Historie.nolimit.cz

Deník Anne Frankové

Deník Anne Frankové 9. část

Čtvrtek 25. května 1944

Milá Kitty,

Bep se zasnoubila! Ta skutečnost sama o sobě není tak udivující, ačkoli nikdo z nás z toho nemá velkou radost. Bertus je prý solidní, příjemný a sportovně založený chlapec, ale Bep ho nemiluje, a to je pro mne dostatečný důvod, abych ji od svatby zrazovala. Celé Bepino snažení směřuje k tomu, aby se vypracovala, a Bertus ji stahuje dolů. Je to dělník, nemá zájem ani snahu dostat se dál, a nevěřím, že Bep vedle něho bude šťastná. Je pochopitelné, že Bep chce už skoncovat s těmi polovičatostmi. Před čtyřmi týdny mu poslala dopis na rozloučenou, cítila se však ještě nešťastnější, a proto mu zase napsala. A teď se zasnoubili.

Svou roli přitom hraje mnoho faktorů. Za prvé nemocný otec, který na Berta hodně dá, za druhé to, že je nejstarší z děvčat Voskuijlových a její matka si ji dobírá, že ještě nemá muže, za třetí, že je jí čtyřiadvacet, a to Bep považuje za rozhodující.

Matka říká, že by se jí zdálo lepší, kdyby si s ním Bep prostě něco začala. Já si to nemyslím. Je mi Bep líto a chápu, že se cítí osamělá. Vzít se můžou stejně až po válce, protože Bertus žije v ilegalitě a oba dva nemají ani cent, ani žádnou výbavu. Jaká to tristní vyhlídka pro Bep, které všichni přejeme to nejlepší. Doufám jen, že Bertus se pod jejím vlivem změní nebo že Bep ještě najde nějakého milého muže, který si jí bude vážit!

Tvoje Anne M. Franková

 

Téhož dne později

Každý den se něco stane! Dnes ráno byl zatčen náš obchodník se zeleninou van Hoeven, ukrýval v domě dva Židy. To je pro nás velká rána; nejenže se ti ubozí Židé teď ocitli na pokraji propasti, ale také pro něj je to strašné. Svět je postavený na hlavu. Ti nejslušnější lidé jsou zavíráni do koncentračních táborů, věznic a samotek a vyvrhelové vládnou mladým i starým, chudým i bohatým. Jeden do toho spadne kvůli černému obchodu, druhý kvůli tomu, že ukrývá Židy nebo jiné lidi, kteří žijí v ilegalitě. Nikdo neví, pokud není u NSB, co mu přinese zítřek.

I pro nás je van Hoevenovo zatčení těžká rána. Bep nemůže a nesmí tahat takové množství brambor. To jediné, co můžeme dělat, je méně jíst. Jak to dopadne, to ti ještě napíšu, ale příjemné to určitě nebude. Matka říká, že ráno nebudeme snídat, v poledne dostaneme kaši a chleba, večer pečené brambory a případně jednou nebo dvakrát týdně zeleninu nebo salát, víc ne. To znamená hladovění. Ale to všecko není tak hrozné, jako kdybychom byli prozrazeni.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 26. května 1944

Nejmilejší Kitty,

konečně, konečně se mohu klidně usadit u svého stolečku před škvírou nepatrně pootevřeného okna a všechno ti vypsat.

Cítím se tak bídně, jak jsem se už dlouhé měsíce necítila, dokonce ani po vloupání jsem nebyla tak duševně a tělesně zničená jako teď. Na jedné straně van Hoeven, židovská otázka, která se v celém domě důkladně probírá, invaze, která nepřichází, špatné jídlo, napětí, mizerná nálada, zklamání z Petra – a na druhé straně Bepino zasnoubení, svátky letnic, květiny, Kuglerovy narozeniny, dorty a vyprávění o kabaretech, filmech a koncertech. Takový nepoměr, takový obrovský nepoměr je tu stále. Jeden den si děláme legraci z našeho ukrývání, ale už příští den a mnoho dní následujících cítíme strach, a v našich tvářích se zračí napětí a zoufalství. Největším břemenem jsme pro Miep a Kuglera. Miep kvůli tomu, že má s námi práci, a Kuglerovi kvůli obrovské zodpovědnosti za nás osm, zodpovědnosti, která je občas k neunešení. To pak už z potlačované nervozity a rozčilení skoro ani nemůže mluvit. Kleiman a Bep o nás taky dobře pečují, dokonce velmi dobře, ale mohou občas zadní dům pustit z hlavy, třeba jen na pár hodin nebo na den či dva. Mají své vlastní starosti, Kleiman kvůli svému zdraví, Bep kvůli svému zasnoubení, které vůbec nevypadá tak růžově. A vedle těchto starostí mají i svoje rozptýlení, vycházky, návštěvy, život normálních lidí. Jejich napětí se tím uvolní, i když možná jen na krátký čas. U nás nepovolí nikdy, už po dva roky ne. A jak dlouho budeme ještě v této tíživé, čím dál drtivější atmosféře žít?

Kanalizace je zase ucpaná. Nesmíme vylévat vodu, nebo jen po kapkách. Nesmíme na záchod, nebo si musíme brát s sebou kartáč. Špinavou vodu vyléváme do velkého kameninového hrnce. Pro dnešek si ještě dokážeme pomoci, ale co se stane, jestli to klempíř sám neopraví? Ti z města přijdou nejdřív v úterý.

Miep nám poslala mazanec s nápisem "Veselé letnice". Zní to skoro jako výsměch, na naší náladě a naší úzkosti opravdu není nic "veselého".

Po té záležitosti s van Hoevenem jsme všichni vystrašenější. Zase slyšíš ze všech stran "pst", všechno probíhá tišeji. Policie tam vylomila dveře, ani před tím si tedy nemůžeme být jisti. Pokud jednou i my... Ne, tohle nesmím napsat, ale ta otázka se dnes nedá odsunout, naopak. Všechen ten už jednou prožitý strach prožívám znovu v celé té hrůze.

Dnes večer v osm jsem musela sama dolů na záchod. Dole nebyl nikdo, všichni seděli u rádia. Chtěla jsem být statečná, ale bylo to těžké. Cítím se tady nahoře přece jen jistější než sama ve velkém, tichém domě. Sama s těmi strašidelnými zvuky shora a s tím houkáním aut na ulici. Když si nepospíším a když jen na okamžik začnu uvažovat o situaci, celá se roztřesu.

Po rozmluvě s otcem je teď Miep k nám mnohem milejší a srdečnější. Ale to jsem ti vlastně ještě ani nevyprávěla. Miep přišla jednou v poledne s planoucí tváří za otcem a zeptala se ho přímo, jestli si myslíme, že ona je taky nakažená antisemitismem. Otec se strašně polekal a její podezření jí vymluvil. Ale něco v ní přece zůstalo. Rozhodně teď pro nás více nakupují, víc se zajímají o naše problémy, ačkoli jim tím rozhodně nesmíme být na obtíž. Jsou to přece tak zgruntu dobří lidé!

 

Stále znovu si říkám, zda by pro nás všechny nebylo lepší, kdybychom bývali neodešli do podzemí, byli teď mrtví a nemuseli prožívat tuhle hrůzu a především, kdybychom jí mohli ušetřit ty druhé. Ale i toho se děsíme. Milujeme ještě život, ještě jsme nezapomněli na volání přírody, ještě doufáme – doufáme ve všechno.

Ať už se brzo něco stane, v nejhorším ať se střílí, ani to nemůže být horší než tahle nejistota! Ať už je konec, třeba i tvrdý, pak aspoň poznáme, zda nakonec zvítězíme nebo zhyneme.

Tvoje Anne M. Franková

 

Středa 31. května 1944

Milá Kitty,

v sobotu, v neděli, v pondělí a úterý bylo takové vedro, že jsem neudržela pero v ruce, a proto jsem ti ani nemohla psát. V pátek praskla kanalizace, v sobotu ji spravili. Odpoledne nás navštívila paní Kleimanová a vyprávěla nám spoustu věcí o Jopie, mezi jiným, že je s Jacque van Maarsenovou v jednom hokejovém klubu. V neděli se přišla Bep podívat, jestli nás nevyloupili, a zůstala u nás na snídani. V pondělí, na druhý svatodušní svátek, měl službu strážce úkrytu pan Gies a v úterý jsme mohli konečně otevřít okna. Tak krásné, teplé, přímo horké svatodušní svátky bývají málokdy. Vedro je tady v zadním domě strašlivé. Abys získala představu o té spoustě nářků, krátce ti ty horké dny popíšu:

Sobota: "To je nádherné počasí!" říkali jsme ráno všichni. "Jen kdyby nebylo takové teplo," říkali jsme v poledne, když musela být zavřená okna.

Neděle: "To vedro není k vydržení! Máslo se rozpouští, v domě není chladnější místečko, chleba okorává, mléko kysá, jediné okno nesmíme otevřít. My chudáci vyvrženci tady sedíme a dusíme se, přitom ostatní lidi mají svatodušní prázdniny." (Tolik paní van Daanová.)

Pondělí: "Bolí mě nohy, nemám žádné lehké šaty, v tomhle vedru nemůžu mýt nádobí." Nářky od časného rána do pozdního večera, bylo to nanejvýš nepříjemné.

I pro mne je to vedro neúnosné a jsem ráda, že dnes fouká pořádný vítr, a přesto svítí sluníčko.

Tvoje Anne

 

Pátek 2. června 1944

Nejdražší Kitty,

"kdo jde na půdu, musí si vzít velký deštník, nejlépe pánský!" To na ochranu před deštěm, který přichází shůry. Říká se: "Nahoře v suchu najdeš svatý klid." To ale určitě neplatí pro válečné doby (střílení) a pro ty, co se ukrývají (kočičí záchod!). Mouschi si skutečně zvykla vykonávat svoji potřebu na noviny nebo mezi škvíry v podlaze, takže mám nejen velice oprávněný strach z crčení, nýbrž ještě větší děs ze strašlivého zápachu. Víme už, že nová Moortje ze skladu trpí stejnou neřestí, a tak si každý, kdo měl někdy nepříliš čistotnou kočku, umí představit, jaké vůně se linou domem.

Dále ti musím ještě sdělit zbrusu nový recept proti střílení. Při ohlušujících ranách pospíchej k nejbližším dřevěným schodům, běhej po nich nahoru a dolů a dbej na to, abys přitom nejméně jednou spadla dolů. Takto utržené šrámy a hluk způsobený běháním a pády úplně stačí, abys střílení úplně pustila z hlavy. Pisatelka těchto řádků vyzkoušela uvedený recept s velikým úspěchem!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pondělí 5. června 1944

Milá Kitty,

nové nepříjemnosti v zadním domě. Boj mezi Dusselem a Frankovými o rozdělování másla. Dusselova kapitulace. Důvěrné přátelství mezi jmenovaným a paní van Daanovou, koketování, pusinky a přátelské úsměvy. Na Dussela přišla druhá míza.

Van Daanovi nechtějí péct ke Kuglerovým narozeninám bylinkový koláč, protože my sami ho taky nebudeme mít. Taková malichernost! Nahoře špatná nálada. Paní nastydlá. Dussel sehnal pilulky z pivních kvasnic, my z toho nedostaneme nic.

Dobytí Říma pátou armádou. Město nebylo ani zpustošeno, ani bombardováno. Obrovská propaganda pro Hitlera.

Máme málo zeleniny a brambor, jeden balík chleba zplesnivěl.

Nová kočka ve skladu nesnáší pepř, vybrala si kočičí záchod jako pelíšek na spaní a místo záchodu používá dřevitou vlnu na balení. Nedá se udržet!

Špatné počasí. Trvalé bombardování Pas de Calais a francouzského pobřeží.

Dolary se nedají prodat, zlato ještě hůř, už je vidět na dno černé pokladny. Z čeho budeme příští měsíc žít?

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 6. června 1944

Nejmilejší Kitty,

"This is D-day," oznámilo ve dvanáct hodin anglické rádio, a právem! "This is the day," invaze začala!

Dnes ráno v osm hodin hlásili Angličané: těžké bombardování Calais, Boulogne, Le Havru a Cherbourgu stejně jako Pas de Calais (jako obvykle). Dále bezpečnostní opatření pro obsazená území: všichni lidé, kteří bydlí v pásmu do 35 km od pobřeží, se musí připravit na bombardování. Pokud to bude možné, hodlají Angličané hodinu před ním shazovat letáky.

Podle německých zpráv přistály na francouzském pobřeží oddíly anglických výsadkářů. "Anglická vyloďovací plavidla v boji s německými námořními silami," hlásí BBC.

Názor zadního domu u snídaně v devět hodin: "To je zkušební vylodění stejně jako před dvěma lety u Dieppe." Hlášení v němčině, holandštině, francouzštině a jiných jazycích v deset hodin: "The Invasion has begun!" Tedy přece jen "pravá" invaze.

 

Anglické vysílání – v němčině – v jedenáct hodin: Řeč vrchního velitele generála Dwighta Eisenhowera.

Anglické vysílání – v angličtině – ve dvanáct hodin: "This is D-day." Generál Eisenhower promluvil k francouzskému lidu: "Stiff fighting will come now, but after this the victory. The year 1944 is the year of complete victory, good luck!"

Anglické vysílání – v angličtině – v jednu hodinu: 11 000 letounů je nepřetržitě ve vzduchu, aby přepravilo vojáky a bombardovalo německý týl. 4000 vyloďovacích plavidel a menších lodí nepřetržitě přistává mezi Cherbourgem a Le Havrem. Anglické a americké oddíly se už dostaly do těžkých bojů. Mluví Gerbrandy, dále belgický premiér, norský král Haakon, de Gaulle k Francouzům, anglický král a samozřejmě – Churchill.

Zadní dům prožívá maximální vzrušení. Blíží se teď skutečně to dlouho a toužebně očekávané osvobození, o němž se už tolik mluvilo, které je však příliš krásné, příliš pohádkové, než aby mohlo být pravdivé? Daruje nám tento rok, rok 1944, vítězství? Dosud to nevíme, ale naděje v nás probouzí život, dodává nám odvahu, znovu nás posiluje. Neboť musíme statečně překonat mnohé úzkosti, strádání a utrpení. Jde nyní o to, abychom zůstali klidní a vytrvalí, raději zatneme nehty do masa, než bychom nahlas křičeli. Křičet utrpením můžou Francie, Rusko, Itálie a také Německo, ale my na to právo nemáme!

Kitty, nejkrásnější na invazi je pro mne pocit, že se blíží přátelé. Ti strašliví Němci nás tak dlouho deptali a nasazovali nám nůž na krk, že přátelé a záchrana jsou pro nás všecko. Nyní to už neplatí jen pro Židy, ale i pro Holanďany a pro celou okupovanou Evropu. Možná, říká Margot, budu moci v září nebo v říjnu zase chodit do školy!

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Budu ti průběžně sdělovat nejnovější zprávy! V noci a časně ráno shazovala letadla za německými pozicemi slaměné panáky a figuríny, které při dopadu na zem explodovaly. Seskočilo také množství parašutistů. Všichni byli černě pomalovaní, aby nebyli nápadní. Ráno o šesté přistály první lodě, když předtím v noci bylo pobřeží bombardováno pěti miliony kilogramů bomb. Dnes bylo v akci dvacet tisíc letadel. Pobřežní baterie Němců byly zničeny hned při vylodění a bylo vytvořeno malé předmostí. Všechno probíhá dobře, ačkoli počasí je špatné. Armáda a také lid jsou "one will and one hope".

 

Pátek 9. června 1944

Milá Kitty,

invaze se vyvíjí skvěle, báječně!! Spojenci obsadili Bayeux, vesničku na francouzském pobřeží, a bojují teď o Caen. Je jasné, že mají v úmyslu odříznout poloostrov, na němž leží Cherbourg. Každý večer vyprávějí váleční zpravodajové o potížích, odvaze a nadšení armády. Dějí se přitom neuvěřitelné věci. U mikrofonu byli i ranění, kteří jsou už zase v Anglii. Navzdory mizernému počasí letadla létají nepřetržitě. Slyšeli jsme z BBC, že Churchill se chtěl zúčastnit invaze společně s vojsky, jen na radu Eisenhowera a ostatních generálů od tohoto plánu upustil. Představ si, takový starý muž a jakou má odvahu! Už je mu určitě sedmdesát.

Tady vzrušení trošku polevilo. Přesto doufáme, že do konce roku válka skončí. Bude taky načase. Bědování paní van Daanové se už nedá poslouchat. Když už nás teď nemůže otravovat s invazí, nadává celý den na špatné počasí. Měla bych chuť ji strčit ve džberu studené vody na půdu!

 

Celý zadní dům s výjimkou Petra a van Daana četl trilogii "Uherská rapsodie". Je to životopis skladatele, klavírního virtuosa a zázračného dítěte Ference Liszta. Moc zajímavé, ale podle mého názoru se v knize trochu moc mluví o ženách. Liszt byl svého času nejen největší a nejznámější klavírní virtuos, ale až do svých sedmdesáti let i ten největší sukničkář. Měl poměr s Marií d’Agoultovou, kněžnou Carolinou Sayn-Wittgensteinovou, tanečnicí Lolou Montezovou, pianistkou Sophií Menterovou, čerkeskou kněžnou Olgou Janinou, baronesou Olgou Meyendorffovou, herečkou Lillou nevímjakou atd. atd. Nemá to konce. Části knihy, pojednávající o hudbě a umění, jsou mnohem zajímavější. V knize vystupují: Schumann a Clara Wiecková, Hector Berlioz, Johannes Brahms, Beethoven, Joachim, Richard Wagner, Hans von Bülow, Anton Rubinstein, Frederic Chopin, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Hiller, Hummel, Czerny, Rossini, Cherubini, Paganini, Mendelssohn a mnozí jiní.

Liszt byl sám o sobě báječný chlapík, úžasně velkorysý, ve svých požadavcích skromný, ačkoli nadmíru ješitný, každému pomáhal, neznal nic vyššího než umění, byl posedlý po koňaku a po ženách, nemohl vidět slzy, byl to gentleman, nedovedl nikomu nic odepřít, nedbal na peníze, byl zastáncem náboženské svobody a měl rád svět.

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 13. června 1944

Milá Kitty,

narozeniny už mám zase za sebou, teď mi je tedy patnáct. Dostala jsem hodně věcí: pět svazků Springerových Dějin umění, jednu soupravu spodního prádla, dva pásky, kapesník, dva jogurty, sklenici marmelády, dva medové koláče (malé), atlas rostlin od otce a matky, pozlacený náramek od Margot, knížku od van Daanových, sladový sirup a hrachor od Dussela, cukroví od Miep, cukroví a sešity od Bep a jako vyvrcholení knihu "Marie Terezie" a tři plátky plnotučného sýra od Kuglera. Od Petra krásnou kytici pivoněk. Chudák kluk si dal strašnou práci, aby něco vymyslel, ale nevyšlo mu to.

 

Invaze pokračuje pořád ještě skvěle navzdory mizernému počasí, četným bouřím, lijákům a rozbouřenému moři.

Churchill, Smuts, Eisenhower a Arnold navštívili včera francouzské obce, které Angličané dobyli a osvobodili. Churchill byl na torpédovém člunu, který ostřeloval pobřeží. Zdá se, že ten muž, jako tak mnozí jiní, nezná strach. Záviděníhodné!

Náladu v Nizozemí nedokážeme ze svého zadního hradu zhodnotit. Bezpochyby jsou lidé rádi, že k ničemu se nemající (!) Anglie se teď do toho konečně obula. Lidé si nejsou vědomi toho, jak nespravedlivě argumentují, když stále znovu opakují, že tu nechtějí žádnou anglickou okupaci. Všecko vyplývá z této úvahy: Anglie musí válčit a bojovat a obětovat svoje syny za Nizozemí a ostatní obsazená území. Angličané však nesmějí v Nizozemí zůstat, musejí všem obsazeným státům vyslovit nejponíženější dík, musejí Nizozemskou Indii vrátit původním vlastníkům a mohou se pak, oslabení a chudí, vrátit zpátky do Anglie. Naprostý hlupák, který si to takhle představuje, a přesto se mnoho Holanďanů musí k těmto hlupákům počítat. Co by se stalo, táži se, s Nizozemím a sousedními zeměmi, kdyby byla Anglie podepsala s Německem mír, což bylo nejednou možné? Nizozemí by pak bylo německé a basta!

Se všemi Holanďany, kteří ještě teď přehlížejí Angličany, nadávají na Anglii a na vládu starých pánů a označují Angličany za zbabělce, by se mělo zatřást, jako se natřásá polštář. Snad jim to pak trochu srovná popletené myšlenky!

 

V hlavě se mi honí mnoho přání, mnoho nápadů, mnoho obvinění a mnoho výčitek. Nejsem opravdu tak domýšlivá, jak se mnozí lidé domnívají. Znám svoje nespočetné chyby a nedostatky líp než kdokoli jiný, ale s tím jediným rozdílem, že také vím, že se chci polepšit, že se polepším a že jsem se už hodně polepšila.

Jak to, uvažuji často, že mě ještě pořád každý pokládá za tak prostořekou a neskromnou? Jsem tak prostořeká? Jsem taková opravdu já, nebo jsou takoví snad i jiní? Zní to bláznivě, jsem si toho vědoma, ale já tu poslední větu neškrtnu, protože tak bláznivá opravdu není. Paní van Daanová a Dussel, moji hlavní žalobci, jsou oba známí jako neinteligentní a – já to klidně vyslovím – hloupí! Hloupí lidé většinou nesnesou, když ostatní dělají něco líp než oni. Nejlepším příkladem jsou vskutku oba ti hlupáci, paní van Daanová a Dussel.

Paní van Daanová mě pokládá za hloupou, protože vším netrpím tak strašně jako ona, pokládá mě za neskromnou, protože je ještě neskromnější než já, moje šaty se jí zdají moc krátké, protože ty její jsou ještě kratší, a zdám se jí taky prostořeká, protože ona sama mluví dvakrát víc do věcí, o kterých nemá ani ponětí. Totéž platí o Dusselovi.

Ale jedno z mých oblíbených rčení zní: "Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu," a proto taky okamžitě přiznávám, že jsem prostořeká. Nepříjemné na mé povaze je, že si nejvíc důtek a hubování vyslechnu sama od sebe. Když k tomu svou porci rad přidá ještě matka, je hromada kázání tak nepřekonatelně vysoká, že ze samého zoufalství, abych se z toho vymotala, začnu být drzá a odmlouvám, a pak přijdou zase ta známá a už obehraná Annina slova: Nikdo mi nerozumí!

Ta slova mám v sobě, a ač se zdají jakkoli neorávněná, je i v nich zrnko pravdy. Moje sebeobviňování nabývá často takových rozměrů, že prahnu po nějakém utěšujícím hlase, který všecko zase vrátí na své místo a bude se také trochu zajímat o můj vnitřní život. Ale tady můžu bohužel hledat dlouho, takový člověk se ještě nenašel.

Vím, že teď myslíš na Petra, že ano, Kitty? To je pravda, Petr mě má rád, ne jako zamilovaný, nýbrž jako přítel. Jeho náklonnost každým dnem stoupá. Ale jaká tajemná věc nás oba drží zpátky, to sama nechápu.

Mnohdy si myslím, že moje strašlivá touha po něm byla přehnaná. Ale tak to není. Když nejsem dva dny nahoře, toužím po něm zase tak silně jako dříve. Petr je milý a hodný, a přesto, nemohu to popřít, mě na něm leccos zklamalo. Především se mi nelíbí jeho odvrácení od náboženství, jeho řeči o jídle a ještě jiné tak si odporující věci. Přesto jsem pevně přesvědčena, že se po naší čestné dohodě nikdy nebudeme hádat. Petr je mírumilovný, snášenlivý a velice ústupný. Dá si ode mne říci mnohem víc než od matky. Tvrdošíjně se snaží odstraňovat ze svých knih inkoustové kaňky a udržovat ve svých věcech pořádek. Ale proč skrývá své nitro a nedovolí mi do něj proniknout? Je mnohem uzavřenější než já, to je pravda. Ale vím teď opravdu z praxe, že dokonce i ty nejuzavřenější povahy zatouží někdy po důvěře stejně silně nebo ještě silněji.

My oba s Petrem jsme v zadním domě strávili svoje přemýšlivá léta. Často mluvíme o budoucnosti, minulosti i přítomnosti, ale jak řečeno postrádám to pravé, a přitom určitě vím, že je to tady!

 

Jsem snad tak posedlá vším, co se týká přírody, protože už jsem tak dlouho nevytáhla paty z domu? Moc dobře si vzpomínám, že zářivě modré nebe, cvrlikající ptáci, měsíční svit a rozkvetlé květiny dříve zdaleka tak nepoutaly mou pozornost. Tady se to změnilo. Například o letnicích, když bylo tak horko, jsem večer přemáhala spánek, abych kolem půl dvanácté mohla u otevřeného okna hezky sama pozorovat měsíc. Bohužel ta oběť nebyla k ničemu, protože měsíc svítil tak jasně, že jsem nemohla riskovat otevřené okno. Jindy, už je to pár měsíců, jsem byla náhodou večer nahoře, když bylo okno otevřené. Nešla jsem zpátky dřív, dokud větrání neskončilo. Byla jsem fascinována temným, deštivým večerem, bouří, honícími se mraky. Po půldruhém roce jsem zase stála tváří v tvář noci. Po tomto večeru byla moje touha vidět to ještě jednou silnější než můj strach ze zlodějů, z temného krysího domu nebo z přepadení. Šla jsem úplně sama dolů a dívala se z okna v soukromé kanceláři a v kuchyni.

Mnoho lidí pokládá přírodu za krásnou, mnozí někdy nocují pod širým nebem, ve vězeních a v nemocnicích touží mnozí po dni, kdy se budou moci opět svobodně těšit z přírody, ale málokdo z nich je ve své touze tak odříznut a izolován od toho, co je dáno všem stejnou měrou, chudým i bohatým.

Není to žádná moje sugesce, že mě pozorování nebe, mraků, měsíce a hvězd uklidňuje a naplňuje trpělivostí. Je to lepší lék než baldrián a brom. Příroda mě naplňuje pokorou a odhodláním skutečně snášet všechny rány.

Musí to tak být, že smím pozorovat přírodu jen výjimečně, a to okny se silnou vrstvou prachu a špinavými závěsy. A dívat se jimi už není požitek. Příroda je to jediné, co skutečně nesnese žádnou náhražku!

 

Jedna z mnoha otázek, které mě nenechávají v klidu, zní: proč dříve, a často také ještě nyní, zaujímají ženy ve světě mnohem podřadnější místo než muži. Dá se říci, že je to nespravedlivé, ale s tím se nespokojím. Tak ráda bych znala příčinu tohoto bezpráví.

Lze předpokládat, že muž byl díky své větší tělesné síle od počátku ženě nadřazen. Muž, který vydělává, muž, který plodí děti, muž, který smí všecko... Ženy byly pěkně hloupé, že to tak až donedávna nechávaly, neboť čím více století bylo uplatňováno toto pravidlo, tím pevněji se vžilo. Naštěstí se ženám zásluhou školy, práce a vzdělání otevřely oči. V mnoha zemích získaly ženy stejná práva. Hodně lidí, především žen, ale také mužů, nyní už dospívá k názoru, jak falešné bylo toto dlouhotrvající dělení světa. Moderní ženy požadují právo na plnou nezávislost.

Ale to není všechno: musí dojít k uznání žen! Všude je vysoce hodnocen muž, proč by stejný díl neměl být přiznán především ženě? Vojákům a válečným hrdinům náleží oslavy a pocty, nehynoucí slávu si nárokují vynálezci a objevitelé, k mučedníkům se lidé modlí, ale kdo hledí na ženu také jako na bojovnici?

V knize "Bojovníci se smrtí" stojí něco, co mě hluboce zasáhlo, přibližně toto: ženy už během těhotenství a při rození dětí zažívají obecně víc bolesti, víc chorob a víc utrpení než kterýkoli válečný hrdina. A jaké se jim dostane odměny po všem tom strádání? Znetvořeny porodem jsou odsunuty do kouta, děti jim už brzy nepatří, jejich krása je pryč. Ženy jsou mnohem statečnější a vytrvalejší vojáci, bojující a snášející víc bolesti pro další zachování lidstva než všichni ti velkohubí bojovníci za svobodu!

Nechci tím ani zdaleka říci, že ženy se mají vzepřít rození dětí, naopak. Tak to zařídila příroda a tak je to v pořádku. Pouze odsuzuji muže a celý řád světa, protože ještě nedokázali zhodnotit, jak velký, těžký a mnohdy i krásný podíl mají ženy ve společnosti.

Paul de Kruif, autor zmíněné knihy, má podle mne úplnou pravdu, když říká: Muž si musí uvědomit, že v těch částech světa, které se nazývají kulturní, přestal být porod něčím samozřejmým a normálním. Mužům se to lehko mluví. Nikdy nemuseli obtíže žen snášet a také je nikdy snášet nebudou.

Názor, že povinností žen je rodit děti, se myslím v příštím století změní. Dostane se jim vážnosti a obdivu za to, že bez reptání a velkých slov nesou takové břímě na svých bedrech!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 16. června 1944

Milá Kitty,

nové problémy! Paní van Daanová je zoufalá, mluví o kulce do hlavy, o vězení, oběšení a sebevraždě. Je žárlivá, že Petr věnuje svou důvěru mně a nikoli jí, je uražená, že Dussel dostatečně nereaguje na její koketování, má strach, že manžel prokouří všechny peníze za její kožich, hádá se, nadává, pláče, stěžuje si, směje se a znovu začíná hádku.

Co si počít s tak ubrečenou a bláznivou ženskou? Nikdo ji nebere vážně. Charakter nemá, každému si stěžuje a pobíhá sem tam – "zezadu lyceum, zepředu muzeum"! Přitom nejhorší je, že Petr začíná být drzý, pan van Daan podrážděný a matka cynická. No to jsou poměry! Člověk musí mít stále na paměti pravidlo: Směj se všemu a nenech se ostatními vyvést z míry! Zdá se to sobecké, ale ve skutečnosti je to jediný lék proti sebelítosti.

Kugler musí jít na čtyři týdny k lopatě do Alkmaaru. Snaží se z toho dostat pomocí lékařského potvrzení a dopisu od firmy Opekta. Kleiman se chce brzy podrobit operaci žaludku. Včera večer v jedenáct hodin byly odpojeny všechny soukromé telefonní stanice.

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 23. června 1944

Milá Kitty,

tady se neděje nic zvláštního. Angličané začali velký útok na Cherbourg. Podle Pima a van Daana budeme 10. října určitě osvobozeni. Rusové se účastní akce a začali včera ofenzivu u Vitebska, přesně na den tři roky po německém vpádu.

Bepina nálada je ještě pořád pod bodem mrazu. Nemáme už skoro žádné brambory. Napříště je chceme rozpočítat na jednotlivce, pak se může každý sám rozhodnout, co s nimi udělá! Miep si bere na týden dovolenou. Kleimanovi lékaři na rentgenových snímcích nic nenašli. Teď váhá, má-li se dát operovat nebo nechat všemu volný průběh.

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 27. června 1944

Milá Kitty,

nálada se změnila, všechno jde náramně dobře. Dneska padl Cherbourg, Vitebsk a Zlobin. Určitě je spousta kořisti a zajatců. U Cherbourgu padlo pět německých generálů, dva byli zajati. Teď mohou Angličané dovážet na pevninu co chtějí, protože získali přístav. Celý poloostrov Cotentin je tři týdny po invazi v anglických rukou, úžasný výkon!

Tři týdny po D-day ještě neminul den bez deště a bouře, jak tady, tak ve Francii. Ale tato smůla nebrání Angličanům a Američanům ukázat sílu, a jak ukázat! Wuwa (Wunderwaffe – zázračná zbraň) je sice v plné akci, ale co jiného znamená tento zvoneček na kočičím krku než trochu škody v Anglii a plné noviny u Moffů (Němců). Ostatně až v "Mofrice"‡‡‡‡ pochopí, že bolševické nebezpečí je teď skutečně na postupu, budou mít z toho ještě větší vítr.

Všecky německé ženy a děti, které nepracují pro brannou moc, budou z pobřežních pásem evakuovány do Groningenu, Fríska a do Geldern. Mussert prohlásil, že si oblékne uniformu, jestliže se invaze dostane až sem. Ten tlusťoch chce snad bojovat? To mohl udělat už dřív v Rusku. Finsko svého času odmítlo mírovou nabídku a teď jsou příslušná jednání zase přerušena. Ti toho budou ještě litovat, hlupáci!

Co myslíš, jak daleko budeme 27. července?

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 30. června 1944

Milá Kitty,

špatné počasí, nebo "bad weather from one at a stretch to 30th of June". Je to správně? Ano, já už umím trošku anglicky. Abych to dokázala, čtu "An ideal Husband" (od Wildea) se slovníkem.

Válka báječně pokračuje: Padl Bobrujsk, Mogilev a Orša, spousta zajatců.

Tady všechno all right. Nálada stoupá. Naši hyperoptimisté triumfují, van Daanovi čarují s cukrem, Bep změnila účes, Miep má týden volno. To jsou poslední novinky.

Musím podstoupit ohavnou léčbu nervu, ještě k tomu u řezáku. Už to strašlivě bolelo a bylo to dokonce tak zlé, až si Dussel myslel, že se složím. Moc k tomu nechybělo. Paní van Daanovou taky okamžitě rozbolely zuby!

Tvoje Anne M. Franková

 

P.S. Slyšeli jsme z Basileje, že Bernd§§§§ hrál roli hostinského v "Míně z Barnhelmu". Umělecké sklony, říká matka.

 

Čtvrtek 6. července 1944

Milá Kitty,

srdce se mi svírá, když Petr mluví o tom, že se později možná stane zločincem nebo spekulantem. I když to samozřejmě míní jako žert, mám stejně pocit, že má sám strach ze své slabé povahy. Pořád znovu slyším, jak od Margot, tak od Petra: "Ach jo, kdybych byl(a) tak silný(á) a odvážný(á) jako ty, kdybych uměl(a) tak prosadit svou vůli, kdybych byl(a) tak vytrvalý(á), to pak...!"

Je to opravdu dobrá vlastnost, že se nedám nikým ovlivnit? Je to správné, že se skoro výhradně řídím svým svědomím?

Upřímně řečeno neumím si představit, jak někdo může říct "jsem slabý", a slabý taky zůstane. Když už člověk něco takového ví, proč se tedy proti tomu nepostaví, proč si nepěstuje silnou vůli? Odpověď byla: "Protože je to tak mnohem pohodlnější." Tato odpověď mě zamrzela. Pohodlnost? Znamená to, že líný a falešný život je také život pohodlný? Ó ne, to nemůže být pravda! Nesmí tomu tak být, aby pohodlnost a peníze člověka tak rychle dokázaly svést. Dlouho jsem přemýšlela, jakou asi odpověď bych mu měla dát, jak mám Petra dovést k tomu, aby věřil sám sobě, a hlavně, aby se sám polepšil. Zda je můj myšlenkový postup správný, nevím.

Často jsem si představovala, jak by to bylo prima, kdyby mi někdo důvěřoval, ale teď, kdy k tomu došlo, teprve vidím, jak je to těžké vcítit se do druhého a pak nalézt správnou odpověď. Zvláště proto, že pojmy "pohodlný" a "peníze" jsou pro mne něčím úplně cizím a novým.

Petr se na mne začíná příliš spoléhat, a to za žádných okolností nesmím připustit. Stát v životě na vlastních nohou je obtížné, a ještě těžší je být charakterově a duševně samostatný a všemu čelit. Jsem trošku zmatená, už několik dnů hledám pádný argument proti hrozivému slovu "pohodlný". Jak mám Petrovi vysvětlit, že to, co se jeví tak pohodlné a krásné, ho stáhne do hloubky, kde už nejsou žádní přátelé, žádná opora a nic krásného, a odkud je téměř nemožné se dostat.

Všichni žijeme, ale nevíme proč a k čemu. Všichni chceme být šťastni, žijeme každý jinak a přece stejně. My tři jsme vyrostli v dobrých poměrech, můžeme se učit, máme možnost něčeho dosáhnout, máme důvod doufat ve štěstí, ale – musíme se sami o to zasloužit. A to je něco, čeho se pohodlností nikdy nedosáhne. Zasloužit si štěstí znamená pracovat a činit dobro, nikoli spekulovat a být líný. Lenost může vyhlížet přitažlivě, ale práce přináší uspokojení.

Lidem, kteří si neváží práce, nerozumím. Ale to není případ Petra. Nevidí před sebou žádný pevný cíl, pokládá sám sebe za příliš hloupého a příliš bezvýznamného, aby něco dokázal. Chudák kluk, ještě nikdy nepoznal, jaký je to pocit, když uděláme někoho druhého šťastným, a mně se nedaří mu to vštípit. Je nevěřící, mluví posměšně o Ježíši Kristu, kleje a bere boží jméno nadarmo. Ačkoli také nejsem ortodoxní, přesto mě pokaždé bolí, když vidím, jak je osamělý, jak nemá před ničím úctu, jak je ubohý.

Lidé, kteří mají svou víru, mohou být šťastni, neboť není každému dáno věřit v nadpozemské věci. Není ani třeba mít strach z posmrtných trestů. Očistec, peklo a nebe jsou věci, které mnozí nedokážou přijmout. Přesto je náboženství, ať jakékoli, udržuje na správné cestě. Není to strach z Boha, ale smysl pro vlastní čest a svědomí.

Jak krásní a dobří by byli všichni lidé, kdyby si každý večer promítli v duchu události dne a uvědomili si, co na jejich chování bylo dobré a co špatné. Bezděky se pak pokoušíme každý den znovu se polepšit, a samozřejmě časem také něčeho dosáhneme. Tento prostředek může použít každý, nic to nestojí a je to velice užitečné. Neboť kdo to neví, musí se tomu učit a poznat: "Čisté svědomí dodává síly!"

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 8. července 1944

Milá Kitty,

zástupce firmy Broks byl v Beverwijku a koupil bez problémů v jedné dražbě jahody. Došly sem velice zaprášené a plné písku, ale zato ve velkém množství. Nejméně čtyřiadvacet bedýnek pro firmu a pro nás. Večer jsme okamžitě šest lahví zavařili a udělali osm skleniček marmelády. Zítra chce Miep vařit marmeládu pro kancelář.

O půl jedné: venkovní dveře zamknout, donést bedýnky. Petr, otec a van Daan hřmotí po schodech, Anne nosí teplou vodu z bojleru, Margot nosí vědra, všichni muži na palubě! Se zvláštním pocitem u žaludku jsem vstoupila do přeplněné kancelářské kuchyně: Miep, Bep, Kleiman, Jan, otec, Petr... ukrývaní i jejich zásobovací oddíl, všichni pohromadě, a to za bílého dne! Závěsy roztažené a okna dokořán, hlasité mluvení, bouchání dveří. Ze samého vzrušení jsem dostala strach. Skrýváme se vlastně ještě? Projelo mi hlavou – takový pocit to musí být, když se člověk smí zase ukázat světu. Hrnec byl plný – rychle nahoru. V kuchyni stál zbytek rodiny u stolu a otrhával stonky a listy, aspoň měl otrhávat, ale šlo toho víc do úst než do vědra. Brzy jsme potřebovali ještě jedno vědro. Petr šel zase dolů do kuchyně. Najednou dvojité zazvonění! Vědro zůstalo stát, Petr pádil nahoru, zavřel otáčivé dveře. Třásli jsme se netrpělivostí. Kohoutky musely zůstat zavřeny, i když napolo umyté jahody čekaly na další lázeň. Ale pravidlo pro ukrývání: "Je-li někdo v domě, zavřít všechny kohoutky, protože tekoucí voda dělá hluk," bylo dodrženo.

V jednu hodinu přichází Jan a říká, že to byl pošťák. Petr utíká zase po schodech dolů. Crrr, zvonek! Čelem vzad. Poslouchám, jestli někdo jde, nejdřív u otáčivých dveří, potom nahoře na schodech. Nakonec visíme s Petrem jako dva zloději přes zábradlí a posloucháme hluk zdola. Žádný cizí hlas.

Petr schází tiše po schodech, zůstává stát na půl cesty a volá: "Bep!" Nikdo neodpovídá. Ještě jednou: "Bep!" Hluk v kuchyni je hlasitější než Petrův hlas. Potom sbíhá po schodech dolů do kuchyně. Napjatě se za ním dívám.

"Rychle nahoru, Petře! Je tu hospodářská kontrola! Musíš odtud!" Je to Kleimanův hlas. Petr vyjde s povzdechem nahoru, otáčivé dveře zůstanou zavřeny.

V půl druhé přijde konečně Kugler. "Jémine, samé jahody. K snídani jsem měl jahody, Jan jí jahody, Kleiman mlsá jahody, Miep vaří jahody, Bep otrhává jahody, já čichám všude jahody, a když už toho mám dost a jdu nahoru, co se tady myje? Jahody."

Zbytek jahod se zavaří. Večer: dvě sklenice otevřené. Otec z toho udělá rychle marmeládu. Druhý den ráno: dvě sklenice otevřené, v poledne čtyři. Van Daan je nedostatečně sterilizoval. Teď otec každý večer vaří marmeládu. Jíme kaši s jahodami, podmáslí s jahodami, jahody jako moučník, jahody s cukrem, jahody s pískem. Dva dny všude samé jahody, jahody, jahody. Pak byla zásoba spotřebovaná nebo ve sklenicích pod zámkem.

 

"Poslouchej, Anne," volá Margot. "Dostali jsme od pana van Hoevena (našeho dodavatele zeleniny) devět kilo hrášku."

"To je od něho milé," odpověděla jsem. Skutečně to bylo milé, ale ta práce... Brr!

"V sobotu ráno musíme všichni loupat," oznámila matka u stolu. A opravdu, dnes ráno po snídani se objevil na stole velký smaltovaný hrnec, až po okraj naplněný lusky. Vylupování hrášku je nudná práce, ale to by ses jednou měla pokusit o "stahování lusků". Myslím, že většina lidí neví, jak jsou hrachové lusky bohaté na vitaminy, jak jsou chutné a měkké, když se z nich stáhne vnitřní slupička. Uvedené přednosti však nejsou nic proti skutečnosti, že porce, kterou jsme schopni sníst, je asi třikrát větší, než když jíme jenom hrášek.

Toto "stáhnutí slupky" je mimořádně piplavá a nimravá práce, vhodná snad pro pedantické zubní lékaře nebo pečlivé úředníky, ale pro netrpělivou holku jako já je to něco příšerného. O půl desáté jsme začali, o půl jedenácté jsem si sedla, v jedenáct zase vstala, o půl dvanácté se posadila. V uších mi hučí: špičku uštípnout, slupku stáhnout, vlákénka odstranit, lusk odhodit, špičku uštípnout, slupku stáhnout, vlákénka odstranit, lusk odhodit atd. atd. Všechno se mi míhá před očima, zelená, zelená, červíci, vlákna, nahnilé lusky, zelená, zelená, zelená. Z otupělosti, a abych přece něco dělala, plácám celé dopoledne různé nesmysly, všechny rozesměju a skoro umírám nudou. S každým vláknem, které stahuji, je mi čím dál jasnější, že nikdy, nikdy nechci být jen hospodyní!

Ve dvanáct snídáme, ale od půl jedné do čtvrt na dvě musíme zase stahovat slupičky. Mám skoro mořskou nemoc, když přestávám, ani ostatním není o moc líp. Spím až do čtyř a jsem pak ještě celá polámaná z toho nešťastného hrachu.

Tvoje Anne M. Franková

 

Sobota 15. července 1944

Milá Kitty,

měli jsme tu z knihovny knihu s vyzývavým názvem "Jaké vám připadají moderní mladé dívky?". O tomto námětu bych si ráda dnes promluvila.

Autorka kritizuje "dnešní mládež" od hlavy až k patě, aniž by však všecko mladé šmahem odmítala jako něco, co za nic nestojí. Naopak, spíše se domnívá, že mládež, kdyby chtěla, by mohla vybudovat velký, krásnější a lepší svět, ale zabývá se povrchními věcmi a opravdu krásných a podstatných věcí si ani nevšimne.

U některých pasáží jsem měla silný pocit, že autorka svými výtkami mínila mne, a proto se ti chci konečně úplně otevřít a hájit se proti tomuto útoku.

Sebekritika je výrazný rys mé povahy, který je každému, kdo mě zná déle, nápadný. Pozoruji své činy, jako by je pozoroval někdo cizí. Stojím tu před touto Anne naprosto nezaujatě a bez všemožných omluv, a sleduji, co udělala dobrého nebo špatného. Toto sebepozorování mě nikdy neopouští a při každém slově, které pronesu, vím ihned při jeho vyslovení: "To se mělo říct jinak", nebo "je to dobré, jak to je". Odsuzuji sama sebe za nesčetně mnoho věcí a stále víc poznávám pravdivost otcova rčení: "Každé dítě se musí vychovávat samo."

Ostatní nám mohou pomoci jenom radou či návodem. Konečná forma charakteru každého člověka je výsledkem jeho vlastní snahy a námahy. K tomu je třeba přičíst ještě to, že mám mimořádně mnoho životní odvahy; cítím se stále tak silná a schopná hodně toho vydržet, tak nezávislá a tak mladá. Byla jsem ráda, když jsem to poprvé zpozorovala, neboť jsem prostě nikdy nevěřila, že rány, které dopadají na každého, by mne mohly rychle zlomit.

Ale o tomhle jsem už často mluvila, ráda bych přešla ke kapitole "Otec a matka mi nerozumějí". Můj otec a má matka mě vždycky strašně rozmazlovali, byli ke mně milí, hájili mě proti těm nahoře a dělali, co bylo v jejich silách. A přesto jsem se dlouho cítila strašně osamělá, vyhoštěná, opomíjená, nepochopená. Otec se snažil, jak to jen šlo, mírnit mou vzpurnost, ale nepomáhalo to. Vyléčila jsem se sama tím, že jsem si připomínala nesprávnost svého jednání.

Jak se mohlo stát, že otec mi v mém zápasu nikdy nebyl oporou a že se mu nikdy nepodařilo podat mi pomocnou ruku? Otec používal špatných prostředků a dělal chybu, že se mnou vždycky mluvil jako s dítětem, které si musí prodělat obtížné dětské období. Zní to pošetile, protože nikdo jiný než otec mi tolik nedůvěřoval, nikdo jiný než otec mi nedával pocit, že jsem rozumná. Ale něco opomenul: neuvědomoval si totiž, že pro mne můj boj o sebeuvědomění byl důležitější než všecko ostatní. Nechtěla jsem slyšet o "typických projevech věku", o "ostatních děvčatech", o tom, že "všechno přejde samo". Nechtěla jsem, aby se mnou jednal jako s "obyčejným děvčetem", ale jako s osobností, jako s ANNE, a to Pim nechápal. Ostatně nedokážu věnovat svoji důvěru nikomu, kdo mi o sobě také mnoho nevypráví; a protože o Pimovi nic nevím, nemůže mezi námi dojít k opravdu hlubokému sblížení. Pim stále zachovává stanovisko staršího rodiče, který měl sice taky někdy takové přechodné sklony, ale který už se neumí vcítit do duše mladého člověka, i když se o to sebevíc snaží. To mě dovedlo k tomu, že jsem svoje názory a svoje dobře promyšlené teorie nikdy nesdělila nikomu jinému než svému deníku a zcela výjimečně někdy i Margot. Před otcem jsem skrývala všecko, co se mě dotýkalo. Nikdy jsem se s ním nedělila o své ideály, dobrovolně a úmyslně jsem se mu odcizovala.

Nemohla jsem jinak, jednala jsem přesně, jak jsem to cítila, sice sobecky, ale tak, jak to bylo dobré pro můj klid. Ztratila bych přece svůj klid a svoji sebedůvěru, které jsem si tak lopotně vybudovala, kdybych teď musela čelit kritice svého jen napůl hotového díla. Třebaže to může znít tvrdě, nezbývá mi dokonce ani tolik lásky pro Pima, neboť jsem ho nejen nenechala sdílet svůj nejvnitřnější život, ale často ho také svou podrážděností odháním ještě dál od sebe.

Právě o tomhle bodě hodně přemýšlím: Jak to, že mě Pim někdy tak štve? Že se s ním skoro nemůžu učit, že jeho něžnosti mi připadají často násilné, že chci mít klid a nejraději bych byla, kdyby si mě někdy všímal trochu méně, dokud se vůči němu nebudu cítit zase jistější? Ještě pořád ve mně hlodá výčitka kvůli tomu sprostému dopisu, který jsem si mu troufla ve svém rozčilení napsat. Ach jak je to těžké být opravdu na všechny strany silná a statečná!

 

To mi nicméně nezpůsobilo zklamání ze všeho nejhorší. Nikoli! Ještě mnohem víc než o otci přemítám o Petrovi. Vím moc dobře, že jsem ho získala já, místo aby to bylo obráceně. Vytvořila jsem si o něm vysněnou představu, viděla jsem ho jako tichého, citlivého a milého chlapce, který naléhavě potřebuje lásku a přátelství! Musela jsem se jednou vypovídat před živým člověkem. Chtěla jsem mít přítele, který by mi zase pomohl na správnou cestu. Dala jsem si velkou práci a pomalu, ale jistě jsem si ho získala pro sebe.

Když jsem v něm konečně vzbudila přátelské city, přešli jsme sami od sebe k důvěrnostem, které mi teď při bližším zkoumání připadají nehorázné. Mluvili jsme o nejintimnějších věcech, ale o tom, čím překypovalo a dosud překypuje moje srdce, jsme dodnes neztratili ani slovo. Ještě stále se v Petrovi dobře nevyznám. Je povrchní, nebo se dokonce i vůči mně drží zpátky z rozpačitosti? Ať už je tomu jakkoli, udělala jsem chybu, když jsem vyloučila všechny ostatní možnosti přátelství a pokoušela se mu přiblížit důvěrnostmi. Dychtí po lásce a každým dnem mě má víc rád, to na něm vidím. Jemu naše setkání přinášejí uspokojení, mne pouze pudí k tomu, abych to s ním zkoušela stále znovu. A přitom se nikdy nedotkneme témat, o kterých bych tak ráda mluvila. Připoutala jsem si Petra k sobě silou větší, než sám tuší; teď se mě pevně drží a já zatím neznám vhodný způsob, jak ho zas od sebe odpoutat a postavit na vlastní nohy. Když jsem totiž velmi brzy zjistila, že nemůže být takovým přítelem, po kterém toužím, snažila jsem se aspoň pozvednout ho z jeho omezenosti a jeho mládí zbavit malosti.

 

"Neboť v podstatě je mládí mnohem osamělejší než stáří." Toto rčení jsem si zapamatovala z jedné knihy a zjistila, že platí.

Je potom pravda, že dospělí to tu mají těžší než mládež? Ne, určitě ne! Starší lidé mají na všechno názor a už neváhají v tom, co mají dělat a co ne. Nás mladé to stojí dvakrát tolik sil, abychom obhájili své názory v době, která ničí všechny dosavadní ideály a představy, v době, v níž se lidé ukazují ze své nejohyzdnější stránky, v níž se pochybuje o pravdě, právu a Bohu!

Tvrdí-li potom ještě někdo, že ti starší to mají zde v zadním domě horší, neuvědomuje si, že na nás všechny problémy útočí více a s větší intenzitou. Problémy, na něž jsme možná ještě příliš mladí, ale které na nás doléhají tak dlouho, až si nakonec myslíme, že jsme našli řešení, ale to většinou neobstojí před skutečností a zase se rozplyne. To je tíha dnešní doby: ideály, sny, krásná očekávání se nemohou uplatnit nebo je zasáhne nejděsivější skutečnost a naprosto je rozmetá. Je to zázrak, že jsem se nevzdala všech očekávání, neboť se zdají absurdní a neuskutečnitelná. Přesto na nich pevně lpím, navzdory všemu, protože ještě pořád věřím na vnitřní dobro v člověku.

Nejsem prostě schopna toho, abych celý svůj život a všechno budovala na základě smrti, bídy a chaosu. Vidím, jak se svět stále více přeměňuje v poušť, slyším stále dunivěji valící se hrom, který zabije také nás, cítím utrpení milionů lidí. A přece, hledím-li k nebesům, myslím si, že se všecko zase obrátí k dobrému, že přestane i tato krutost, že se do řádu světa navrátí klid a mír. Zatím musím zůstat věrná svým představám; v dobách, které nastanou, je snad přece jenom bude možné uskutečnit!

Tvoje Anne M. Franková

 

Pátek 21. července 1944

Milá Kitty,

teď už jsem plná naděje, teď to konečně jde všecko dobře. Ano, opravdu, jde to dobře! Báječné zprávy! Na Hitlera byl spáchán atentát, a tentokrát ho neprovedli ani židovští komunisté nebo angličtí kapitalisté, nýbrž ryzí Germán, německý generál, který je hrabě a kromě toho ještě mladý! "Božská Prozřetelnost" führerovi zachránila život a on z toho bohužel, bohužel vyklouzl jen s několika šrámy a popáleninami. Pár důstojníků a generálů z jeho nejbližšího okolí bylo zabito nebo zraněno. Hlavní pachatel byl podle stanného práva zastřelen.

To je přece asi nejlepší důkaz, že existuje mnoho důstojníků a generálů, kteří mají po krk války a rádi by Hitlera svrhli do nejhlubších hlubin. Usilují o to, aby pak zavedli vojenskou diktaturu a s její pomocí uzavřeli se Spojenci mír, pak opětovně zbrojili a po dvaceti letech znovu začali válku. Prozřetelnost snad úmyslně ještě trochu zaváhala s Hitlerovým odstraněním. Neboť pro Spojence je to mnohem pohodlnější a také výhodnější, když se ti bezúhonní Germáni navzájem pozabíjejí. O to menší práce zbude Rusům a Angličanům, o to rychleji mohou opět začít s výstavbou vlastních měst. Ale tak daleko ještě nejsme a já si ani v nejmenším nepřeji předbíhat dnům slavného vítězství. Jistě si všímáš, že všecko, co říkám, je pouhopouhá střízlivá realita. Výjimečně tentokrát nežvaním o vyšších ideálech.

Hitler dále svému věrnému a oddanému lidu laskavě sdělil, že všichni vojáci mají ode dneška poslouchat gestapo a že každý voják, který ví, že se jeho velitel zúčastnil tohoto zbabělého a sprostého atentátu, ho smí odbouchnout.

To tedy bude pěkné nadělení! Malého Michla bolí nohy z dlouhého pochodu, jeho pán, důstojník, ho seřve. Malý Michl chytí svou pušku a křičí: "Chtěl jsi zavraždit führera, tady je tvoje odměna!" Prásk, a domýšlivý velitel, který se odvážil Michlovi kázat, vstoupil do života věčného (nebo je to věčná smrt?). Nakonec to dopadne tak, že páni oficíři budou mít plné kalhoty strachu, když potkají nějakého vojáka nebo když někde budou muset převzít velení, protože vojáci mají víc co mluvit a rozhodovat než oni sami.

Rozumíš tomu trochu, nebo jsem zase semlela páté přes deváté? Nedá se nic dělat, mám příliš velkou radost, než abych dokázala logicky myslet při představě, že v říjnu budu asi už zase sedět ve školní lavici! Ó lala, neřekla jsem právě, že nechci být unáhlená? Odpusť mi, ne nadarmo mi říkají klubíčko rozporů!

Tvoje Anne M. Franková

 

Úterý 1. srpna 1944

Milá Kitty,

"klubíčko rozporů!" To je poslední věta mého předešlého dopisu a první toho dnešního. "Klubíčko rozporů", můžeš mi přesně vysvětlit, co to je? Co znamená rozpor? Jsou v něm, jako v mnoha slovech, dva významy. Rozpor navenek a rozpor uvnitř. Ten první je obvykle: "nespokojit se s míněním ostatních lidí, vědět sama všechno líp, mít poslední slovo", zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, jimiž jsem vyhlášená. Ten druhý, jímž nejsem známá, je moje tajemství.

Vyprávěla jsem ti už vícekrát, že nemám jednu, ale vlastně dvě duše. V jedné části přebývá moje rozpustilá veselost, můj výsměch všemu, má chuť k životu, a především můj zvyk brát všechno na lehkou váhu. Tím rozumím: nepohoršovat se nad nějakým koketováním, polibkem, objetím nebo neslušným vtipem. Tato část obyčejně číhá, aby potlačila druhou stránku mé povahy, která je mnohem krásnější, ryzejší a hlubší. Je pravda, že nikdo nezná Anne z té dobré stránky, a proto jsem pro většinu lidí nesnesitelná. Ano, jsem zábavný šašek na jedno odpoledne, pak mě má zase každý na měsíc dost. Vlastně přesně totéž, co je zamilovaný film pro vážné lidi, jednoduše rozptýlení, chvilková zábava, něco, co se rychle zapomíná, nic špatného, ale také nic dobrého. Je mi nepříjemné ti to vyprávět, ale proč bych neměla, když přece vím, že je to pravda? Moje lehčí, povrchní stránka vždycky potlačí tu hlubší, a proto vždycky vítězí. Neumíš si představit, jak často jsem se pokoušela tuto Anne, která je jen polovinou celé Anne, odsunout, změnit a ukrýt. Nejde to, a taky vím, proč to nejde.

Mám velký strach, že všichni, kdo mě znají takovou, jaká jsem obyčejně, by odhalili, že mám jinou stránku, krásnější a lepší. Mám strach, že se mi vysmějí, že jim budu připadat směšná a sentimentální, že mě nebudou brát vážně. Jsem na to zvyklá, že mě lidé neberou vážně, ale jen ta "lehká" Anne je na to zvyklá a může to vydržet. Ta "těžší" je na to příliš slabá. Kdybych jednou násilím na čtvrt hodiny opravdu postavila tu druhou Anne do světla ramp, stáhne se jako netýkavka zpátky, a jakmile by měla promluvit, dá slovo Anne číslo jedna a zmizí, než si to uvědomím.

Ve společnosti se tedy ta milá Anne ještě nikdy, ještě ani jednou neobjevila, ale jsem-li o samotě, ujímá se slova skoro vždycky. Vím přesně, jaká bych ráda byla, jaká taky jsem... uvnitř, ale bohužel jsem taková jen pro sebe. A to je snad, vlastně docela určitě důvod, proč si myslím, že jsem šťastná "niterná" povaha, a proč mě ostatní pokládají za šťastnou "vnějškovou" povahu. Uvnitř mi ryzí Anne ukazuje cestu, navenek nejsem nic jiného než rozpustilé, skákající kůzle.

Jak už jsem řekla, cítím všecko jinak, než to vyslovuji. A tím jsem si získala pověst holky, která nadbíhá klukům, flirtuje, je všetečná a čte zábavné romány. Veselá Anne se tomu směje, drze odpovídá, lhostejně krčí rameny, dělá, jako by jí bylo všecko jedno. Ale tichá Anne reaguje přesně naopak! Chci-li být úplně upřímná, musím se ti přiznat, že se mě to dotýká, že se bezmezně snažím, abych byla jiná, ale že vždycky zase podlehnu silnějším mocnostem.

Vzlyká to ve mně: "Vidíš, jak to s tebou dopadlo; špatné mínění, výsměšné a pohoršené tváře, lidé, kterým se zdáš nesympatická, a to všecko, že nedáš na rady své dobré poloviny."

Ach, ráda bych na ně dala, ale nejde to. Když jsem tichá nebo vážná, každý si myslí, že to je nová komedie, a pak se musím zachránit nějakým vtipem. A to nemluvím o své vlastní rodině, která si určitě myslí, že jsem nemocná, dává mi polykat prášky proti bolení hlavy a na uklidnění, ohmatává mi krk a čelo, jestli nemám horečku, ptá se mě na stolici a kritizuje mou špatnou náladu. To nesnáším! Když mě tak pozorují, začnu být nejdřív prostořeká, pak smutná, a nakonec zase otočím, obrátím to špatné ven, to dobré dovnitř a hledám vytrvale cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby... Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé.

Tvoje Anne M. Franková

 

Tady končí Annin deník.

 

Doslov

 

Dne 4. srpna 1944 dopoledne mezi desátou a půl jedenáctou před domem na Prinsengrachtu 263 zastavilo auto. Vystoupili z něho oberscharführer SS Karl Josef Silberbauer v uniformě a nejméně tři holandští pomocníci od Zelené policie v civilu, ale ozbrojení. Je jisté, že úkryt byl prozrazen. Vážné podezření padlo na skladníka W. G. van Maarena. Dvojí policejní šetření však nevedlo k žádným výsledkům, právně postačujícím pro vznesení obžaloby. Zelená policie zatkla všech osm ukrytých lidí spolu s jejich ochránci Viktorem Kuglerem a Johannesem Kleimanem – nikoli však Miep Giesovou a Elisabeth (Bep) Voskuijlovou – a zabavila všechny cenné věci a zbylé peníze.

Po zatčení byli Kugler a Kleiman téhož dne dopraveni do vyšetřovací vazby na Amstelveenseweg a o měsíc později převezeni do vězení na Weteringschans v Amsterodamu. Bez procesu byli dne 11. září 1944 dopraveni do policejního sběrného tábora v Amersfoortu. Kleiman byl 18. září 1944 ze zdravotních důvodů propuštěn. Zemřel roku 1959 v Amsterodamu. Kuglerovi se teprve 28. března 1945 zdařil útěk, krátce předtím, než měl být poslán k pracovnímu nasazení do Německa. Roku 1955 se vystěhoval do Kanady, kde roku 1981 v Torontu zemřel. Elisabeth (Bep) Wijková-Voskuijlová zemřela roku 1983 v Amsterodamu. Miep Giesová-Santrouschitzová se svým mužem dosud žije v Amsterodamu.

Židé strávili po svém zatčení čtyři dny ve vězení na Weteringschans v Amsterodamu; pak byli převezeni do nizozemského "židovského sběrného tábora" Westerbork. Odtud byli 3. září 1944 deportováni posledním transportem, který odjížděl do vyhlazovacích táborů na východě, a po třech dnech dorazili do Osvětimi v Polsku.

Hermann van Pels (van Daan) byl podle (dodatečného) šetření nizozemského Červeného kříže ještě v den příjezdu do Osvětimi, 6. září 1944, poslán do plynové komory. Podle výpovědi Otto Franka však byl zabit až o několik týdnů později, tedy v říjnu nebo v listopadu 1944, krátce před tím, než bylo zplynování zastaveno.

Auguste van Pelsová byla z Osvětimi zavlečena přes Bergen-Belsen a Buchenwald 9. dubna 1945 do Terezína, odkud byla patrně deportována ještě dále. Datum jejího úmrtí není známo.

Petr van Pels (van Daan) odešel 6. ledna 1945 s jedním z evakuačních pochodů z Osvětimi do Mauthausenu (Rakousko), kde zemřel 5. května, jen tři dny před osvobozením.

Fritz Pfeffer (Albert Dussel) zemřel 20. prosince 1944 v koncentračním táboře Neuengamme, kam se dostal přes koncentrační tábor Buchenwald nebo Sachsenhausen.

Edith Franková zemřela v ženském táboře Osvětim-Birkenau dne 6. ledna 1945 hladem a vyčerpáním.

Margot a Anne byly koncem října 1944 převezeny takzvaným vyklizovacím transportem do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Následkem katastrofálních hygienických poměrů tam vypukla v zimě 1944–45 tyfová epidemie, které padly za oběť tisíce vězňů; mezi nimi byla i Margot a o několik dní později Anne Franková. Datum jejich úmrtí spadá nejspíše mezi konec února a začátek března. Těla obou děvčat leží pravděpodobně v masových hrobech v Bergen-Belsenu. Dne 12. dubna 1945 byl tamější koncentrační tábor osvobozen anglickými jednotkami.

Otto Frank jako jediný z osmi ukrytých přežil koncentrační tábory. Po osvobození Osvětimi ruskými vojsky se přeplavil lodí přes Oděsu do Marseille. Dne 3. června 1945 dorazil do Amsterodamu a žil tam až do roku 1953; pak přesídlil do Švýcarska, do Basileje, kde žili jeho sestra s rodinou a jeho bratr. Oženil se s Elfriedou Geiringerovou, rozenou Markowitsovou z Vídně, která jako on přežila Osvětim a v koncentračním táboře Mauthausen ztratila muže a syna. Až do své smrti 19. srpna 1980 žil Otto Frank v Birsfeldenu u Basileje a věnoval se deníku své dcery Anne a šíření poselství v něm obsaženém.

Žádné komentáře