

Bep se chechtala. "Představte si, že se v obchodním domě Úl zeptáte na trůn. Oni by vám vůbec nerozuměli."

Dussel usedá denně přesně o půl jedné "na trůn", abych zůstala u toho výrazu. Dnes v poledne jsem srdnatě vzala kus růžového papíru a napsala:

 

Úřední rozvrh na WC pro pana Dussela

Ráno 7.15–7.30

V poledne po 1 hod.

Jinak dle přání!

 

Tento nápis jsem připevnila na zelené záchodové dveře, když tam ještě Dussel seděl. Snadno bych k tomu mohla ještě připsat: Porušení tohoto zákona bude potrestáno uzamčením. Neboť naše toaleta se dá zamknout zevnitř i zvenčí.

 

Toto je nejnovější van Daanův vtip:

Po hodině náboženství, kdy se probíral příběh o Adamovi a Evě, se zeptá třináctiletý chlapec otce: "Tati, řekni mi, jak jsem se vlastně narodil?"

"No, víš," začal otec, "čáp tě přinesl z velkého rybníka, položil k matce do postele a štípl ji do nohy. Tekla jí krev, a proto musela přes týden zůstat v posteli."

Aby zjistil všechny podrobnosti, zeptá se chlapec matky: "Mami, pověz mi, jak ses vlastně narodila a jak jsem se narodil já?"

Matka mu vypráví přesně stejnou povídačku, načež chlapec, aby věděl opravdu všechno, zajde ještě za dědečkem. "Dědo, řekni mi, jak ses narodil a jak se narodila tvoje dcera?" A potřetí slyší stejnou historku.

Večer si zapíše do deníku: "Po pečlivém shromáždění informací zjišťuji, že v naší rodině po tři generace nedošlo k pohlavnímu styku."

Musím ještě pracovat, už jsou tři hodiny.

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Protože jsem tě už informovala o nové uklízečce, chci ještě krátce dodat, že ta dáma je vdaná, šedesátnice a nedoslýchavá! Velmi sympatické vzhledem k případným zvukům, které by mohlo způsobit osm ukrytých lidí.

Ach, Kit, je tak krásné počasí. Kdybych tak mohla ven!

 

Středa 10. května 1944

Milá Kitty,

když jsme včera odpoledne seděli na půdě a učili se francouzsky, uslyšela jsem náhle za sebou crčení vody. Zeptala jsem se Petra, co to má znamenat, on neodpověděl, ale uháněl do podkroví na místo činu a odstrčil dosti prudce Mouschi na správné místo, protože si dřepla vedle kočičího záchodu, který pro ni byl příliš mokrý. Byl z toho rámus a Mouschi, která už svou potřebu vykonala, pádila dolů. Posadila se totiž, aby měla přece jen své kočičí záchodové pohodlí, u spáry v podlaze podkroví na kousek dřevité vlny. Loužička ale protékala podlahou z podkroví na půdu a naneštěstí přímo do bečky s bramborami nebo vedle ní. A protože i půda má dost skulin, prosakovala dál a sem tam nějaké žluté kapky dopadly také do pokoje mezi hromádku punčoch a knížku na stole.

Prohýbala jsem se smíchem. Však to byl náramně komický pohled, shrbená Mouschi pod židlí, Petr s vodou, chlorovým práškem a hadrem a chlácholivý pan van Daan. Neštěstí se brzy napravilo. Ale jak známo, kočičí moč strašně páchne. Brambory to včera dokazovaly až příliš zřetelně a také hobliny, které otec donesl ve vědru dolů a spálil je.

Chudák Mouschi! Odkud má vědět, že rašelina není k dostání?

Anne

 

Čtvrtek 11. května 1944

Milá Kitty,

něco nového pro zasmání!

Petr potřeboval ostříhat vlasy. Holičkou měla být jako obyčejně jeho matka. Pět minut před půl osmou zmizel Petr ve svém pokoji a vyšel z něj přesně o půl osmé, dočista nahý až na modré plavky a cvičky.

"Půjdeš se mnou?" zeptal se matky.

"Půjdu, ale hledám nůžky."

Petr jí pomáhal hledat a hrabal se přitom v matčině toaletní zásuvce. "Nedělej takový nepořádek," bručela.

Petrově odpovědi jsem nerozuměla, musela být ovšem drzá, protože paní van Daanová ho plácla přes ruku. On jí to vrátil. Udeřila ho vší silou a Petr s komickým výrazem stáhl ruku zpátky. "Pojď se mnou, stará."

Paní van Daanová zůstala stát. Petr ji chytil za zápěstí a táhl ji přes celý pokoj. Plakala, smála se, nadávala a škubala sebou, ale nebylo jí to nic platné. Petr odvedl svou zajatkyni až ke schodům na půdu, kde ji musel pustit. Paní van Daanová se vrátila zpátky do pokoje a svezla se s hlasitým vzdycháním na židli.

"Únos matky," vtipkovala jsem.

"To ano, ale bolelo to."

Šla jsem se podívat a zchladila jsem jí horká červená zápěstí trochou vody. Petr, ještě na schodech, začal být znovu netrpělivý. S řemenem v ruce vstoupil do pokoje jako krotitel zvěře. Ale paní van Daanová s ním nešla. Zůstala sedět u psacího stolu a hledala kapesník. "Musíš se mi nejdřív omluvit," řekla.

"No dobrá, tak tě tímhle prosím o odpuštění, protože jinak začnem pozdě."

Paní van Daanová se musela proti své vůli smát, vstala a šla ke dveřím. Tam cítila povinnost podat nám nejdřív vysvětlení. (Nám, to znamená otci, matce a mně, právě jsme myli nádobí.)

"Doma takový nebyl," řekla. "To bych mu jednu vrazila, až by sletěl ze schodů(!). Nikdy nebyl takhle drzý, taky dostával víc bití. To je ta moderní výchova! Já bych si tohle ke své matce nikdy nedovolila. Choval jste se vy někdy takhle ke své matce, pane Franku?" Byla rozrušená, pobíhala sem a tam, tu se ptala, tu něco vykládala páté přes deváté a pořád se neměla k tomu, aby šla nahoru. Konečně se odklidila.

Ani ne za pět minut se přiřítila, celá nafouknutá, zase zpátky, odhodila zástěru a na mou otázku, jestli je hotová, odpověděla, že na chvilku seběhne dolů, a odsvištěla jako vzdušný vír po schodech. Nejspíš do náručí svého Puttiho. Vrátila se až k osmé hodině, její muž přišel s ní. Přivolali Petra z půdy a dali mu pořádně na frak. Pršely nadávky jako klacek, hulvát, nevychovanec, špatný příklad, Anne je... Margot dělá... Víc jsem nerozuměla. Jak se zdá, dnes už je zase všecko v nejlepším pořádku.

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. V úterý a ve středu mluvila naše milovaná královna. Má dovolenou, aby se mohla posílena vrátit zpátky do Nizozemí. Říkala: "Brzy, až se vrátím... brzké osvobození... hrdinská odvaha a těžké břímě."

Po ní mluvil ministr Gerbrandy. Má tak pronikavý dětský hlásek, že matka bezděčně pronesla "áách". Pastor, který si musel vypůjčit hlas pana Edela, zakončil večer modlitbou k Bohu, aby vzal pod svou ochranu Židy, lidi v koncentračních táborech, ve vězeních a v Německu.

 

Čtvrtek 11. května 1944

Milá Kitty,

protože jsem celou svou "krabici na krámy", tedy i plnicí pero, zapomněla nahoře a nemůžu je rušit při jejich "šlofíčku" (do půl třetí), musíš teď vzít zavděk dopisem psaným tužkou.

Mám právě strašně moc co dělat, a ať to zní sebebláznivěji, mám příliš málo času na to, abych se prokousala tou horou práce. Mám ti vyprávět, co všecko musím udělat? Tedy: do rána musím přečíst první díl životního příběhu Galilea Galileiho, protože se kniha musí vrátit do knihovny. Včera jsem s ní začala, teď jsem na stránce 220. Má jich 320, tak to dokážu. Příští týden musím přečíst "Palestinu na rozcestí" a druhý díl Galilea. Dále jsem včera dočetla první díl životopisu císaře Karla V. a musím nutně zpracovat množství svých poznámek a odkazů k rodokmenům. A pak jsem si také vypsala z různých knih tři strany cizích slov a ty všechny je třeba zapsat, odříkat a nastudovat. Číslo 4: moje filmové hvězdy jsou ve strašném nepořádku a volají po úklidu. Protože by to ale zabralo spoustu dní a profesorka Anne, jak už bylo řečeno, vězí v téhle chvíli v práci až po krk, zůstane chaos chaosem i nadále. Na důkladné seřazení pak čekají Theseus, Oidipus, Peleus, Orfeus, Jason a Herkules, protože jejich rozmanité činy jsou v mé hlavě propleteny jako pestré nitky. Také Myron a Feidias si žádají nutně mé pozornosti, aby souvislost zůstala zachována. Stejně tak je to např. se sedmiletou a devítiletou válkou. Takhle mám všechno pomotané. Co si má člověk také počít s takovou pamětí? Představ si, jak teprve budu zapomnětlivá, až mi bude osmdesát! Vida, ještě něco, bible! Jak dlouho to ještě potrvá, než se dostanu k příběhu o Zuzaně v lázni? A čím se provinily Sodoma a Gomora? Ach, musím se ještě strašně moc ptát a učit! A Lieselottu Falckou jsem nechala úplně stranou!

Kitty, vidíš, jak mě to zmáhá?

 

Teď něco jiného: Dávno víš, že mým nejmilejším přáním je stát se jednou novinářkou a později slavnou spisovatelkou. Jestli se mi někdy tyhle velikášské (nebo jen bláznivé) sklony podaří uskutečnit, to se ještě ukáže, ale témat mám už teď hodně. Po válce chci v každém případě vydat knihu s titulem "Zadní dům". Jestli se mi to povede, to je také otázka, ale můj deník mi poslouží jako podklad.

Musím taky dokončit "Cadyin život". Vymyslela jsem si pokračování tak, že Cady po svém uzdravení opustí sanatorium a s Hansem si pak dopisuje. To je v roce 1941. Brzy pak odhalí, že Hans sympatizuje s NSB††††, a protože Cady soucítí s Židy a se svou přítelkyní Marianne, dojde mezi nimi k odcizení. Po setkání, při němž se opět smířili, dojde znovu k roztržce a Hans si najde jiné děvče. Cady je krutě zasažena, a aby našla uspokojení v práci, stane se zdravotní sestrou. Na naléhání otcových přátel odchází do Švýcarska a pracuje tam v plicním sanatoriu. Na první dovolenou odjíždí k jezeru Como, kde se náhodou setká s Hansem. Ten jí vypráví, že se před dvěma lety oženil s Cadyinou nástupkyní, ale že si jeho žena v návalu trudnomyslnosti vzala život. Teprve po jejím boku zjistil, jak silně Cady miloval, a znovu se teď uchází o její ruku. Cady odmítne, třebaže ho proti své vůli stále ještě miluje. Hrdost jí to nedovolí. Hans se odporoučí a teprve po letech se Cady dozví, že se odstěhoval do Anglie, víc nemocen než zdráv.

Cady se pak v sedmadvaceti letech provdá za bohatého venkovana Simona. Postupně se do něj velice zamiluje, ale ne tak hluboce jako do Hanse. Narodí se jí dvě dcery a syn, Lilian, Judith a Nico. Simon a Cady jsou spolu šťastni, ale Cadyiny myšlenky patří stále Hansovi, až jedné noci se s ním ve snu rozloučí.

 

Vůbec to není sentimentální nesmysl, je v tom zpracován otcův životní román.

Tvoje Anne

 

Sobota 13. května 1944

Nejmilejší Kitty,

včera měl otec narozeniny a zároveň měli s matkou devatenácté výročí svatby. Dnes se neuklízelo a slunce svítilo jako letos ještě nikdy. Náš kaštan je odshora až dolů obsypán květy a je mnohem krásnější než loni.

Otec dostal od Kleimana Linnéův životopis, od Kuglera taky přírodopisnou knihu, od Dussela "Amsterodam na vodě", od van Daanových obrovskou krabici, zhotovenou jako od nejlepšího dekoratéra, s třemi vejci, jednou lahví piva, jedním jogurtem a jednou zelenou kravatou. Naše sklenice sirupu se proti tomu dost ztrácela. Růže ode mne nádherně voněly, úplně jinak než Miepiny a Bepiny rudé karafiáty. Hodně jsme ho hýčkaly. Z pekařství od Siemonsů přišlo padesát dortíčků, báječné! Otec nás ještě kromě toho pohostil bylinkovým koláčem, pány pivem a dámy jogurtem. Všichni byli spokojeni!

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 16. května 1944

Nejmilejší Kitty,

pro změnu (protože to už tady dlouho nebylo) ti chci vyprávět o malé diskusi, kterou spolu včera večer vedli pán a paní van Daanovi.

Paní: "Němci mezitím asi hodně zesílili Atlantický val. Budou určitě dělat všecko, co je v jejich moci, aby Angličany zadrželi. To je neuvěřitelné, jak jsou Němci silní."

Pán: "Ano, úděsně."

Paní: "Ach jo."

Pán: "Němci zaručeně válku nakonec ještě vyhrají, tak jsou silní."

Paní: "To se opravdu může stát, zdaleka nejsem přesvědčená o opaku."

Pán: "Radši ti už nebudu odpovídat."

Paní: "Vždyť odpovídáš pořád, necháš se vždycky zase vyprovokovat."

Pán: "Ale ne, skoro neodpovídám."

Paní: "Ale jo, odpovídáš, a musíš mít taky vždycky pravdu! Přitom tvoje předpovědi už dávno nevycházejí."

Pán: "Až doteď moje předpovědi vždycky vyšly."

Paní: "To není pravda. Podle tebe byla invaze už loni, Finové teď žijí v míru, v Itálii to v zimě skončilo a Rusové už dobyli Lvov! Kdepak, na tvoje předpovědi moc nedám."

Pán (vstává): "A teď už konečně drž tu svou klapačku! Já ti ještě dokážu, že mám pravdu. Jednou to pořádně slízneš. Já to fňukání už nemůžu poslouchat. Strčím ti nos rovnou do těch tvých posměšků!" (Konec prvního dějství.)

 

Musela jsem se vlastně strašně smát. Matka taky i Petr všemožně potlačoval smích, až se málem zakuckal. Ach ti hloupí dospělí, měli by se raději sami učit, než začnou kdeco vytýkat dětem!

Od pátku jsou okna v noci zase otevřená.

Tvoje Anne M. Franková

 

Oč se zajímají obyvatelé zadního domu:

(Systematický přehled učebních a čtenářských oborů)

Pan van Daan: neučí se nic; hodně hledá v Knaurově lexikonu; rád čte detektivky, lékařské knihy, napínavé a bezvýznamné milostné příběhy.

Paní van Daanová: Učí se anglicky podle písemných kursů; čte ráda životopisy a některé romány.

Pan Frank: učí se anglicky (Dickens!), trochu latinsky; nečte romány, ale má rád seriózní a suchopárné popisy osob a zemí.

Paní Franková: učí se anglicky podle písemných kursů; čte všechno kromě detektivek.

Pan Dussel: učí se anglicky, španělsky a holandsky bez viditelných výsledků; čte všecko, názory podřizuje většině.

Petr van Daan: učí se anglicky, francouzsky (písemně), holandský těsnopis, anglický těsnopis, německý těsnopis, anglickou obchodní korespondenci, práci se dřevem, národohospodářství, tu a tam počty; čte málo, někdy zeměpisné věci.

Margot Franková: učí se anglicky, francouzsky, latinsky podle písemných kursů, anglický těsnopis, německý těsnopis, holandský těsnopis, mechaniku, trigonometrii, fyziku, chemii, algebru, geometrii, anglickou, francouzskou, německou a holandskou literaturu, účetnictví, zeměpis, novodobou historii, biologii, ekonomii, čte všecko, nejraději knihy o náboženství a zdravovědě.

Anne Franková: učí se francouzsky, anglicky, německy, holandský těsnopis, geometrii, algebru, historii, zeměpis, dějiny umění, mytologii, biologii, biblickou dějepravu, nizozemskou literaturu, čte velmi ráda biografie (suchopárné nebo napínavé), historické knihy, mnohdy romány a zábavnou literaturu.

 

Pátek 19. května 1944

Milá Kitty,

včera mi bylo bídně, na zvracení (a to je u Anne co říct), bolela mě hlava, žaludek, všechno, co si jen dovedeš představit. Dnes je to zase lepší. Mám velký hlad, ale hnědých bobů, které se dnes podávají, se raději zřeknu.

Mezi Petrem a mnou je to v nejlepším pořádku. Chudák kluk, touží po něze ještě víc než já. Ještě pořád se každý večer při puse na dobrou noc červená a žebrá o další. Nejsem snad jen náhrada za Moffiho? Nezdá se mi to špatné. Je tak šťastný od té doby, co ví, že ho má někdo rád.

Po tom pracném získávání jeho důvěry jsem trošku nad věcí, ale opravdu si nemyslím, že by moje láska odezněla. On je poklad, ale zase jsem se stáhla do sebe. Bude-li chtít ještě jednou vypáčit zámek, musí být páčidlo už silnější!

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 20. května 1944

Milá Kitty,

včera večer jsem přišla z půdy dolů a okamžitě jsem viděla, že krásná váza s karafiáty leží na zemi. Matka klečela a vytírala, Margot lovila moje papíry z podlahy. "Co se tu stalo?" zeptala jsem se s bázlivou předtuchou, a aniž jsem čekala na odpověď, prohlížela jsem si z dálky škodu. Moje rodokmeny, desky s papíry, sešity, knihy, všecko plavalo. Málem jsem se rozplakala a byla jsem tak rozrušená, že jsem začala mluvit německy. Na svá slova si už nepamatuji, ale Margot říkala, že jsem ze sebe chrlila něco jako "nedozírná škoda, strašné, děsné, nenahraditelné" a podobně. Otec se rozesmál, matka a Margot se přidaly, ale mně bylo do breku pro tu zmařenou práci a mé pečlivě vypracované poznámky.

Při bližším ohledání nebyla "nedozírná škoda" naštěstí tak hrozná. Pečlivě jsem na půdě třídila slepené papíry a oddělovala je od sebe. Potom jsem je rozvěsila na prádelní šňůru, aby se usušily. Byl to veselý pohled a musela jsem se pak taky smát. Marie Medicejská vedle Karla V., Vilém Oranžský a Marie Antoinetta.

"To je prznění rasy," žertoval pan van Daan.

Dala jsem papíry na starost Petrovi a šla zase dolů.

"Které knihy jsou zničené?" otázala jsem se Margot, která právě kontrolovala moje knihy.

"Algebra," odvětila Margot. Ale algebra bohužel přece jen nebyla zničená. Byla bych si přála, kdyby spadla přímo do vázy! Ještě nikdy se mi žádná kniha tak neošklivila jako tahle. Vpředu je v ní vepsáno nejmíň dvacet jmen děvčat, která ji měla přede mnou. Je stará, zežloutlá, počmáraná, seškrtaná a opravovaná. Až mě to jednou popadne, roztrhám to svinstvo na kousky!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 22. května 1944

Milá Kitty,

otec prohrál 20. května při sázce s paní van Daanovou pět sklenic jogurtu. Invaze ještě nezačala. Mohu klidně prohlásit, že celý Amsterodam, celé Nizozemí, celé západní pobřeží Evropy až dolů ke Španělsku ve dne v noci o invazi mluví, diskutuje, uzavírá na ni sázky a doufá v ni.

Napětí se neustále stupňuje. Zdaleka ne všichni, které počítáme k "dobrým" Holanďanům, si zachovali důvěru vůči Angličanům, zdaleka ne všichni pokládají anglické blufování za mistrovské dílo. Ó ne, lidé teď konečně chtějí vidět činy, velké a hrdinské činy!

Nikdo si nevidí dál než na špičku nosu, nikdo nemyslí na to, že Angličané bojují za sebe a za svou zem. Každý je toho názoru, že jsou povinni co možná nejrychleji zachránit Nizozemí. Jaképak závazky mají Angličané vůči nám? Čím si zaslouží Holanďané šlechetnou pomoc, kterou s jistotou očekávají? Jen aby se nemýlili! Angličané se navzdory svému bluffování určitě neblamovali víc než všecky ostatní země a zemičky, které jsou teď obsazeny. Angličané se určitě nikomu nemusejí omlouvat. Čas, když se Německo ozbrojovalo, prospali, ale všecky ostatní země a zvlášť země, které hraničí s Německem, ho prospaly také. S pštrosí politikou se daleko nedojde! Viděla to Anglie a viděl to celý svět, a všichni, ne pouze Anglie, za to musí těžce pykat.

Žádná země nebude chtít své muže obětovat nadarmo, ani Anglie. Jednou se dočkáme invaze, osvobození i svobody. Ale ten čas určí Anglie, nikoli obsazená území!

 

Velkou bolest a zděšení nám způsobily zprávy, že mnoho lidí změnilo vůči nám Židům svůj postoj. Slyšeli jsme, že antisemitismus se nyní projevuje i v kruzích, kde dříve po něm nebylo ani potuchy. To nás hluboce a těžce zasáhlo. Příčina této nenávisti k Židům je pochopitelná, někdy dokonce lidská, přesto však není oprávněná. Křesťané vyčítají Židům, že Němcům vyžvaní nebo vyzradí, kdo jsou jejich ochránci, že mnoho křesťanů bylo postiženo vinou Židů strašlivým osudem a trestem. To všechno je pravda. Ale měli by si všimnout – jako u všech věcí – i rubu mince. Jednali by křesťané na našem místě jinak? Dokáže nějaký člověk, lhostejno zda Žid či křesťan, při známých německých metodách mlčet? Každý ví, že je to skoro nemožné. Proč se žádá nemožné od Židů?

V ilegálních kruzích se šušká, že němečtí Židé, kteří emigrovali do Nizozemí a byli deportováni do Polska, se už nesmějí do Nizozemí vrátit. Měli tady právo azylu, ale až bude Hitler pryč, musejí se vrátit zase zpátky do Německa.

Když to člověk slyší, ptá se nikoli bezděky, proč se vedla tahle dlouhá a krutá válka? Ustavičně se přece mluví o tom, že všichni společně bojujeme za svobodu, pravdu a právo! Začíná již teď za války opět rozkol? Je Žid zas už méněcennější než ostatní? Ach, je to smutné, velice smutné, že se znovu už po bůhvíkolikáté potvrzuje staré rčení: Co udělá křesťan, musí si zodpovědět sám, co udělá Žid, padá na všecky Židy.

Upřímně řečeno nechápu, že Holanďané, příslušníci tak dobrého, poctivého a spořádaného národa, soudí takto o nás, o snad nejutlačovanějším, nejnešťastnějším a nejpolitováníhodnějším národě na světě.

Doufám jen v jednu věc: že tato nenávist k Židům je přechodná, že Holanďané přece jen ještě ukážou, jací jsou, že nyní ani v budoucnu nezakolísají ve svém citu pro spravedlnost. Neboť toto je nespravedlivé! A kdyby se ta strašná věc měla opravdu uskutečnit, potom ten ubohý zbyteček Židů Nizozemí opustí. My také. Potáhneme se svým uzlíčkem dál, pryč z této krásné země, která nám tak srdečně nabídla přístřeší a nyní se k nám obrací zády.

Miluji Nizozemí. Doufala jsem, že se mně, člověku bez vlasti, stane vlastí. Ještě v to doufám!

Tvoje Anne M. Franková

Žádné komentáře